Novinky

    06.11.2018

    přidán cestopis "Albánie, Makedonie 2018"

    04.11.2018

    přidány fotky "Mix z několika vyjížďek (Mor. Krumlov, Slup, rozhledna Nedánov)"

    17.10.2018

    přidány fotky "Vyjížďka na Hustopečsko a pak kolem Mušova domů"

Kontakt

autor tohoto webu:
bolek@fotomoto.cz

Albánie, Makedonie 2018

Loňská krátká „ochutnávka“ Albánie nás nadchla, takže základní cíl letošní motodovolené byl víceméně jasný. Zůstala otázka, na jak dlouho pojedeme a jestli mimo Albánie navštívíme i nějakou jinou zemi. Termín jsme vyřešili už v zimě konec června a to 6 dní na ježdění po Balkáně + 2 noci na auto přesun. Kamil by se rád podíval s dronem ke klášterům Meteora 😉 , ale bylo jasné, že reálnější bude spíše kombinace s Makedonií, konkrétně s oblastí kolem Ohridu.

Letos se opět rozrostla naše personální sestava – Kamil s Janou na jaře pořídili staršího Caponorda (který bude pro tyto cesty určitě vhodnější než CBčko) a právě bývalý majitel tohoto stroje Martin (s ženou Lenkou) by s náma chtěli jet. Dále naši loňskou sestavu (já, Kamil s Janou a Peky) po delší době rozšířil Milan a nakonec jako překvápko i Dan. Jak už jsem psal, máme naplánováno 6 dní přímo pro ježdění na Balkánu, což znamená, že my s Kamilem, Janou a Lenkou se tam dostaneme zase nočním auto přesunem s motorkami na vozíku, zatímco kluci vyrazí o dva dny dříve po ose (a to samé platí pro cestu zpět).

středa večer – čtvrtek ráno 20.-21.6.2018 (Bratislava, Budapest, Sarajevo, Bastasi) 953 auto km
A je tu den „D“ i pro „vozíkáře“ 🙂 První část výpravy je už druhý den na cestě (první noc spali na Slovensko-Maďarských hranicích), my zbylí ještě trčíme v práci a mimo jiné se modlíme, aby Kamilův dvorní automechanik dokončil opravu Multiply včas a my vůbec měli s čím odjet 🙂 . S menším zpožděním se to podařilo a tak po naložení motorek a rozloučení se s rodinami konečně po osmé večerní úspěšně odjíždíme. Čeká nás noční přesun do bosenského kempu Tri vodenice, kde máme již tradičně zítra ráno sraz se zbytkem výpravy…

čtvrtek 21.6.2018 (Nikšič, Ostrog, Podgorica, Skadar, Koman/Palaj-Gushta) 274 km
Cesta proběhla bez potíží a ráno kolem deváté jsme na místě. Kluci už na nás čekají, dáme si dobrou snídani, sundáme motorky a před jedenáctou vyrážíme směr hranice s Černou Horou a poté přes Plužine a Nikšič odbočujeme ke známému klášteru Ostrog. Tento pravoslavný klášter, vsazený do skály, je prý nejvýznamnějším poutním místem Černé Hory. Klášter samotný je opředen vyprávěním mnoha zázraků, neuvěřitelných uzdravení a jde o velice posvátné místo jak pro pravoslavné věřící, katolíky tak i muslimy.


Prohlídkou trávíme skoro hodinu a mimo jiné sledujeme, jak se k nám blíží zlověstné černé mraky a vzdálené hřmění. Když se konečně rozhodneme, že je čas odejít, začne lít. Chvilku čekáme pod přístřeškem na parkovišti, ale protože je jasné, že to bude na dýl, oblékáme nepromoky a vyrážíme. Dnes je totiž jediný den, kdy potřebujeme někam konkrétně dojet – na zítřejší ráno jsem nám zarezervoval lístky na trajekt Komani – Fierze a dle instrukcí musíme být v přístavu nejpozději v 8:30. Bylo by tedy vhodné dnes dojet někam co nejblíže, ať to nemusíme ráno hrotit…
No nic, vyrážíme do deště, který se po pár kilometrech mění ve slušnou bouřku. Na silnici je stále více vody a spršky od protijedoucích kamionů jsou výživné. Déšť si s sebou vezeme skrz Podgoricu až na hranice s Albánií (Hani i Hotit), kde si v něm musíme vystát cca 40-ti minutovou kolonu. Jak se dostaneme do Albánie, tak jako mávnutím kouzelného proutku přestává pršet.
Máme trošku problém natankovat, protože první tři pumpy nás z neznámého důvodu odmítají. Až kousek před Skadarem nacházíme pumpu, kde sice neberou karty, ale za Eura není problém (letos jsme v Albánii mohli zaplatit kartou snad jen na jednom místě).
Bez problému projíždíme Skadar, najíždíme na SH5 a po pár kilometrech odbočujeme na SH25 vedoucí k přístavu Koman. Internetové zdroje slibují „rozbitou, ale sjízdnou cestu“ a nelhaly 🙂 . Prvních pár kilometrů z celkových 30-ti je ještě asfalt vcelku ok, pak se začínají objevovat výmoly a úseky úplně bez asfaltu. Cesta se kroutí po okraji řeky Drin,která tu tvoří spíše jezero a člověk neví co dřív – jestli se dívat na cestu, nebo po pěkné přírodě okolo. Zaujmou i na bílo natřené hromádky na sebe poskládaných kamenů, které tu plní funkci patníků. Když už se blížíme k cíli, narazíme na první místní „naháněče“, kteří se nám snaží vnutit lístky na zítřejší loď – oponuji, že mám rezervaci na loď Rozafa a jejich lístky na Berishu nepotřebujeme. Maník používá silný argument, že rezervaci mají pouze oni, Rozafa prý ne a navíc mají poslední místo pro dvě auta, což přesně odpovídá našim 6-ti motorkám. Jestli si prý teď od nich nekoupíme lístky, tak určitě zítra nikam nepojedeme 🙂 . Na to mu řeknu, že to v klidu risknu a jedeme dál.
Dojíždíme do Koman/Palaj-Gushta, kde by měl být kemp a jak jsem doufal i jiné možnosti ubytování. No, je to v podstatě pár domečků na břehu přehrady, ale kemp Natura tu je – majitel už na nás volá a za pomoci 3 anglických slov, která ovládá, nás zve, ať se jdeme podívat. Můžeme si buď postavit stany, nebo má volné pokoje. Dvoulůžáky se společným WC a sprchou za 10€ , nebo trojlůžáky s vlastní koupelnou za 25-30€ za pokoj. Kvalita byla, no, úměrná ceně 🙂 . S Milanem jsme zvolili pokoj s vlastní koupelnou (nakonec nám ho nechal za 20€) a docela jsem si lebedil, než jsem se podíval do koupelny – turecký záchod v podlaze umístěný rovnou před umyvadlem mně tak úplně nevyhovuje… 🙂 Ale na tu jednu noc…

Až později jsem si všimnul, že vlastně spíme doslova pod mostem, po kterém jsme přijeli – podnikavý majitel prostě využil místo a vydělává na příležitosti :-). Jeho společník se nám ještě snaží vnutit, že nám zařídí levnější lístky na zítřejší loď, ale mám na paměti varování z oficiálních stránek společností provozující trajekty o nákupu lístků kdekoliv jinde, než na palubě lodi, tak tuto „výhodnou“ nabídku odmítáme. Možná by to bylo v pohodě, ale nechtěl jsem riskovat případné problémy…
Tak rychle do sprchy (dávám extra pozor na mýdlo, protože když mi spadne, tak 100%-ně vím, kde skončí 🙂 ) a pak honem konečně svlažit hrdlo studeným pivem. Z bohaté nabídky jídla v místní restauraci se vyklubal jen steak, který nám připravovali snad déle než hodinu, ale nakonec byl i celkem dobrej.
mapa 1. den:

pátek 22.6.2018 (trajekt Koman-Fierze, SH22, SH5, Kukës) 127 km
Ráno spořádáme připravenou snídani a s lehkým časovým skluzem vyrážíme do přístavu. Ale ouha – kousek za posledním domkem je závora a vypadá to, že už tady regulují vjezd k přístavišti. Je tu docela dost aut a na pohled tu panuje slušný zmatek. Je tu pár lidí v hnědých uniformách, několik naháněčů v reflexních vestách a pak několik maníků v civilu, kteří tomu podle všeho velí. Jakmile zastavíme, tak se ke mně vrhá další naháněč a snaží se mě přesvědčit, že je oficiální prodejce lístků pro Rozafa ferry a musíme si koupit lístky u něj. Jsem už trochu nervózní (půl devátá, kdy jsme do kdy jsme měli být v přístavu právě uplynula) a posílám ho celkem nevybíravě do háje s tím, že nemám čas se s ním bavit a na drzo jedu (a za mnou všichni ostatní) k závoře. Tam nás zastavuje asi „hlavní“ civil, že musíme čekat, marně mu říkám, že máme rezervaci na Rozafu – prostě „you must wait!“. Mezitím za námi dobíhá „náš“ naháněč, už rezignuje na přesvědčování, ale překvapivě nám každému rozdá reklamní papírky, které se tváří jako lístky na loď a něco říká tomu hlavnímu maníkovi u závory – sláva, můžeme jet :-). Tak jsem nakonec tomu poslednímu naháněči možná křivdil, ale spíše to bylo tím, že drtivá většina aut a motorek chtěla jet lodí Berisha (asi kvůli možnosti koupit lístek přes internet) a na „naší“ Rozafě bylo celkem volno.
V menší koloně tedy stoupáme k přehradní hrázi, projíždíme tunel a vzápětí vjíždíme do mini přístavu. Tady už vládne klasický organizovaný chaos, ale přesto za chvilku parkujeme na naší lodi. Platíme 20€ za motorku + 5€ za osobu a k tomu ještě 1€ poplatek za vjezd do přístavu. Ještě se na lodi ani nerozkoukáme a Kamil už přemýšlí, že když máme ještě nějaký čas do vyplutí, tak by mohl vytáhnout drona 🙂 . Přes Janiny protesty si domluví souhlas obsluhy lodi a za chvilku již točí první letošní záběry ze vzduchu. Samozřejmě se ho každý nezapomněl zeptat, co bude dělat, když se mu nepodaří přistát zpět na relativně malé horní palubě a dron mu zahučí do vody? 🙂


No nic, konečně jsme vypluli a následující necelé tři hodiny trávíme na lodi odpočíváním, dobrovolným i nedobrovolným opalováním a samozřejmě pozorováním okolních přírodních krás. Přístav u Fierze nás vítá zakotveným starým trajektem a betonovým molem. Ke kterému ale ke všeobecnému překvapení nemíříme a místo toho kapitán „zapichuje“ rampu trajektu do štěrkovo kamenitého svahu o pár metrů vedle! Když přiběhnou maníci s krompáčema a lopatama a snaží se přistávacím manévrem nahrnutou hromadu štěrku trochu snížit, začínáme chápat, že je to opravdu místo našeho vylodění. Úsměvy tvrdnou nejen nám motorkářům, ale hlavně řidičům dvou obytňáků, kteří tuší, že (vzhledem k váze jejich aut a měkkému podkladu) by výjezd nemusel být bez problémů. Což se i potvrdilo u upraveného Transita, ale napotřetí (s tlačením pomohli téměř všichni motorkáři z lodi) se mu vyjet povedlo. Motorky (tedy vlastně jejich řidiči) zvládali výjezd bez problémů, takže jsme se vzápětí mohli vydat zdolat silnici SH22.
Nejprve jsme ale ve Fierze v malém krámku doplnili zásoby tekutin za podezřele nízkou cenu – později jsme zjistili, že nám prodavačka při platbě v eurech počítala poloviční kurz 🙂 . Sotva jsme ujeli pár km, už zase zastavujeme – majestátní přehradní hráz prostě nemůžeme minout bez zastavení a důkladného focení. Jedeme po většinou úzké, totálně klikaté, místy rozbité a opravované SH22 a myslím, že si to všichni (nebo téměř všichni) užíváme.

První hodinu jedeme s výhledem na přehradu, pak se cesta zakusuje více do okolních kopců. Jízdní průměr padá pod 40km/h, alespoň trojka se dá zařadit jen občas a na krátko 🙂 . Kolem jedné začínáme mít hlad a koukáme se po příhodném plácku k zastavení – přeci jen je nás 6 motorek a to už nějaké místo zabere. Navíc Albánie nejsou Alpy a místa s lavičkami, nebo nedejbože stoly tu prostě nejsou. Až na výjimky – Kamil náhodně zastaví u zjevně opuštěného baráku. Pak se podíváme přes cestu do přilehlého lesíka a k našemu překvapení nacházíme dřevěný stůl s lavičkami. Sice v lehce dezolátním stavu, ale použít se dá a my tak můžeme odlehčit motorkám spořádáním nějakých vezených zásob a uvařit si zasloužené kafe 🙂 .
V průběhu siesty zjišťujeme, že nedaleký baráček nebude tak neobydlený, jak se nám zdál – vyšel z něj telefonující maník. Říkali jsme si, jestli mu náhodou nesedíme na jeho pozemku, nicméně, pokud jo, tak mu to nevadilo, protože nám jen zamával a po chvíli nasedl do kolem jedoucího auta. Vůbec – prakticky každý, koho jsme v horách potkali (ať už byl pěší, nebo v autě) nás přátelsky zdravil, děcka se nám navíc doslova vrhala před motorky ve snaze si s náma plácnout rukama 🙂 .

Po siestě pokračujeme dále po SH22 a posléze se napojujeme na o něco širší, ale neméně zatáčkovitou silnici SH5 po které jedeme na východ ke Kosovským hranicím. Děláme ještě jednu „dronovací“ zastávku ve skalách, při které Kamil ladně odkládá na zem Caponorda (zaklapl se mu bočák), naštěstí bez jakýchkoliv následků.
Do dalšího postupného cíle, kterým je město Kukës, dojíždíme kolem šesté. Na pumpě u bodrého čerpadláře vyzvídáme, jestli tady není nějaký kemp, nebo třeba penzion. Prý ne, jen dva hotely. Na benzince je WiFi, tak hledáme ve všech dostupných databázích ubytování, ale vypadá to, že má čerpadlář pravdu. Nejbližší kemp naším směrem je v Peshkopi, vzdálený nějakých 35km. To bychom mohli zkusit. Nojo, ale ona to byla vzdálenost vzdušnou čarou – po zadání do navigace je z toho 75km a odhadované skoro tři hodiny jízdy. Vzhledem k tomu, že je už po půl sedmé a po tmě se nám nikomu jezdit nechce, zkoušíme se podívat na předtím zavrhnuté hotely. Jeden je dle Booking.com blízko a měl by mít 4 dvojlůžáky za cca 35€/pokoj. Jedeme to omrknout, hlavně nás zajímá parkování. Hotel Gjallica je na hlavní třídě a příjezd 6ti motorek samozřejmě neunikl pozornosti personálu – vybíhá jeden maník a naviguje nás dozadu, kde je ve dvoře uzavřené a zamčené parkoviště. Ptám se na cenu a prý 40€ za dvojlůžák. Říkám, že na bookingu jsem viděl lepší ceny a že dáme 30€ včetně snídaně 🙂 . Maník se poradil se šéfem a prý 30 je OK 🙂 . Jdeme se ještě pro jistotu podívat na pokoje, jsou pěkné, dokonce s klimatizací – co víc si za 15€/os se snídaní a uzavřeným parkováním přát. Navíc je dole restaurace s venkovní zahrádkou, kde se postupně všichni scházíme, povečeříme a u piva probíráme dnešní zážitky.
mapa 2. den:

sobota 23.6.2018 (Peshkopi, Debar, Ohrid) 189 km
Na osmou se scházíme dole na snídani – podává se formou švédského stolu, výběr chutí je pro některé z nás „zajímavý“, ale já jsem si pochutnal 🙂 . No nic, před půl desátou vyrážíme vstříc Peshkopi a Makedonským hranicím. Nejprve se držíme na SH31, ale poté se ukáže, že byla dobrá volba, že jsem si do Zuma stáhnul OSM mapy a pro jistotu ještě vytiskl oblast z mapy.cz, protože Garmin a také Google mapy to tu mají značeno špatně. Kousek za vesnicí Kolesjan ze silnice odbočuje SH31 jakožto šotolina, zatímco trasa na Lusen a dále Ceren, Shumbat až do Peshkopi je víceméně nový asfalt. Jedeme asfaltovou variantou a rychlostní průměr je ještě nižší než včera – za každou nepřehlednou zatáčkou je potřeba čekat napadané kamení, krávu, chlapa s kosou na rameni, jezdce na oslíkovi, nebo také ženskou s malými dětmi (jak se mi stalo v jedné vesnici…). Naštěstí je stále na co koukat – i když většina dvoutisícovek v okolních národních parcích je utopena v mracích, bližší hory a kopce jsou také nádherné.


Postupně dojíždíme do Peshkopi, při jeho průjezdu na nás padne až orientální atmosféra – tady jsem za celou dobu nejsilněji cítil muslimský vliv. Mimochodem, i když je u nás Albánie vnímána jako muslimská země, tak to tak zdaleka není – muslimové sice tvoří nejpočetnější náboženskou skupinu (vedle vyznavačů pravoslaví a katolíků), ale uvádí se, že 60-75% obyvatel jsou bez vyznání. Navíc, mírumilovné soužití různých vyznání zde má dlouhou tradici a vyskytují se zde běžně smíšená manželství.
Po průjezdu Peshkopi už bychom se někde zastavili na jídlo, nebo alespoň uvařit něco z vlastních zásob, ale nic vhodného jsme nenašli a přijeli až na hraniční přechod Bllatë – Blato. Jeho překonání nám zabralo cca půl hodiny a hurá – jsme v Makedonii. Ta nás přivítala páchnoucí skládkou a hned poté městem Debar. Je to zvláštní, jak stačí ujet pár kilometrů a člověk se hned cítí jinak – Albánie oproti Makedonii působí jako lehce chudší země, ale většina lidí se na nás usmívá, zamává, to se nám v Makedonii nestalo. V Debaru nejprve míříme na první Makedonský cíl – klášter Rajčica (Manastir Rajčica – crkva Sveti Gjorgi Pobedonosec). Prohlídkou pěkné klášterní zahrady s kaplí (někteří i nákupem suvenýrů 😉 ) trávíme necelou hodinu, ale pak už nás teplo a hlad (jsou už dvě hodiny a my naposledy jedli na snídani!) vyhánějí na další cestu.

Znovu projíždíme Debar a podél stejnojmenného jezera míříme na jih. Dívám se po místu, kde bychom mohli zastavit a uvařit si, ale všechny potenciální místa jsou buď malá, nebo zaneřáděna bordelem. Najednou se před námi objevuje zjevně čerstvě vydlážděný plácek cca 10x10m. Sice to vypadá, že domeček hned vedle je márnice, ale to nám vůbec nevadí a vytvoříme si tu ležení. Za chvilku už syčí vařiče a míchají se vůně instantních pochutin 🙂 .
Když ukojíme žaludky, pokračujeme podél Černého Drinu dále na jih. Přijíždíme k přehradě Globočica, zastavuji u přehradní hráze, že bych udělal nějakou fotku. Všímám si ale obrovské cedule „zákaz fotografování“, tak zase odjíždím a za mnou i ostatní. Po pár minutách mám pocit, že v zrcátku vidím nějak málo světel. Nejprve přibrzďuji a když nám i tak chybí 2 kusy, tak i zastavuju. Chybí nám Kamil s Janou a Peky. Když po 5-ti minutách stále nejedou, vracím se podívat, jestli se někomu něco nestalo. Naštěstí je po cca dvou kilometrech v pořádku potkávám – jak jsme zastavili u té přehradní hráze, tak v momentě, kdy jsme zase odjížděli, na nás prý volal místní strážce a jelikož oni byli poslední, tak je odchytil. Naštěstí ne ve zlým – chtěl se družit. A když zjistil, že jsou Češi, tak se prej úplně rozzářil, že jsme jejich braťja a musí si spolu vypít štamprli. Skutečnost, že jsou na moto nebral jako naprosto žádnou překážku 🙂 .
Už zase v kompletní sestavě přijíždíme do města Struga a po okraji Ohridského jezera se silným provozem prokousáváme až do samotného Ohridu. Už včera večer v Kukës jsme se dívali na zdejší možnosti ubytování a máme v záloze trošku rozporuplně hodnocený kemp Scout Center Ohrid. Jedna strojově přeložená Google recenze nás obzvlášť zaujala: „Luget zde vidět velmi dobře. Moses dělat spoustu přátel jsem Aku Nové hodinky vidět…“. Hodinky sice máme, ale přesto bychom zkusili i jiné možnosti ubytování. Ovšem nápad najít nějaký apartmán při průjezdu ucpaným Ohridem se ukázal jako dost naivní – neviděli jsme naprosto žádnou ceduli, ukazatel, nebo reklamu spojenou s ubytováním. Na konci Ohridu jsme tak zajeli k benzince, kde jsem se po dotankování zeptal obsluhy, jestli není v okolí nějaké ubytování. Ti dali hlavy dohromady a jediné, na čem se shodli byl onen Scout Center Ohrid. Tak jo, vracíme se přes celé město a přijíždíme do areálu kempu – vypadá to, že jsou tu zařízeni jen na karavany a bungalovy. Je po šesté a začíná hra „najdi nějakého zaměstnance kempu“. Recepci jsme nenašli a v jediné budově, kde je živo, probíhá skautská akce. Naštěstí skauti jsou mladí (tím pádem mluví anglicky) a mají snahu pomoci. Postupně nám tři z nich sdělují, že recepční tu momentálně není, ale že určitě přijde. Čekáme asi 15 minut a opravdu se objeví mladá holčina, co že potřebujeme. Ptáme se na ubytování pro osm lidí na jednu noc – holka se moc netváří, prý to mají dost plné, ale máme jít s ní do kanceláře, podívá se přesně do knihy. Sláva, pokud prý odjedeme zítra do desíti, můžeme mít dva čtyřlůžkové pokoje, každý s vlastním WC, v jednom z větších bungalovů. Cena 12€ za osobu. Jdeme se tam ještě pro jistotu podívat – no, je to prostě holá místnost se čtyřma postelama, dvěma skříněma a koupelnou, která má svoje nejlepší léta už dávno za sebou, ale na druhou stranu – co víc na přespání potřebujeme. Navíc máme možnost si zaplatit snídani za 2€ na osobu – no neber to 🙂 .

Při vynášení věcí z motorek do pokojů ještě Jana zorganizuje záchranu štěněte, které uvízlo v nedalekém potoce, ale pak už se můžeme přesunout ke stánku s občerstvením přímo na břehu Ohridského jezera. Dáme tradiční pivko (zdejší Skopsko), steak, další pivko a je nám dobře 🙂 . Dokonce tak dobře, že se Maďa (a později i Peky s Milanem) rozhodnou vykoupat v jezeře, což Kamil náležitě dokumentuje pomocí dronu.
mapa 3. den:

neděle 24.6.2018 (Ohrid, NP Galicica, SH71, Gramsh) 186 km
Ráno se v osm scházíme před bungalovem a vyrážíme na zaplacenou snídani. V jídelně na nás dýchne duch pionýrských táborů – dřevěné skládací stoly a lavice, jídlo si nabíráš na klasický umělohmotný tác, čaj nalévaný z obrovského hrnce. To už jsem dlouho nezažil, ale špatný to nebylo, naopak. Po snídani opouštíme kemp a jedeme si prohlédnout starou část Ohridu s mnoha památkami (Ohrid i stejnojmenné jezero je zapsáno na seznamu památek UNESCO). Parkujeme u hradeb a dál jdeme pěšky.
Jako první cíl se nabízí římský amfiteátr, protože je nejblíž a taky je u něj keška 😉 . Než ji odlovím, tak zbytek výpravy domluví zastávku na kafe v příjemné kavárničce hned vedle. Sedíme na miniaturním balkónku s výhledem na jezero, pod námi v amfiteátru zrovna zpívá pěvecký sbor, pěkné… od amfiteátru se přesunujeme k Samuelově pevnosti. Trošku problém při vstupu – zatím jsme nikde v Makedonii nebo Albánii neměli problém platit v Eurech, až tady… V pokladně se setkáváme se striktním trváním na platbě v denárech. No nic, s Lenkou zajdeme ke stánku před vstupem, koupíme dvě magnetky, zaplatíme v eurech a necháme si vrátit v denárech – problém vyřešen 🙂 . Prohlídka pevnosti nám zabere zhruba hodinu, občas se musí stát fronty u úzkých schodů na ochozy hradeb, prostě moc turistů. Loňskou prohlídku pevnosti Rozafa v albánském Skadaru jsme si užili víc v klidu. Když jsme se všichni sešli zpátky před pevností, podlehli jsme touze koupit domů nějaký suvenýr u blízkých stánků. Dan se pro nákup rozhodnul, až už jsme všichni měli vybráno a zaplaceno, tak jsme mu řekli, že to zpátky obejdeme parkem, ať nás dožene. Cestou jsme si ještě alespoň z povzdálí prohlédli nádherný klášter svatého Klimenta a Pantelejmona a pomalu mířili k motorkám.


Dan nikde. Asi šel od pevnosti rovnou k motorkám, říkáme si. Ale ani u motorek nikdo nebyl. A tak čekáme, čekáme, voláme mu na mobil (bez úspěchu), čekáme, jdeme si nakoupit, zase čekáme a po půl hodině se objeví spokojený Dan. „Vy jste se nebyli podívat v tom kostele?“, ptá se… No nic…
Dalším cílem je národní park Galičica, do něj se ale vjíždí z pobřežní silnice, která je totálně ucpaná. Předjíždět se nedá a tak těch cca 25km musíme přetrpět v pomalu jedoucí koloně. Konečně je tu naše odbočka a po zaplacení 10€ (zřejmě 1€/moto + 0,5€ osoba) můžeme začít stoupat serpentýnami do národního parku a stejnojmenného pohoří. Cesta stoupá po úbočí a tím se otevírají pěkné výhledy na Ohridské jezero pod námi. Domlouváme se, že každý si zastaví na focení jak chce a potkáme se někde nahoře. Takže klasicky popojíždíme, fotíme a zatímco ostatní jedou nahoru, já s Pekym si ještě střihneme zajížďku k odpočinkovému místu „Korita“ (pěkné místo s mnoha posezeními, grily a pramenem horské vody. Se zbytkem výpravy se pak potkáváme na vyhlídce Koritski Rid.

Proběhne společné „dronování“, pak obsadíme přilehlý dřevěný přístřešek a vaříme další oběd z vlastních zdrojů. Blíží se třetí hodina, takže je nejvyšší čas pokračovat. Čeká nás ještě krátká zastávka na nejvyšším bodě – vyhlídce Baba a pak už klesáme na druhou stranu pohoří, k Prespanskému jezeru. To tvoří troj-hranici mezi Makedonií, Řeckem a Albánií. Zajímavé je, že Prespanské jezero leží o cca 160m výše než Ohridské a díky tomu ho napájí prostřednictvím podzemních říček zkrze prostupné podloží masivu Galičica. Krátká zastávka u vesnice Stenje, kde u vraku lodi lovím poslední Makedonskou kešku a už míříme k nedalekému hraničnímu přechodu s Albánií. Překonání hranic tentokrát probíhá téměř bez zdržení, je vidět, že tudy moc turistů nejezdí. Na albánské straně dokonce družně kecáme s jedním z celníků, z čehož je po chvilce nervózní jeho kolega (protože se mu před stanovištěm v kamerou hlídané zóně hromadí lidi) a rázně nás odbavené vyhazuje 🙂 .
A jsme zase v Albánii. PO SH79 sjíždíme stále podél jezera po luxusním asfaltu až do Plasë, kde odbočujeme na SH101 – zkratku do Maliq. Tam dojedeme před půl šestou a čeká nás rozhodnutí – od teď se už budeme jen vracet a máme tu na výběr ze dvou možností. Buď pojedeme „dobrodružnější“ trasou po SH71, kde pravděpodobně bude na některých úsecích chybět asfalt a tím pádem ji asi nestihneme projet celou za světla, taky možnosti noclehu tu budou dosti omezené – jediné ubytování na celé trase nám navigace ukazuje v Gramsh a k němu to máme přes 70km. Varianta B je vyrazit po SH3, což by na rozdíl od SH71 měla být hlavní trasa. Takže o něco delší, ale výrazně rychlejší, na druhou stranu s hustým provozem a míň zábavná. A protože jsme tu za zábavou, volíme trasu A 🙂
Na konci Maliq nás u zbytků jakési továrny překvapí cedule, na které, jak odhadujeme, je zřejmě psáno, že cesta do Gramsh je uzavřena (popravdě, jediné, čemu jsme rozuměli bylo „Gramsh“ a červená značka STOP). Ze stavu cedule ale usoudíme, že už je zřejmě stará a neplatná a jedeme dále. V jedné z následujících vesnic stojí policejní hlídka, tak u ní pro jistotu zastavím a ptám se: „Gramsh?“ , policajt „yes, Gramsh“ a ukazuje dopředu, já: „is it good road?“, policajt „YES, good road, no problem“.
Tak jo, jedeme dál. No, za 5 km jsme dojeli k chatrnému mostku, u něhož asfalt končil. Následující cca 12km úsek je většinou solidně upravená šotolina, občas zpestřená úseky s různě hlubokými kalužemi, či roletou. Cesta vede údolím kolem řeky Devoll a probíhá tu čilá výstavba přehrady s vodní elektrárnou, jejíž hráz má být po dokončení nejvyšší hrází svého druhu na světě. Zdolání této offroad vložky nepředstavovalo větší problémy ani pro mého a Danova naháče, ale pro jistotu jsem hned po najetí zpět na asfalt zkontroloval, jestli nemám prasklý nějaký držák kufrů a pod 😉 . Samozřejmě, kdybychom měli smůlu a pršelo by, byla by situace zřejmě jiná, ale takto jsme si to užili.

Kousek před Moglicë, kde se staví zmiňovaná přehradní hráz, končí offroad a najíždíme na novou, pěknou asfaltku. I dále je na co koukat, projíždíme krásným údolím mezi skalami, míjíme vodopád Ujëvara bardhës, a když se dostaneme ven z hor, naskytne se nám pohled na jezero, do kterého pomalu zapadá slunce. Což je sice pěkné, ale na druhou stranu i alarmující, protože za chvíli bude tma a my musíme řešit nocleh.

Přijíždíme do Gramsh a všímám si cedule hotel – jdeme se tam s Milanem podívat, ale v prázdné restauraci se nám nikoho nepodaří najít. Ale situace se mezitím vyřešila sama – zbytek skupiny na nás čekal vedle budovy s nápisem poliklinika. A právě z této budovy vyšel maník, který vycítil příležitost a nabízí nám ubytování. Trošku zádrhel je, že nás je 8 a on má jen 3 dvoulůžkové pokoje. Ale prý žádný problém, do největšího pokoje by nám na zem přinesli další dvě matrace. Cena za všechny by byla 60€. Jdeme se na pokoje podívat a jo – není co řešit, bereme to. Motorky zůstávají sice venku, ale poliklinika sousedí s benzinkou, kde je prý nonstop obsluha a bude motorky hlídat.
Než jsme se převlékli, tak padla tma. Na radu pana domácího jdeme na večeři do vedlejšího hotelu – teď už tam obsluha je. Bohužel pro nás je to jen jeden kluk, který už teď jen s vypětím všech sil zvládá asi 20 lidí, kteří tu mají rodinnou oslavu. Ale bere to statečně, omlouvá se, že pokud budeme jíst, tak to bude chvíli trvat a s první várkou piv (kterou nese doslova v poklusu) přináší jeden pomačkaný výtisk menu v angličtině. Speciality jako „pečená jehněčí hlava“ nás trochu děsí a zůstáváme raději u steaků. Když číšník přijde přijmout objednávku a ptá se, jak to maso chceme připravit a co jako přílohu, nemůžeme se kvůli lehké jazykové bariéře nějak domluvit. Nakonec navrhne, že nám udělají večeři ve stylu, jak si ji dávají místní – každému porci masa a na stůl k tomu dohromady dostaneme výběr lokálních produktů. Souhlasíme a dobře děláme. Ani to nakonec tak dlouho netrvalo a stůl se plní talíři s čerstvou zeleninou, nakládanou zeleninou, kvašáky, jakousi bílou jogurtovou omáčku s hříbkama, hranolky a nakonec slíbeným masem. Prostě hostina jak na zámku 🙂 . A jen pro zajímavost, včetně pití (jen piv bylo asi 20) a dýška platíme za tyto lukulské hody krásných 70€.
mapa 4. den:

pondělí 25.6.2018 (Elbasan, Tirana, Krujë, Rodonit, Bushnesh) 218km
Ráno zkusíme najít podnik, kde bychom si mohli dát snídani. Jeden nacházíme nedaleko, má jen jednu chybu – majitelka umí jen albánsky. takže trošku vázne domluva. Nakonec s pomocí slovníku v mobilu nacházíme slovo, kterému rozumíme my i ona – „omeletë“ 🙂 . K omeletě dostáváme i jakýsi zřejmě domácí sýr v bílém nálevu, tak snad se nám tato kombinace nevymstí 🙂 . Ještě než definitivně odjedeme, zjišťujeme, že Danova zadní pneumatika je už na hranici životnosti a s největší pravděpodobností nevydrží cestu domů… Pauzy využije Milan, který si všimne, že benzinka disponuje vapkou a dostane nápad, že si umyje svoji Ducati. Jenomže samoobsluha se tu nenosí – vapky se ochotně chytá zaměstnanec a Milan zděšeně kouká, jak mu z pár decimetrů pere vodu i do budíků a pod kapoty. My z povzdálí škodolibě uzavíráme sázky, jestli Milan nastartuje, nebo bude řešit odtah. Nicméně ukazuje se, že jsme italskou techniku podceňovali a můžeme vyrazit. Jedeme na Cërrik, kde se nám konečně podaří natankovat – sice ani tady neberou karty, ale aspoň můžeme platit eurama, přičemž nám vrací v místní měně.
U Bradashes pak najíždíme na dálnici A3, která nás dovede až do Tirany. Tady chytáme menší zácpu, jakmile se nám ale podaří projet jeden z hlavních kruháčů, tak se doprava zase rozjede. Odbočujeme na SH 1 a když projíždíme Kamez, což je okrajová část Tirany, všímám si motodílny, před kterou mají vyskládané gumy. Zastavuju a ptám se Dana, jestli se tam nechce zajít podívat a případně nechat vyměnit svoji polomrtvou zadní pneu. Dan chvilku přemýšlí a nakonec říká „no, můžeme se tam zajít podívat“. No tak jo, jdu s ním, kluci tam mají jednu pneu potřebného rozměru, sice jetou, ale domů s ní každopádně dojede. Chtějí za ni 50€ včetně přezutí.
Vracíme se zpět k motorkám, Dan jede přezouvat a my se přesouváme do nedaleké kavárny. Za hodinu je Dan zpět a můžeme pokračovat.
Relativně silným provozem se probíjíme k městu Krujë, nad kterým má být pěkná vyhlídka. Trošku bojuju s navigací, protože tady selhává i OSM mapa a snaží se nás vlákat do úzkých příkrých uliček bez asfaltu. Nakonec správný průjezd trefuju spíš intuicí, ale konečně stoupáme po silničce alpského typu až do výšky přes 1100mnm. Nahoře se nám otevře krásný výhled do širokého okolí, i na blízké pobřeží Jaderského moře. Stálo by za to vypustit drona, ale hned vedle parkoviště je nějaký vojenský objekt s vysílači, takže raději nezkoumáme ostražitost případných hlídačů.


Strávíme tu zhruba hodinu, za kterou se k nám od jihu i od severu povážlivě přiblížily černé mraky. Rozhodujeme se, jestli pojedeme rovnou na sever (v Černé Hoře by pršet nemělo), nebo to riskneme a zkusíme zajet k pobřeží kouknout se na Skanderbegův hrad na mysu Kepi i Rodonit. Vítězí druhá varianta a my se vydáváme na 50 km klikatými silničkami, které nás přivedou až k zmiňovanému mysu Kepi i Rodonit. Tam nás zastavuje závora a u ní hlídač, který vybírá 1€ za motorku. Kousek za závorou končí asfalt a dál pokračujeme polňačkou. Na rozcestí se dáváme cestou, která vypadá schůdněji a za chvilku parkujeme kousek od pláže u kostelíku Kisha e Shën Antonit. Hned vedle starodávného kostelíku jsou tři typicky albánské půlkulaté bunkry – zajímavý kontrast 🙂 .

Jsme tu sotva pár minut a začíná pršet – dohnala nás bouřka, kterou jsme viděli před hodinou z vyhlídky nad Krujë. U pláže je z dalšího bunkru vybudovaný bar, sice mají posezení jen venku, ale majitel nám nabízí, že když si něco dáme, vezme nás dovnitř. Přijímáme, alespoň si budeme moct v klidu rozmyslet, co dál. Vevnitř je to dost stísněné a máme pocit, že ostatní členové obsluhující rodiny nejsou z naší přítomnosti úplně nadšení. Chvilku posedíme a když se od majitele dozvídáme, že pršet má celý zbytek dne i zítra ráno, není co řešit – jdeme do nepromoků a zkusíme cestou najít nějaký nocleh. Venku se mezitím z pohodové polňačky stala bahnitá klouzačka, naštěstí ale tento úsek nebyl moc dlouhý a všichni jsme se dostali na asfalt v pořádku.
Vracíme se stejnou cestou a koukáme po nějakém kempu nebo penzionu, ale nikde nic. Místy se již přes celou šířku silnice utvořily kaluže, mnohdy i se splaveným bahýnkem z okolních polí a průjezd takovou kaluží se podobal spíš brodu – špinavá voda stříkala až nad helmu.
kaluž, nebo už brod?

Najíždíme zpět na SH1 a pokračujeme na sever. Po pár kilometrech přichází další krátký úsek dálnice a protože potřebuju na WC, sjíždím k benzince. Shodou okolností je tu mimo benzinky i dálniční hotel – Europa Park. Zatímco si jde část skupiny odskočit, zbytek nelení a vyšle průzkumníky zjistit cenu noclehu v tomto moc pěkném 4-hvězdičkovém podniku. Ta nás překvapuje – 15€ za osobu v dvoulůžkáči, parkování v podzemních garážích. Pokoje, jakož i celý hotel luxusní. Trochu se tam v motohadrech, ze kterých odkapává špinavá voda, cítíme nepatřičně 🙂 . Není co řešit, je jasný, že ty stany letos s sebou zase taháme zbytečně. Večer zakončujeme v hotelové restauraci, kde jsme opět jediní hosté…
mapa 5. den:

úterý 26.6.2018 (Skadar, Podgorica, Nikšič, Durmitor, Bastasi) 323 km
Ráno se sejdeme na snídani s lehce nostalgickou náladou – pro některé z nás je to poslední den letošní motodovolené. Venku ještě lehce prší, ale za chvilku by mělo přestat a je šance, že bychom mohli do Bosny dojet bez deště. Spíš jen pro formu se na zdejší benzince ptáme na platbu kartou – bez šance, jen v hotovosti v eurech a vrácení v LEKách. Domlouváme se, že vzhledem k tomu, že nějaký benzín ještě máme a na hranice je to jen 100km, zkusíme to znovu ve Skadaru, případně natankujeme až v Černé Hoře, kde s platbou kartou problém není. Sotva se domluvíme, sledujeme Dana, který si jede natankovat 🙂 .
Opět najíždíme na dálnici, která za 10 km definitivně končí a dál pokračujeme v hustém provozu po SH1. Vůbec, ty krátké dálniční úseky jsou zajímavé – nové části na jih od Tirany se moc neliší od našich, ale tady, na starších úsecích jsou kraje dálnice neoddělené od okolních domů, obchodů a různých dílen, takže se tu setkáte s chodci, lidmi na kolech (i v protisměru) a pod… Ani ve Skadaru se nám nedaří sehnat pumpu, kde by brali karty, tak jen projedeme a míříme k přechodu Hani i Hotit. Je tu zase fronta, ale na rozdíl od minule neprší a čekání se tak snáší lépe.


Na první pumpě za hranicemi zastavujeme, dotankujeme a nakonec téměř všichni nakupujeme i suvenýry domů 🙂 . Následuje průjezd standardně ucpanou Podgoricí a protože je už ke druhé hodině, začínáme se dívat po nějakém obědu. Kousek za Podgoricí projíždíme kolem sympaticky vypadajícího bistra (restaurace) Yugoslavia, kde se zastavíme a objednáváme ze skromného menu nějaké rychlovky na grilu. No rychlovky, trvalo jim to asi hodinu a ve finále ne každý dostal to, co si objednal, ale alespoň to bylo teplý 🙂 .
Když se vydáme zase na cestu, zjišťujeme, že už tak silný vítr ještě zesílil a po projetí Nikšiče před sebou vidíme šedo černé mraky. Rozhodujeme se, jestli to vezmeme přímou cestou do kempu, nebo i přes nepřízeň počasí zvolíme objížďku a i letos si projedeme Durmitor. I teď zvítězila obtížnější varianta a vyrážíme vstříc větru a dešti. Předtím jsme tedy ještě na sebe navlékli další vrstvy oblečení, protože s nadmořskou výškou citelně klesá teplota. Poryvy větru jsou schopny poslat motorku v okamžiku o metr bokem… Projíždíme Šavnik a před Žabljakem odbočujeme do Durmitoru.
Vrcholky hor přikryté šedočernými mraky nevěští nic dobrého, ale zatím neprší, takže nepromoky zůstávají prozatím v kufrech. Durmitor má své kouzlu i v tomto počasí, takže se rozdělujeme a každý si zastavuje a fotí podle sebe. Na druhé straně sedla už není takový vítr, čehož využívá Kamil a točí i pár záběrů dronem. Když už jsme v Durmitoru, nemůžeme vynechat zastávku v Trše u Daniela v Eko Selu. Dáme si kafe na zahřátí, Jana s Kamilem si s Danielem ještě upřesňují podrobnosti ohledně své zdejší plánované dovolené a tak z Tršy odjíždíme až po sedmé hodině.

Sjíždíme k Pivskému jezeru a začíná kapat. Když dojedeme k hraničnímu přechodu Šćepan Polje – Hum, tak už regulérně drobně prší. Bohužel je na černohorské straně fronta a tak mokneme. Po půl hodině na dešti mám za sebou první kontrolu a mohu na bosenskou stranu. Cesta ale vede přes dřevěný most a mokré dřevo = potenciální problém. Jedu opatrně, ale přesto mi na konci mostu lehce ujíždí přední kolo a já se už vidím, jak se válím, motorka padá z mostu do řeky… Naštěstí to nějak ustojím, ale zadkem bych mohl štípat hřebíky. Protože už přede mnou projížděl Dan, tak se bosenský celník jen zeptá „Čéška?“ a po kladné odpovědi bez kontroly čehokoliv ukazuje ať jedu dál. Počkáme na zbytek výpravy (zjišťuju, že nejsem jedinej, kdo měl na mostě problémy) a už potmě dojíždíme těch pár km do kempu Tri Vodenice. Peky, Dan a Milan s Lenkou jdou na objednanou večeři, zatímco já s Kamilem a Janou rovnou nakládáme motorky na vozík. Před desátou máme hotovo a jdeme do hospody, kde se dozvídáme, že paní chce večeři servírovat společně, takže na nás celou dobu čekají 🙂 .

Po večeři se rozloučíme s ostatními (ty čeká dvoudenní cesta domů po ose, pravděpodobně v dešti) a před jedenáctou vyrážíme na noční přesun domů.
mapa 6. den:

úterý noc – středa dopoledne 26.-27.6.2018 (Sarajevo, Osijek, Budapest, Bratislava, domov) 953 auto km
Tentokrát se v řízení vystřídáme všichni tři, průjezdy hranic proběhly bez problémů a tak ve středu kolem poledne přijíždíme domů.

Co napsat závěrem, abych se neopakoval? To už asi nejde 🙂 , Albánie splnila očekávání a tuto zemi prostě začínám mít rád. Makedonii jsme jen „ochutnali“ a taky to nebylo špatné. Velkým plusem byl jeden den dovolené navíc – sice to stále nejsou ty optimální dva týdny, ale i tak to bylo znát 😉 . Zbývá obligátní poděkování všem zúčastněným a pomalu můžeme přemýšlet, co podnikneme příští rok.

video (opět z Kamilovy dílny):


mapa Balkán:

Bolek

komentáře k Albánie, Makedonie 2018

Komentovat

Můžeš použít tyto HTML tagy

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

  

  

  

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.