Už loni jsme věděli, že se do Dolomit chceme vrátit, k tomu nám pořád zbývala neproježděná oblast Tirol, Timmelsjoch a Stelvio. Nebylo teda moc co řešit – cíle byly jasné 🙂 . Rozhodli jsme se jet na 11 dní, začátkem července, mimo Broně se k nám přidali ještě Pat s Ivou. Předpověd počasí sice tradičně nic moc, ale jako vždy – stálo to zato! 🙂
pondělí 2.7.2007 (Znojmo, Admont, Murau), 383 Km
Sraz s ostatními jsme měli na benzince v Branišovicích v 8:30. Protože se známe 🙂 , tak jsme raději zabalili už v neděli večer a ráno po lehké snídani celkem včas vyrazili.
Kupodivu jsme tam byli první (na to fakt nejsme zvyklí 🙂 ), po chvíli přijel Broňa a vzápětí Pat s Ivou. No nic, cesta před námi je dlouhá, není nač čekat – vyrážíme. Ve Znojmě dotankujeme, zkontrolujeme tlak v pneu (Broňa nadává, že má přetíženou motorku – v každém z bočních kufrů si veze kartón piv 🙂 ) a pokračujeme přez hraniční přechod Hnanice-Retzbach klasicky na Eggenburg a Krems. Hned za Krems dáváme pauzičku na jídlo a já lovím první dovolenkovou geocache 🙂 . Dál jedeme podél Dunaje údolím Wachau na Melk, za krásného počasí projíždíme kolem Lunz am See až do Admont, kde se rozhoduji pro zkratku přes hory do Trieben.
Tam si na benzince dáme kafčo (nic moc, ostatně jako celá pumpa) a když po půlhodině znovu sedáme na motorky, zjišťujeme, že se od severu ženou černá mračna a začíná hřmět. Zkoušíme tomu ujet (sakra, snad 8 km kolem St. Johann am Tauern je rozkopaná cesta), ale cca 30km pře cílem začíná pršet a podle oblohy to lehká přeháňka nebude. No nic, musíme do nemoků. Po chvilce už projíždíme slušnou bouřkou, naštěstí netrvá dlouho.
Do Murau dojíždíme bez deště, ale po pořádně mokrých silnicích, cestu do penzionu známe z loňska, takže za pár chvil už nosíme špinavé kufry do čistých pokojů 🙂 . Veřer kecáme, já ostatním ukazuju plán dalších cest, pijem Broňovo pivo 🙂 a venku se blýská jak u Verdunu…
úterý 3.7.2007 (Turracher Höhe, Villacher Alpenstrasse, Maria Luggau), 260 Km
Ráno už je zase pěkně, takže nic nebrání naší další cestě. Vyrážíme na Turracher Höhe, první větší přejezd letošní dovolené, všichni si ho proto užíváme. Včera večer projevili Pat s Ivou přání podívat se k nějakému velkému jezeru, takže dole pokračujeme na Feldkirchen a podél Ossiacher See až do Villachu, kde hodláme projet Villacher Alpenstraße. Udělali jsme si pauzu na benzince, někteří jsme si dali výborné kafe, jeden nejmenovaný člen výpravy si mezitím schrupnul přímo na motorce 🙂 .
Dostatečně odpočati vyrážíme a za chvíli už platíme mýtné na zmiňované Villacher Alpenstraße. Je tu sice všude 80-ka, ale jede se pěkně (jen Broňa furt protestuje, že jedem jak s hnojem 🙂 ). Obligátní zastávky na focení, kochání se vyhlídkami, apod, až vyjedeme na nejvyšší parkoviště. Věci necháváme ve schránkách pro motorkáře a relativně nalehko (docela tu fičí) šlapeme na vyhlídku Rosstratte. Je tu v ohradě stádo krav a jedna je docela přítulná až vlezlá – jakmile je někdo v jejím dosahu, už k němu strká hlavu a dožaduje se krmení. No padlo tu hodně fotek 🙂 .
Až jsme se nabažili výhledu do okolí (a že bylo nač koukat), i na krávy, tak jsme zase sjeli dolů do Villachu a vydali se směrem na Hermagor a Kötschach, tam uhnuli na Birnbaum a regionem Gailtal dojeli až do Maria Luggau. Po z loňska známé cestě jsme dorazili na samotu Rauth, kde nás naše loňská paní domácí seznámila s letošní paní domácí :-)) . Následující 4 noci strávíme tady a vyjíždět budeme jen nalehko. I zde nám bohužel potvrdili, že zítra (ve středu) má pršet a citelně se ochladit. Uvidíme…
středa 4.7.2007 (Sillian a zpět), 59 Km
Tak se trefili, od rána leje… Prodlužujeme si tedy snídani až do 11-ti hodin 🙂 , kecáme, pouštíme si Broňovo video z předešlých dvou dnů a pomalu se začínáme nudit. Stavil se za námi i pan domácí, mluvili jsme s ním o všem možným (hlavně teda Monča 🙂 ), až z něj vypadlo, že jeho syn má loveckou chatu a že nás tam večer zve na víno. No proč ne? 🙂
Kolem poledne přestalo pršet a trošku se roztrhává i obloha. Přichází mi SMS od Jany (jsou v Alpách už od soboty), že jedou k moři a kolem druhé budou v Sillian. Protože to venku vypadá nadějně a chceme je vidět, bez dlouhého váhání se rozhodujem pro výlet do Sillian a pak podle počasí někam dál. Když se blížíme k Kartitscher Sattel, začíná znovu pršet. Pat s Ivou to vzdávají a vrací se zpět, my s Mončou a Broňa navlékáme nemoky a v dešti pokračujeme do Sillian, kde už na nás na benzince čekají Jana s Kamilem a zbytkem jejich skupiny. Chvíli tam s nima kecáme, dáváme nezbytné kafe a asi po půl hodině odjíždíme oni směr Cortina d’Ampezzo, my, vzhledem k počasí, zpět do ubytování.
V podvečer se ohlásil pan domácí, že můžeme vyrazit do lovecké chaty. No ráno si z nás trosku dělal srandu, říkal, že je to nahoře v kopcích cca kilometr odtud. Když jsme se tedy náležitě připravení na pochod mokrým lesem shromáždili před domem, odvedl nás asi 30m za dům, kde v zadní části stodoly byla ona „lovecká chata“ 🙂 . Ale byla pěkná, vyřezávané lavice, trofeje na stěnách, víno taky chutnalo, takže nakonec příjemně strávená hodinka a půl. Poté jsme ještě absolvovali prohlídku jejich dobytka, a protože se mezitím venku začala protrhávat obloha, vyrazili jsme s Mončou a Broněm na večerní vycházku po okolí.
čtvrtek 5.7.2007 (Passo Falzarego, Passo Valparola, Pragser Wildsee), 254 Km
Hurá, neprší 🙂 . Po tradičně skvělé snídani jedeme konečně do Dolomit. V Dobbiacu najíždíme na Grande Giro delle Dolomiti, po krátké zastávce u Lago di Landro pokračujeme přes Cortinu d`Ampezzo na Passo di Falzarego. Hned za Cortinou se chytám nějakého němčoura na GS-u a jedeme trošku svižněji, než obvykle. Pat s Broněm se mi sice ztratili z dohledu, ale vím, že nás v pohodě dojedou, nebo na ně počkáme nahoře. Kousek pod vrcholem se kolem nás i Němce přehnal Broňa, který zase nevydržel jet +/- předepsanou 90-kou 🙂 . Na prvním parkovišti zastavujeme a za chvíli přijíždí i Pat s Ivou. Pat si musí odskočit, takže my zatím pokračujeme až na cca 800m vzdálený úplný vrchol Passa, kam dojíždíme v začínající sněhové přeháňce. Než stačím z kufru vyndat kameru, je skoro po snežení a během 5-ti minut zase krásně svítí sluníčko.
Chvíli fotíme a natáčíme, pak dojíždějí ostatní a domlouváme se kam dál. Vím, že kousek odtud je keš a láká mě ji najít, takže prosazuji variantu odjezd směr Passo Valparola a po asi 5-ti stech metrech zastavuji u místa, kde by měla být keš. Ostatním slibuju, že to bude rychlovka – GPS ukazuje jen 50m ke keši. Ale chyba lávky (až později jsem se podíval, že obtížnost terénu u této keše je 4 z 5-ti) – prostě začal jsem se v kompletním motooblečení drápat do prudkého svahu pokrytého kameny a hustými keři, co chvíli mi uklouzla noha, no lahůdka. Když jsem se konečně po 20-ti minutách dostal na kýžené místo, už na mě ze spodu pokřikovali, ať už se vrátím, že zdržuju. A jako na potvoru to bylo místo se stovkou možných úkrytů, takže jsem to jen zběžně v rychlosti prohlídl (samozřejmě neúspěšně 🙁 ) a pak se vydal na cestu dolů. To bylo samozřejmě ještě těžší než prve lézt nahoru. Párkrát jsem se musel vracet a zkoušet to jinudy, no makačka. Když jsem se úplně vyřízenej dostal dolů, čekali tam už jen Broňa a hladová Monča (neuvědomil jsem si že klíč od kufru, a tím pádem od jídla, mám u sebe v bundě 🙂 ). Pat prý naštvaně odjeli dolů do kavárny. Když jsme tam dojeli, zjišťuju že fakt naštvanej je 🙂 . Navíc se blíží další sněhová přeháňka, tak se všichni přesunujeme na kafe – bylo rozhodnuto, že ho platím já 🙂 . Jelikož ale servírka byla Polka se sympatiemi pro české motorkáře a dala nám speciální slovanskou slevu, nebylo puštění žilou mé peněženky tak drastické 🙂 .
Po zhodnocení počasí jsme se rozhodli, že nemá smysl jet dále do hor a vydali jsme se na Passo Valparola, sjeli dolů do Armentarola a poté celkem pěknou cestou podél národního parku na Bruneck a Dobbiaco. Cestou jsme si ještě udělali výlet na Pragser Wildsee a kolem sedmé přijeli zpět do našeho Bauernhofu. Já s Broněm jsme ještě neměli pro dnešek dost a tak jsme si vyjeli do Maria Luggau zkouknout soustavu 5-ti vodních mlýnů.
pátek 6.7.2007 (Tre Cime di Lavaredo, Kreuzbergpass), 226 Km
Ráno si Pat znovu stěžuje na bolesti zad, takže se domlouváme, že my se ještě stavíme v Sillian v Hoferu a on s Ivou tam za námi přijedou. Dnes totiž podnikneme plánovaný výšlap na Tre Cime di Lavaredo (naplánovali jsme ho s Mončou už při loňské návštěvě tohoto místa). U Hoferu se dle plánu sjíždíme a nic tak nebrání odjezdu do Dolomit, za cca hodinku už platíme mýto a jedeme nahoru ke „Třem zubům“. Je tu sice třicítka, my jedeme asi 60, ale první várka motorkářů, která se prěžene kolem, nás s Broněm strhává a užíváme si výjezd nahoru. Pat se strhnout nenechal a tak jsme se zase rozdělili. S nezbytnou přestávkou na focení jsme po chvíli vyjeli až na horní parkoviště. Fouká tu ostrý a chladný vítr, ani nesundáváme helmy a rukavice. Sice s sebou vezeme věci na převlečení a přezutí, ale rozhodujeme se, že půjdeme tak jak jsme. Za pár minut dorazili i Pat s Ivou, na výšlap s nami nejdou, takže se domlouváme na srazu za cca 2-3 hodiny někde dole u jezera Misurina. Rozhodujeme se s Broněm sjet na spodní parkoviště, odkud vede pěší chodník do hor. Tam naštěstí nefouká a hned je i tepleji, takže za okamžik už ověšeni foťáky a kamerami šlapeme ke „Třem zubům“.
Lidí je tu docela dost a rozhodně je na co se dívat a co fotit. Cca za třičtvrtě hodiny se dosud relativně rovná cesta začíná zvedat – je před námi poslední půlkilometr a Monča začíná reptat 🙂 . Po dalších 100 metrech si sedá na šutr a prohlašuje, že dál nejde, že tu na nás počká. Ze zkušenosti vím, že přemlouvat ji nemá cenu, takže u ní necháváme přebytečné věci (bohužel i brašnu od foťáku) a už jen s Broněm stoupáme až úplně nahoru. Je tu naprosto úžasný pohled na okolní hory a údolí. Natáčíme oba na video a když chci konečně udělat i nějaké fotky, zmocňuje se mě záchvat vzteku a bezmoci – vybité baterky!!! A brašna s rezervními je o 400m níž u Monči… Zkoušíme baterky rozchodit alespoň na jeden snímek (Broňa s nimi brutálně tříská o kameny, až jsem o ně začal mít strach 🙂 ), ale bezúspěšně… No nic, tak z vrcholu bude jen video. Chvíli se tu ještě kocháme a pak se vydáváme nazpět. Pod kopcem se k nám připojuje Monča a společně se ostrým krokem vracíme k parkovišti. Na chvilku jsme si cestou ještě sedli na kameny lemující pěšinu a pozorovali cvrkot. Blížili se k nám nějací Češi, vepředu šli cca 16-ti letá holka s klukem, za nimi asi rodiče. Holčina velmi zaujatě vykládala, jak se z embrya postupně stává malý klokánek. Broňka tento problém zaujal, a tak, když byla holka na naší úrovni, otočil se k ní a důrazně s americkým přízvukem pronesl WAS??? :-)) Chudák holka se tak lekla, že málem spadla ze stezky, ale její otec dostal záchvat smíchu, který mu vydržel, než zmizeli za blízkou skálou 🙂 .
Na parkovišti jsme si dali svačinku, při které se s náma dala do řeči parta německých motorkářů z Hamburgu – všichni tak kolem 50/60-ti, pohodáři. Ještě jsme je pak párkrát v příštích dnech potkali. Mezitím přišla SMS od Pata, takže sjíždíme k Lago Misurina, kde se domlouváme na další trase. Jedeme přes Passo Tre Croci do Cortiny, tam uhýbáme na San Vito di Cadore, kde si v pravé italské kavárně pochutnáváme na pravé italské kávě. Teda až na Broně, který tradičně nadává že chce turka 🙂 . Pokračujeme podél Logo di Pieve di Cadore na Santa Caterinu, kde uhybáme na Passo del Zovo, později přes Kreuzbergpass (Passo Monte Croce di Comelico) až do S.Candido/Innichen a odtud zpět do Maria Luggau.
Je to naše poslední noc v tomto místě, večer si dáme vínko o které se Monča vsadila s Broněm předešlý den (a prohrála 🙂 ) a já se v dobrém rozpoložení rozhoduji, že do Tirol nepojedeme přes Brenner, ale mnohem zajímavější cestou přes Timmelsjoch (Passo del Rombo). Pat si znovu stěžuje na bolesti zad a uvažuje, jestli s námi vůbec pojedou dál. Rozhodnou se prý přes noc…
sobota 7.7.2007 (Jaufenpass, Timmelsjoch, Obtarenz), 273 Km
Ráno u snídaně Pat furt váhá, jestli pojedou s náma, nebo domů, nebo do Chorvatska k moři. Finální rozhodnutí prý učiní až v Sillian na benzince , ale vypadá na Chorvatsko 🙂 . Po čtyřech dnech zase věšíme na motorky kufry a bágly, loučíme se s majiteli a jedeme do Sillian. Tam nám Pat skutečně oznamuje rozhodnutí jet do Chorvatska. Dáváme rozlučkové kafe, chvilku pokecáme s partičkou krajanů a pak už necháváme Pata s Ivou za sebou a míříme do Itálie na Bruneck a Brixen.
Je to frekventovaná silnice, ale jedeme relativně svizně a tak nám tento nezáživný úsek docela rychle utekl. Kousek za odbočkou na Brenner zastavujeme na krátké občerstvení z vlastních zásob a zanedlouho poté v Sterzing uhýbáme na Jaufenpass. Je to opravdu pěkné sedlo, cesta k němu je úzká a klikatá, jezdí tu hodně místních s motárdy. Míjíme i pár vyzdobených traktorů – zřejmě nějaký závod? Nahoře si v bufetu objednáváme kafe americano, relaxujeme a kocháme se výhledem.
Sjezd dolů je v podobném duchu – úzká silnice, hodně zatáček, serpentýny. Co chvílu dojíždíme nějaké auto, ale předjíždí se špatně. Někteří si s tím hlavu nelámou a tak se mi dvakrát stalo, že jsme v úzké zatáčce jeli vedle sebe tři – já, proti mně auto a vedle něj ještě předjíždějící biker… Po cca 40-ti kilometrech zatáček v St. Leonhard odbočujeme na Moos a pomalu najíždíme na placenou Timmelsjoch Hochalpenstrasse (mýtnice je až dole na rakouské straně).
Ze záčatku se jede jen s mírným stoupáním, zato s mnoha zatáčkami, tunely a zúženími, druhá část výjezdu je jak malé Stelvio – zastavíme na úpatí a sledujeme cvrkot na silničce zařezané do kopce a stoupající až do 2500m. Doplňujeme tekutiny a vyrážíme nahoru. Jak stoupáme, tak se citelně ochlazuje, ale odměnou jsou nám překrásné pohledy na hory kolem. Kousek za cedulí Timmelsjoch / Passo del Rombo parkujeme motorky a vyrážíme na obhlídku okolí. S Broňem stavíme sněhuláka se kterým se pak Broňa dožaduje fotky pod cedulí 🙂 . Nakonec i s Mončou (která se nám prve v záchvatu fotovášně ztratila) vylézáme na blízký brdek a opět se kocháme, točíme a fotíme 🙂 . Toto místo i s odstupem času hodnotíme jako jedno z nejhezčích, a to jak letošní dovolené, tak z Dolomit a Alp celkově. Strávili jsme tu necelou hodinku a tak musíme chtě nechtě dál, do penzionu to máme ještě cca 70 km. Sjíždíme tedy do Rakouska, po pár kilometrech platíme mýtné (zdražili na 10€) a nádherným údolím Ötztal pokračujeme na Oetz. Odtud je to už jen kousek do Imst, kde si děláme neplánovaný průjezd centrem, než najedeme na silnici do Tarrenz a kolem sedmé konečně zastavujeme u penzionu v Obtarrenz, jenž se stane naším útočištěm na další čtyři noci. Paní majitelka se zdá trošku zaskočená, motorkáře asi nečekala, ale vyrovnala se s tím rychle. Dokonce jí ani nevadilo, že jsme jen 3, místo rezervovaných pěti osob. Monča se za těch 5 dní úžasně rozmluvila a šprechtí jak kdyby se tu narodila, k tomu ještě vnuky majitelky zkouší z angličtiny 🙂 . Pokoje jsou hezké, cena lidová, jen tu není kuchyně, s tím si ale poradíme 🙂 .
neděle 8.7.2007 (Passo dello Stelvio, Umbrail-Pass, Ofenpass), 313 Km
Ráno se budíme do krásného počasí. To se nám hodí, protože dnes chceme zdolat nejvyšší (a asi i nejobtížnější) místo letošní dovolené – Passo dello Stelvio (Stilfser-Joch), 2758mnm. Po brzké snídani (na 8:00 🙂 ) vyrážíme.
Abychom se vyhnuli průjezdu Landeckem, plánuji cestu přes Arzl, Piller a Fließ, kde se napojíme na hlavní silnici vedoucí údolím Inntal na Pfunds. Hned v Arzl nás na křižovatce staví policista, se kterým se chvílku dohadujeme, co po nás vlastně chce. Až si Monča sundala helmu, tak konečně porozuměla jeho místnímu dialektu – o kus dál se běží maraton. Když mu ale říkáme, že jedeme do Itálie, tak nás pouští dál, že jinudy než po jejich objížďce stejně jet nemůžeme. A opravdu ve Wenns nás pořadatelé nasměrují na uzounkou silničku přes kopce do Piller, odkud už pokračujeme dle plánu přez Fließ až do Pfunds. Po několika kilometrech odbočujeme na Nauders a přes Reschenpaß přejíždíme do Itálie. Zastavujem u jezera Reschen See a v začínajícím horku doplňujeme tekutiny. Je tu velká skupina asi německých cyklistů, kteří při odjezdu zvoní na zvonky jak zběsilí. Broňa se hned chytá a křikne na ně „vánoce?“, což si kolisti vysvětlí po svém a hromadně odpovídají: „vídrzén, vídrzén!“ 🙂 .
Po této lingvistické vložce pokračujeme v sílícím provozu na Malles Venosta, v Spondigna odbočujem na Prato alo Stelvio, kde děláme krátkou zastávku, aby si Broňa namontoval na řidítka kameru. Hotovo, takže vzhúru na Stelvio! 🙂 . Je vidět, že je to dost „profláklé místo“ – jezdí tu mraky motorek. Začínají první zatáčky, zůžení kvůli skalním výběžkům, tunely a za Trafoi první z celkem 48-ti úzkých serpentýn. Na začátku mám celkem problémy s pravotočivými vracečkami – ve dvou se nejezdí lehce, a než přijdu jak na ně, musím si dvakrát pomoct pravou nohou. Po chvilce je to lepší – zjišťuji jak nato a mám i čas koukat okolo na super výhledy. Broně to za náma moc nebaví, kochání ho nebere a vyráží závodit nahoru. My s Mončou si dáváme zastávky na focení a natáčení, je fakt na co se dívat.
Ať už na přírodu kolem, tak na plno motorek kolem. Třeba takový sportovní průjezd se sajdou sérií zdejších serpentýn, to je vážně něco, co se často nevidí. Na jedné z fotozastávek fotím starší německý pár a aby na pozadí bylo celé Stelvio, musím až na silnici, což v tomto provozu není moc bezpečné. Taky na mě za chvílu Monča křičí „Bacha motorka, uteč!“ 🙂 . O pár serpentýn výše potkáváme první položenou motorku (je to nějaký větší cruiser), právě ji postavili zpět na kola a majitel vedle vypadal jak hromádka neštěstí… Jenom za naši cestu nahoru jsme potkali 3 lehlé motorky – vždy v nulové rychlosti v pravotočivé vracečce. Nepříjemný pohled, který mi rozhodně moc nepřidal, takže jedu fakt opatrně. Nahoře na nás už čeká Broňa, poslední pád holčiny na menším BMW viděl v přímém přenosu zhora a částečně ho má i na kameře. Dáváme pauzu na jídlo a vychutnáváme si opravdu nevšední pohledy na klikatící se silnici pod námí a hory všude kolem.
Zhruba po třičtvrtěhodině popojíždíme k cedulím, děláme nějaké dokumentární fotky a poté sjíždíme asi o 3 km níže, k odbočce na Umbrail-Pass. Opouštíme Itálii, krátce zastavujeme v pásmu nikoho a už vjíždíme do Švýcarska. Ani na jedněch hranicích si nás nikdo nevšímal.
Klesáme do údolí (krajina je trochu jiná než na italské straně – v podstatě jen holé kopce a kleč), až narazíme na pasoucí se stádo krav. Každá má na krku obrovskej zvonec a dělají pořádnej rachot. To jsme nikde předtím neviděli, ani neslyšeli. Po zadokumentování pokračujeme stále níž, kde mě (i když jsem o tom věděl z netu) nemile překvapuje změna povrchu ze slušného asfaltu na šotolinu. Není to ani trochu příjemné, snažím se ty hliněné a štěrkové serpentýny přejet bez úhony. Podařilo se a sjeli jsme až do Sta. Maria, kde se rozhodujeme kudy dál. Počasí je stále skvělé, takže není důvod proč si neudělat malý výlet po Švýcarsku. Dáváme se tedy doleva a míříme na Ofenpass / Pass dal Fuorn. Je to zase něco jiného, sedlem pouze projíždíme a Švýcarským národním parkem sjíždíme do Zernez.
Broňovi zbyly ze zimního lyžování nějaké franky (říká jim „šmdrliky“, z čehož Monča postupně udělala „šašliky“ 🙂 ) a chce je tu utratit za benzín. Zastavujeme tedy u první pumpy, kde se dá platit hotově a Broňa dotankovává (já si prozřetelně nechávám tankování na později). Broňa se na halíř, teda vlastně cent, či co to tu maj, zbavil šmrdliků (šašliků) a můžeme dál – na Susch a Scuol podél řeky Inn. Zážitky z nádherné krajiny nám trošku kazí sílící provoz a také kazící se počasí. Vypadá to, že jedeme do deště. Krátce po překročení hranic zpět do Rakouska zastavujem na plácku u silnice a odpočíváme. Nedaleko odtud je bezcelní zóna, a tak když po zregenerování zadnic vyrážíme dál, odbočuji ve Vinadi na Samnaun a tím i Zoller-Free zone 🙂 .
Když vjíždíme na uzounkou horskou silničku, plnou tunelů s vnitřními neosvětlenými zatáčkami, začínají padat první dešťové kapky. Na okamžik uvažuju, jestli není lepší se vrátit a zkusit dešti ujet po hlavní na Landeck, ale místy neprší vůbec, nebo jen jemně mží – jedeme dál. Dojíždíme ke Spiss a já u první benzinky a Duty Free shopu vidím, že bylo moudré nechat si prázdnou nádrž. Litr naturalu 95 za 91 centů, no neberte to 🙂 . Napřed ale v sílícím dešti zaparkujeme a jdeme se podívat do shopu. Kupujeme nějaké čokolády a víno (víc se nám do kufru nevleze) a jdeme se podívat nahoru do restaurace, že bychom si dali kafe a možná i něco k snědku. Monči se tu ale nelíbí, je fakt, že ve spocených motohadrech jsme moc mezi svátečně oblečené rodinky nezapadali 🙂 , a tak to vzdáváme a jedem dotankovat. Když jsem pak šel zaplatit, zjistil jsem že nemám komu. V budce byly jen dva terminály na karty a tác s euro-mincemi. Říkal jsem si, že je to tu snad samoobsluha a kdybych věděl, kolik mám zaplatit v Eurech (na stojanu byly Franky), tak bych je přidal na talíř a odjel. Takto jsem bezradně popocházel kolem budky a přemýšlel co s tím. Za chvíli přišel další zákazník, po něm další a když jsem viděl, že jsou všichni stejně bezradní jako já, začalo se mi vracet sebevědomí. Nakonec venku zarachotil paleťák a dorazila i obsluha benzinky – skládal vzadu nějaký zboží. Mezitím přestalo pršet a my sjíždíme zpět dolů na hlavní silnici. Broňa cestou divoce gestikuluje u každé cedule, která byť vzdáleně připomíná poutač na restauraci, ale radost mu děláme až ve Pfunds. Sedáme na zahrádku, dáváme kafe a večeři. Po zhruba hodince vyrážíme zpět k penzionu, kam dojíždíme kolem osmé. Večer na terase před domem popíjíme víno, pleníme zásoby čokolád z bezcelní zóny a je nám dobře. Dnešek se fakt vydařil.
Jediné negativum je předpověď počasí – i paní domácí nám potvrdila to, co nám už včera ráno sdělili v Maria Luggau – zítra má celý den pršet…
pondělí 9.7.2007 (Imst), 16 Km
Ráno je venku skutečně nevlídně, ale úplně beznadějně to nevypadá. Trošku si protahujeme snídani pokecem s italským párem, co se tu včera ubytoval a mezitím se to venku jakž-takž protrhalo. Domlouváme se, že si zkusíme zajet někam na západ od nás a podle počasí se pak rozhodneme co dál – Silvreta, Lichtenštejnsko, nebo hory kolem. Zastavujeme v Imst a v Hoferu kupujeme cestovni rychlovarnou konvici, ať si múžeme večer udělat svoje kafe, nebo nějakou polívku. Když rveme nákup Broňovi do kufru (u nás zase není místo 🙂 ) začínají padat první kapky a mraky všude kolem nás houstnou. Ještě to ale nevzdáváme a jedeme na kraj města, kde zastavuji na benzince. Jediný Broňa je v nemoku, mně s Mončou se do něj nechce. Asi 20 minut vyčkáváme, jak se situace vyvine, ale déšť stále sílí a není už vidět ani jeden vrcholek okolních hor – všude jen šedočerná mlha. Rozhodujeme se tedy pro návrat a protože to máme do penzionu nějakých 5 km, neberem si s Mončou nemoky, vždyť na ten kousek to nemá cenu. Velká chyba! Sotva jsme opustili přístřeší benzinky, spustil se megaliják. Za chvilku už cítím potůčky vody různě po těle , i v nepromokavých rukavicích, kam mi nateklo nepřekrytými konci. Broňa je v nemoku v pohodě a z penzionu ještě odjíždí nakoupit nějaký piva 🙂 .
S Mončou rozvěšujeme mokrý hadry všude, kde se dá a podle durch promočených rukávů i kalhot je nám jasný, že dnes už nikam nejedeme. Dáváme horkou sprchu, Monča si jde lehnout, a já se s Broněm díváme na PDA na „Život brouka“ . Docela sranda koukat na film z půl metru, ale lepší než nic 🙂 . Broňa taky testuje novou rychlovarku a začal rovnou mistrovským kouskem – přípravou těstovin Bologna ze sáčku 🙂 . Když jsme kupovali konvici, tak nám nedošlo, že vlastně nemáme v čem vařit a ani čím jíst (ešus i příbory tentokrát zůstali doma a až doteď jsme je nepotřebovali). Nebyl by to ale Broňa, aby si neporadil – zabavil nám prázdnou PET láhev, odstřihl vrch, nasypal těstoviny a zalil půl litrem vroucí vody z rychlovarky. Nepočítal ale se smršťovací vlastnosí PETky a nevěřícně pozoruje zmenšující a deformující se nádobu. Naštěstí se zmenšování zastavuje přesně na objemu, který akorát pojme těstoviny, ale nastává další problém – čím to zamíchat a posléze sníst? Jíst těstoviny s omáčkou otevíracím nožem není úplně ideální. Ale Broňova vynalézavost ani tentokrát nezklamala – při prolézání našeho pokoje objevuje moji krabičku na zubní kartáček, kterou okamžitě zabavuje, oplachuje a běží s ní do svého pokoje, kde úspěšně dokončí přípravu večeře a dokonce ji i bez větších problémů pomocí krabičky sní 🙂 . Opravdu úchvatný pohled! Za hodinu u mě ale zvítězí hlad nad hrdostí a zopakuju jeho postup se špagetami Carbonara 🙂 , dokonce i Monča si dala. Hrajeme karty, pomocí SMSek z domova vyzvídáme jaké bude zítra počasí (ještě jednou díky Pavlíno a Davide), prohlížíme video z předchozích dnů a pomalu nám dochází Broňovo pivo 🙂 . Jako zlatý hřeb nás večer Broňa učí mariáš. Za okny pořád leje, snad bude zítra líp……
úterý 10.7.2007 (Arlbergpaß, Lichtenštejnsko), 249 Km
Ráno vypadá nadějně, rychle posnídáme, aby se to nezkazilo jako včera a vyrážíme. Při odjezdu nám paní domácí při pohledu na najednou bílé vrcholy okolních hor říká, že se dnes počasí nemusíme bát, že u nich když sněží, tak neprší 🙂 . Moc nás to neuklidňuje a razíme směrem na Landeck, za kterým se rozhodujeme, že vzhledem k počasí (sice neprší, ale hory jsou v mlze a mraky všude kolem) vzdáváme Silvretu a raději se pojedeme podívat do Lichtenštejnska. Pokračujeme tedy podél dálnice na St. Anton, před kterým začíná drobně pršet. Zastavujeme u autobusové zastávky, oblékáme nemoky a já do PDA jako cíl nastavuji první cache v Lichtenštejnsku (když už tam budeme 🙂 ).
Jak stoupáme na Arlbergpaß sílí déšť a hodně citelně se ochlazuje. Nahoře leje jak z konve a zima je jak v Rusku. Zapínám vyhřívání gripů na max a doufám, že po sjezdu pod sedlo to bude lepší. Ještě větší zima je Monči, která se nechala zblbnout Broňovým klavírováním, že se moc navlíká a poprvé si s sebou nevzala svetr… Naštěstí opravdu jak vjíždíme do Dalaas přestává pršet a dokonce sem tam prosvítá sluníčko a modrá obloha. Pokračujeme na Bludenz, kde projíždíme kolem čokoládovny firmy Kraft (vyrábí se tu Milka) – ta vůně je bombastická, otevírám hledí na helmě a z plných plic nasávám 🙂 . Pokračujeme do Feldkirch, kterým mě PDA vede až k malému hranič. přechodu v Oberfresch. Na přechodu tradičně ani noha, závora zdvižená, takže projíždíme a už jsme v Lichtejštejnsku.
Po necelém kilometru zastavujeme na okraji městečka Schelenberg, svačíme a já se vydávám najít cache. I když si na pomoc vezmu Monču s Broněm, je jasné, že v tomto terénu bez bližších informací asi neuspějeme a tak se domlouváme že raději zkusíme jinou. Je cca 2 km odtud a po příjezdu na místo zjišťujeme že jsme udělali správně. Je to malá, soukromá, převážně ptačí ZOO (Vogelparadies Birka v Mauren). Tady žádný problém není a tak si můžeme užívat prohlídku. Je tu mimo jiné spousta papoušků, až se dostáváme k velkému bílému Kakadu. Broňa na něj zkouší dělat „opičky“ a papoušek se chytá – opakuje Broňovy pohyby a za nějakou minutu dvě už i mluví – skřehotá „haló“ ! A za pět minut už umí i „nazdar“ – prostě bomba! Monči je viditelně líto, že ho tam musí nechat, takto komunikativní papoušek ve venkovní voliéře, to je asi vzácnost. No nic, u motorek opět posvačíme a zjišťujeme, že se od západu rychle přibližují černá mračna. Vzdáváme tedy návštěvu Vaduzu a přes Eschen přejíždíme zpět do rakouského Feldkirchu. Spadne pár kapek, ale dešti naštěstí ujíždíme. Vracíme se stejnou cestou na Bludenz (zase ta čokoládovna) a Arlbergpaß. Nyní nám štěstí přeje a neprší, takže nahoře zastavujeme a trochu se rozhlížíme. Broňovi se na jedné botě udělal hezký žralok, ještě že na nich za děště vozí nepromokavé návleky. Je tu sice pěkně, ale zima, takže vzhůru dolů 🙂 a domů. V Imst se ještě stavujeme v Bille a mimo jídla na zítřek kupujeme i misku (ať máme večer v čem „uvařit“) a plastové příbory (vlastně jen nože, nic jiného neměli) 🙂 . Večer pomalu balíme a já studuji kterou trasu zvolit pro zítřejší přesun do Lunz am See. Vychází mi tři varianty – zvolíme podle ranního počasí.
středa 11.7.2007 (Innsbruck, Saalfelden, Radstadt, Lunz am See), 416 Km
Ráno je pošmourno, chvílemi lehce mží. Po snídani naložíme věci na motorky, loučíme se s rodinou domácích a vyrážíme na nejdelší etapu letošní dovolené. Broňa jede v nemoku, Monča napolo a já zatím bez 🙂 . Bereme to na Obsteig a Seefeld in Tirol, silnice jsou mokré, ale neprším maximálně spadne pár kapek. Bez problémů projíždíme Innsbruck a pokračujeme směrem na Wörgl. V Hall in Tiroll se dostaneme do vleklé zácpy, což nás stojí asi 15 minut popojíždění v nepříjemném teplu. Podél dálnice se postupně samými osmdesátkami prokousáváme až k Wörgl, tady i my s Mončou oblékáme nepromoky a odbočujeme na Sankt Johann in Tirol. Jedeme v častých dešťových přeháňkách a Broňa se už zase dožaduje zastávky na jídlo. Dlouho nic vhodného nevidím, tak zastavujeme až na benzince kousek před Leogangem. Broňa nadává a naštvaně se láduje rybičkama ve stoje přímo před stojany. Nemají tu ani kafe, takže se domlouváme, že zastavíme někde při nejbližší příležitosti. Ta ale zase nepřichází (Broňa na to má jiný názor) a dojíždíme až do Leogangu, kde po krátké výměně názorů na to, kdo víc prudí 🙂 s Mončou svačíme a poté všichni tři zajíždíme k Post-Cafe na pořádný kafe.
Počasí se stále mění, navlékáme tedy zase nemoky, projíždíme Saalfelden a míříme na můj snad nejoblíbenější úsek v Rakousku: Maria Alm – Bischofshofen. Bohužel právě v Maria Alm začíná opět pršet a parádní zatáčky za Mühlbach am Hochkönig jedeme v silném lijáku. Prší až kus za Radstadt, pak už se jede celkem dobře. Po nějakých dvou hodinách jízdy zastavujeme na oblíbené Shellce u Trautenfels, dáváme si teplé jídlo a další zabijácké kafe 🙂 . V Lienz se stavíme v supermarketu pro nějaké zásoby na večer a zítřek a bez dalšího zdržování pokračujeme na Admont a už dobře známým úsekem na Hieflau a Palfau. Silnice jsou oschlé, takže si jízdu konečně zase užíváme, i Broňa 🙂 . Krátce před cílem se ještě zastavujeme u krásného mostu se sochami (Töpperbrücke u Kasten)
a kolem osmé se už vítáme s majiteli penzionu. Jsme tu už potřetí, takže nás tu berou jako staré známé. Uvažovali jsme ještě o malé procházce, ale únava vítězí a navíc začalo zase pršet.
čtvrtek 12.7.2007 (Melk, Krems, Znojmo, domů), 247 Km
Při snídani u nás sedí paní Rosa a opět si vykládáme o všem možným (my o naší dovolené a ona o různých zážitcích s hosty), takže se nám snídání poněkud protahuje. Ale nevadí, není kam spěchat. Venku jako tradičně prší a tak z vyjížďky kolem Mariazell opět nebude nic. V nepromocích vyrážíme na cestu domů a doufáme, že také tradičně déšť skončí, hned jak u Scheibs vyjedeme z kopců. A taky že jo – vyšlo to skoro na kilometr 🙂 .
Pokračujeme na Melk, krátce se zastavíme u kláštera a už bez nemoků míříme znovu parkem Wachau na Krems. Cestou ještě chvíli relaxujeme u Dunaje,
Broňa s Mončou tu vzájemným pošťuchováním děsí nějaké Holanďany. Poté už rutinně jedeme na Egenburg, Retz a oblíbeným přechodem Hnanice se vracíme do ČR. Ve Znojmě zastavujeme na jídlo v Pizerii a Broňa je opět na mrtvici – celých 11 dní se těší na pořádnýho turka a tady ho nedělají 🙂 . Cestou ještě objíždíme zácpu na hlavní do Pohořelic a po chvíli zastavujeme u krajnice, abych si upravil trasu v PDA. Monča situaci okamžitě využívá k odpočinku a i v helmě a rukavicích si lehá na betonový sokl v příkopu, čímž natolik zmátla projíždějícího řidiče dodávky, že zastavil a ptá se, jestli jsme neměli nehodu a nepotřebujeme pomoc 🙂 . Po této příhodě už jen chytáme menší dešťovou přeháňku a kolem páté dojíždíme domů.
Co napsat závěrem? Letos jsme najeli celkem 2696 km, na poplatcích zaplatili za Villacher Alpenstraße 7€, Tre Cime di Lavaredo 10€, Timmelsjoch 10€ , ubytování nás stálo 24/16/15/19€ na osobu a noc. Dovolená byla i přes dva propršené dny SUPER a už teď přemýšlíme, kam vyjedeme narok 🙂 .
tlačítkem s rozlišením (např 360p) si můžete zvolit kvalitu videa
(čím vyšší číslo, tím vyšší kvalita)
Komentovat