Kontakt

autor tohoto webu:
bolek@fotomoto.cz

Slovinsko + Dolomity 2010

Jako už poslední dobou tradičně, nechal jsem se na další motodovolenou zlákat Janou s Kamilem. Monča se kvůli brzkému termínu neúčastní, zato ale účast přislíbilo nebývalé množství kamarádů. Termín byl stanoven s přihlédnutím k Janině stavu (jinému 🙂 ) na přelom květen/červen. Později by sice byla větší šance na lepší počasí, ale také by značně vzrostla šance na Janin porod v zahraničí 🙂 . S blížícím se termínem (a horšícím se počasím) se nakonec někteří zalekli, někteří onemocněli, ale i tak naše skupina čítá 7 motorek + 1 auto.

Na dálniční přesun jsme se nakonec rozdělili na dvě skupiny. První, čistě moto skupina (já, Broňa, Milan, Kamil a Peky) vyrazí dříve, s tím že před plánovaným srazem na Seebergsattelu projedeme ještě nějaké průsmyky, druhá skupina (Jana, Kamiš a Petra v autě + TDM team Aňula a Tomáš) vyjedou později a dálnici opustí až co nejblíže místu setkání.

sobota 29.5.2010 (Mušov, dálnice, Packsattel, Seebergsattel, kemp Dovje) 606km
Sraz první skupiny byl o půl sedmé na benzince před Mušovem. Povedla se mi nebývalá věc – jsem tu první. Vzápětí přijíždějí Broňa s Milanem. Po chvíli čekání se objevují i Kamil s Pekym, ovšem Kamil jen přibrzdí, aby nám oznámil, že nechal tankvak na střeše auta u baráku a vrací se pro něj. Čekání si zkracujeme kávičkou, což nebyl nejlepší nápad vzhledem k rychle se dostavující akutní potřebě návštěvy WC 🙂 .
No nic, Kamil dorazil, takže vyrážíme směr Mikulov, za hranicemi kupujeme dálniční známky a míříme na Vídeň a Graz, za kterým na 200-stém kilometru sjíždíme a stáčíme se k severu na Köflach. Projíždíme Packsattel – menší příjemný průsmyk, odbočujeme na Oberpreitenegg, Deutschlandsberg a posléze Aichberg. Tady najíždíme na velmi pěkný úsek silnice B69 na Soboth – rychlé plynulé zatáčky, které se dají jet krásně pod plynem, si všichni vychutnáváme. Tedy až na Pekyho, který si začíná stěžovat na klouzání zadní gumy. Děláme malou zastávku u jezera Stausee Soboth, Kamil s Broněm zkouší teplotu vody – sice jen rukama, ale je prý příjemná 🙂 .



S druhou skupinou je domluven sraz na Seebergsattelu kolem 16:00, vypadá to, že stíháme…
Sjíždíme do Lavamünd, odkud pokračujeme po B81 na Bad Eisenkappel. Cestou vidíme černou clonu mraků, takže raději navlékáme nemoky, ale až na Seebergsattel dojíždíme bez deště. Než si většina stačí sundat nyní propocené nemoky (a já odlovit blízkou kešku 🙂 ), je tu druhá moto-auto skupina. Tak to klaplo perfektně – na více než pětistech km časový rozdíl cca 10minut. Probíhá vítání, focení, sdělování zážitků a malej Kamiš si přivozuje pěknou památku v podobě silničního lišeje na levé tváři 🙂 .



No nic, není nač čekat, jedeme do kempu. Kamil vede celou skupinu, kterou uzavírá auto. Při sjezdu se trošku trháme při zastávkách na focení, ale za chvíli jsme zase ve formaci. Bohužel po několika kilometrech začíná pršet. Opět navlékáme nemoky. Déšť sílí a sílí, vjíždíme do bouřky. Kamil do navigace zadává nejrychlejší cestu ke kempu, ale i tak se občas ocitáme na uzounkých cestičkách tak pro jedno auto a jeden úsek jedeme dokonce polňačkou…
Do kempu Kamne dojíždíme kolem sedmé, vzhledem k počasí měníme typ ubytování na dvě větší chatky a pomalu začínáme vybalovat. Ještě že v autě vezeme mimo grilu i dvoje elektrické topidla, na vysušení mokrých věcí se budou hodit.
Venku přestává pršet, takže nastal čas na teplou večeři 🙂 . Gril za chvilku přetíká klobáskama a hned je to všechno veselejší. Pojídáme, popíjíme a kecáme cca do jedenácti, kdy už i poslední vytrvalci míří do postelí.

neděle 30.5.2010 (Loiblpass, Schaidasattel, Pavličevo sedlo, Logarska dolina, slap Peričnik, Vrata dolina) 289km
Vstáváme při zatažené obloze, ale neprší. Celonoční vysoušení zabralo, takže většina z nás má suché boty, rukavice i motooblečení. Zatímco Jana s Kamišem dnes zůstávají v kempu a podniknou nějaký výlet po okolí, motoskupina se vydává opět pod Kamilovým vedením k Loiblpassu.


Kousek pod průsmykem se zastavujeme u památníku na koncentrační tábor Ljubelj. Poté projíždíme Loiblpass a zastavujeme u soutěsky Tscheppachschlucht. Když se nám všem podaří konečně zaparkovat a sejdeme k mostku, odkud chceme dovnitř, zjišťujeme, že vchod je z parkoviště vzdáleného 2km. Děláme tedy alespoň nějaké fotky a za chvíli už zase pokračujeme na Ferlach, kde odbočujeme na Schaidasattel. Sem dojíždíme krátce před dvanáctou. Začíná kapat, takže využíváme místní velkorysý přístřešek k občerstvení. Za chvíli nás dnes již po několikáté míjí sympatická dvojice slovinských cyklistů, přátelsky se zdravíme. No nic, déšť sílí, tak zkusíme jet dál, třeba mu ujedeme.
V Bad Eisenkappel prší stále stejně, ale přesto se rozhodujeme zkusit projet Pavličevo sedlo s nadějí, že by na druhé straně hřebene mohlo být lépe. Stoupáme vzhůru a brzy je jasné, že počasí hned tak lepší nebude. Pár zatáček před vrcholem navlékáme nemoky a déšť stále sílí… V Pavličevě sedle dělá Kamil pár fotek a honem dolů. Zkoušíme i zajet na Logarskou dolinu, ale kvůli dešti není téměř nic vidět. Při návratu mě (a nejen mě, jak jsem večer zjistil) vystrašil namoklý dřevěný mostek, za kterým následovala zatáčka, z níž samozřejmě vyjelo auto akorát když jsem přes něj projížděl. Reflex velel zabrzdit, což mělo za následek objevení se zadního kola po mé pravici. Fuj to jsem se lek…
V nekončícím dešti dojíždíme až do Ljubna, kde zastavujeme u jednoho supermarketu. Všichni prchají na chodník pod střechu, já zabírám krytý přístřešek pro nákupní vozíky, kde parkuji s celou motorkou 🙂 . Dáváme si malý oddech, doplňujeme tekutiny, energii a po půl hodině pokračujeme dál na Šmiklavz, Kamnik a Kranj. Konečně přestává pršet a na západě dokonce sem tam prosvítá modrá obloha. Najednou zjišťujeme, že nemáme zbytek skupiny. Po chvilce čekání dorážejí a potvrzují naše obavy – Pekymu to na jednom z kruháču uklouzlo a klouzal se i se svým FJR po asfaltu. Naštěstí se nic vážnějšího nestalo – jen odřené plasty a roztržený nemok… Pokračujeme do kempu, kousek před Jesenicí se rozhoduji, že se mi ještě dnes nechce končit a docela bych se ještě někam podíval. Předjedu dopředu a všichni zastavujeme u krajnice. Domlouvám se s Kamilem co a jak a najednou vidím, že Pekyho FJR zase leží na silnici. Peky se už jen rezignovaně směje – chtěl si odskočit, tak vyklopil bočák a pokládal na něj motorku. Jak ale odsunul nohu stranou, zachytil se mu konec bočáku do návleku na boty a tím si ho zase sklopil. Pohyb rukou už ale nemohl zastavit a tím mu motorka prostě spadla ze stoje na zem… Tentokrát to dopadlo hůř – uražená stupačka a spojková páčka. Naštěstí to šlo provizorně opravit a Peky se zbytkem skupiny odjíždějí do kempu. Já si dělám ještě výlet do Jesenice (mají tu na cedulích napsáno, že jde o “mesto jekla” 🙂 ) a pak ještě do hor k starému mlýnu Psnak.
Po dojezdu do kempu zjišťuji, že mezitím se rozhodlo, že využijeme pěkného počasí a vyrazíme autem nadvakrát do doliny Vrata k vodopádu Peričnik. Jsem zařazen do druhé skupiny, takže mám čas se převléct a sníst müsli tyčinku. Kamil je tu za chvíli zpět a veze i nás k cca 5km vzdálenému vodopádu. Je to vlastně soustava dvou vodopádů – větší spodní má 52m a nad ním je druhý 16-ti metrový. I s Janou a Kamišem (ten v nosičce) se vydáváme do stráně nejprve k většímu vodopádu, převisem ve skále se dá dostat i za něj. Všude je vodní tříšť, takže foťáky i naše svršky jsou během chvilky mokré, ale stojí to zato. Po nezbytné dávce focení se vydáváme k hornímu vodopádu, i tuto část výstupu s námi absolvuje také Jana, porodnice prý není daleko a kontakt má s sebou… 🙂 .


I u horního vodopádu je co obdivovat, všichni se snaží využít pěkného počasí a fotí jako o život (kdoví jaké bude zítra počasí).
Sice se blíží osmá hodina, ale i tak se dole rozhodujeme podívat se až na horní konec (začátek) doliny Vrata. Je to přes 6 kilometrů, takže nás nahoru Kamil veze opět nadvakrát autem. Po prohlídce okolí Aljažev domu se rozhodujeme že alespoň ke spodnímu parkovišti se zkusíme do Multiply nacpat všichni najednou – tj. 9 dospělých + 1 dítě na autosedačce. Probíhá taktická příprava kdo kam a jak si sedne (na mě zbyl kufr) a heuréka , jsme tam fakt všichni. Obzvlášť cestovní pozice Milana a Pekyho ve stylu posádky dvojbobu 🙂 vyvolává všeobecné veselí. Kupodivu ani tlumiče nějak zvlášť neprotestují, ale na začátku Mojstrany raději zastavujeme, dokumentujeme vystupování všech lidí z auta a do kempu nás Kamil zase odváží nadvakrát. Večer opět kecáme na verandě jedné z chatek, uléháme až kolem půlnoci, venku zase prší.

pondělí 31.5.2010 (Vršič, Soča, Most na Soči, Bohinjské jezero, Bled) 231km
Ráno neprší, ale je totálně zataženo. Domlouváme se, že zajedeme autem do Jesenice nakoupit. Tradičně se dělíme na dvě skupiny, jako první jedeme Kamil, Jana, Kamiš, Milan a já. Když vyjíždíme, vidíme, že od západu se vyjasňuje a pás jasně modré oblohy se rozšiřuje směrem k nám, hurá! Cestou se ještě bavíme o blízkém jezeru, které jsme viděli včera a protože Jana s Kamišem včerejšek trávili jen v okolí kempu, jedeme se tam podívat. Nebylo jednoduché najít přístupovou cestu, ale nakonec jsme se dostali na pěknou přehradní hráz. Bohužel jsme nikdo s sebou neměli foťák a tak alespoň fotíme na mobily. Poté se konečně dostáváme na nákup a do kempu se vracíme po více než hodině už v krásném počasí. Ostatní náš pozdní příjezd moc příznivě nekomentují… Vzápětí dochází k jemným neshodám mezi zbytkem osazenstva, jestli vyjet hned na vyjížďku a nakoupit až večer, nebo naopak. Nakonec se vše vyřešilo v klidu snad k všeobecné spokojenosti.
Kamil dnes motorku vymění za rodinný výlet autem, takže nabízí Fazera k dispozici Pekymu, aby nemusel jet na ne100%-ním FJRu. Předběžně se domlouváme, že bychom se mohli potkat u Bohinjského jezera – Jana s Kamilama tam zkusí vyjet lanovkou na Vogel. Navigaci motoskupiny jsem tak dostal na starost já 🙂 . Vyrážíme kolem dvanácté na Kranjskou Goru, kde zatáčíme na průsmyk Vršič. Za chvilku zjišťujeme, že ve všech serpentýnách ze severní strany jsou místo asfaltu kostky. Škoda. Cestou nahoru se zastavujeme u Ruské kaple, kde v roce 1916 přišlo o život pod lavinou přes 300 ruských zajatců.


Po prohlídce místa pokračujeme do průsmyku, kde zastavujeme na další focení. Je tu dost silný a studený vítr. Probíhá všeobecné focení, které trošku znepříjemňuje místní výběrčí parkovného a dává nám jen dvě minuty, jinak prý musíme zaplatit… Sjíždíme o něco níže, nacházíme místo na parkování s výhledem na hory a pořizujeme hromadné foto. Neujedeme daleko a opět zastavujeme, tentokrát na vyhlídce u památníku cestovatele Julia Kugy. Je tu opravdu krásně. Pokračujeme podél neuvěřitelně tyrkysově modré říčky Soči až do stejnojmenné vesnice, za kterou zastavujeme u lanového mostu na místě zvaném Velika korita Soče.


Most se pěkně houpal, ale nakonec se na něj odvážili všichni. U přilehlého stolku svačíme, přichází MMS od Kamila s perfektní fotkou z horní stanice lanovky na Vogel. Odhadujeme, že bychom u Bohinje mohli být kolem páté, což by možná vyšlo i na tu lanovku (poslední prý jede v šest). Takže do sedel a míříme na jih, projíždíme Boveč, Kobarid a Tolmin, zdržuje nás asi 15-ti minutové čekání na semaforu kvůli opravě stráně nad silnicí, ve které je v neuvěřitelně velkém sklonu najetý bagr a velký náklaďák. Odbočujeme na Grahovo a projíždíme Bohinjsko sedlo. Počasí se trochu kazí a k Bohinjskému jezeru přijíždíme za dosti zamračené oblohy kolem 17:40. Všichni mimo Broňe uznáváme, že lanovku už nemá cenu stíhat 🙂 a jdeme se alespoň podívat ke břehu. Na Aňulu začíná dotírat nějaká nemoc, asi má i horečku a tak v počínajícím dešti necháváme jezero za sebou a míříme na sever. Déšť naštěstí vydržel jen asi jeden kilometr, pěknou svižnou silnicí přijíždíme do Bledu, děláme nějaké fotky u jezera a za chvíli už zase sedíme na motorkách. V Bledu se nám o vzrušení stará místní automobilista, který se z vedlejší naprosto nepochopitelně pokouší vjet do středu naší projíždějící motokolony. Skončilo to naštěstí jen všeobecným bržděním a troubením. A to Milan ještě ráno říkal, že zatím neměl šanci vyzkoušet funkci ABS na svém Varaderu 🙂 . Před Jesenicí se domlouváme, že zvládneme rychlou návštěvu místního supermarketu a pak se vracíme k ráno objevené přehradní hrázi. Při návratu do kempu narážíme za Jesenicí na místě, kde byl dovčerejška místo asfaltu jen štěrk, na nyní již zcela uzavřený úsek silnice bez vyznačení objížďky. Chvíli se snažíme najít v okolí objížďku, ale nakonec všichni podjíždíme igelitové pásky a jedeme přes uzavřený úsek. Naštěstí policajti měli zrovna jinou práci, tak nám to prošlo (objížďka prý byla značená už v Jesenici a vedla po dálnici). V kempu jsme asi 10 minut po Janě s Kamilama, kteří mimo lanovky na Vogel a prohlídku Bledského jezera prošli i soutěsku Vintgar – prý paráda. Večer grilujeme doma naložené stejky, stahujeme a prohlížíme fotky a videjka, popíjíme, zkrátka si užíváme pro větší část účastníků poslední dovolenkový večer.

úterý 1.6.2010 (Vršič, Predil, Sella Nevea, Sella di Cereschiatis, Naßfeldpass, Lesachtal, Sillian ) 250km
Po snídani probíhá všeobecné balení. Já s Kamilem a Milanem pokračujeme dále do Dolomit, ostatní míří k domovu s malou odbočkou přes Villach – u Louise si Peky potřebuje koupit novou spojkovou páčku (ta poškozená by cestu až domů nemusela vydržet) a Aňula jiné boty – větrání je sice fajn, ale ne v dešti 🙂 .
Loučíme se a něco po desáté tedy naše malá skupina míří opět na Vršič, sjíždíme na Boveč a odbočujeme na Predil. Po cestě fotíme pěkně zachovalou pevnost a zanedlouho už stoupáme na passo Predil. Zastavujeme u odbočky na Mangart, který si chtěl Kamil projet. U odbočky je ale zákaz vjezdu. Kamil svádí vnitřní boj, jet či nejet, nakonec se domlouváme že to zkusí a mi na něj počkáme v průsmyku u pevnosti. Nojo, ale spodni pevnost je ve stráni a jedinou cestu k ní zrovna opravují silničáři, takže jen uděláme fotku a jedeme do průsmyku, těsně pod ním je další pevnost, ta už je přístupná. Koukneme dovnitř a po chvíli se vracíme zase nahoru na parkoviště, za dvě minuty přijíždí i spokojený Kamil – značka tam byla kvůli sněhu, ale spolu s partou Němců a Rakušáků, kteří tam vjeli těsně za ním se dostali až asi 2km pod vrchol, kde už sněhová lavina pohřbila silnici definitivně. Sjíždíme k Lago del Predil, zastavujeme u odpočívadla před další z mnoha pevnůstek, tentokrát je tu i dělo. Dáváme si něco k snědku, vaříme kafe. U jezera objevujeme další dělo – odkazů na světovou válku je tu opravdu plno.
Pokračujeme na passo Sella Nevea, známé zimní středisko, chvíli se kocháme výhledem na pěkné skály a impozantní sjezdovku.


Tady již definitivně propadám špatnému pocitu ze své zadní pneu, který ve mně sílí od neděle. Před odjezdem jsem totiž nazul pneu, kterou jsem odložil před předloňskou dovolenou – plánovaný počet km měla dle předchozích zkušeností zvládnout se 100%-ní rezervou. Nicméně nyní jsem na levé straně na značkách a navíc mám podobně sjetou i přední pneu, která je ještě navíc sjetá do špičky. Výsledkem je značná nejistota při projíždění zatáček – motorka moc nechce zatáčet a když už ji donutím, tak je tak neklidná, že si to vůbec neužívám a jezdím hodně opatrně a zeširoka.
No nic, klesáme a v Chiusaforte Kamil vybírá další ze svých oblíbených úseků – uzounkou klikatou cestu kopci na Moggio a poté přes průsmyk Sella di Cereschiatis do Pontebby. Musím uznat, že to bylo pěkné 🙂 . V Pontebbě neomylně míříme na Passo di Pramollo / Naßfeldpass. Nechávám kluky jet a zastavuji na focení, protože z minula nemám žádné fotky. Nahoře Kamil referuje, že Milanovi bouchly saze a jel na docela rozbité silnici tak, že on za ním na Fazerovi skákal půl metru do výšky. Milan to komentuje jen suchým “jo, bylo to pěkný”, usmívá se a vůbec se tváří zatraceně spokojeně 🙂 . Při sjezdu na rakouské straně se na chvilku zastavujeme u jezírka Bodensee, poté pokračujeme na Kötsach, kde odbočujeme do regionu Lesachtal. Jedu tudy potřetí, ale stále mě uchvacují pěkné, až kýčovité výhledy na louky lemované horami, střídající se uzounké silničky se serpentýnama s luxusním asfaltem, prostě paráda. Dojíždíme k mlýnu u Maria Lugau, kde si dáváme malou svačinku a potvrzujeme si rozhodnutí dojet do Sillian, kde bychom chtěli přespat. V Sillianu zkoušíme najít místní infocentrum, je sice právě šest, ale sympatická slečna nám ochotně a rychle vytelefonovala cenově přijatelné ubytování v jednom z místních pensionů. Jakmile opouštíme infocentrum, tak zavírá. Měli jsme štěstí – ušetřila nám zdlouhavé shánění ubytování na vlastní pěst. Vzápětí tedy stoupáme na severozápadní okraj Sillianu a bez problémů nacházíme dojednaný dům. Majitelka se objevuje za chvilku, domlouváme cenu a zítřejší snídani. Byl jsem klukama pasován za překladatele, takže se s paní domácí snažím anglicko-německy udržovat konverzaci, ale docela si oddychnu, když říká, že už musí odjet 🙂 . Po vybalení a rychlé sprše vyrážíme do města na večeři, Milan sice chce do nějaké pizzerie, ale nakonec se i on spokojí se Spaghetterií 🙂 .


Dáváme si všichni spaghetti carbonara a byly výborné. Večer ještě chvíli sedíme na balkóně, dopíjíme Kamilovu zásobu piva, prohlížíme fotky, ale kolem desáté nás zima zažene zpět do pokoje.

středa 2.6.2010 (Misurina, Tre Croci, Falzarego, Valparola, Furcia, Staller sattel) 273km
Po snídani opouštíme Sillian a přes Dobbiaco míříme na Cortinu. Krátce zastavujeme u Lago di Landro, uděláme pár fotek a zanedlouho už stoupáme k Lago di Misurina. I tady samozřejmě fotíme, Kamil si dokonce lehá před motorku na zem, aby získal lepší záběr 🙂 . Popojíždíme na protější břeh, fotíme, já lovím kešku 🙂 , prostě klasická zastávka.


U motorky pak kontroluji stav obou pneu – zítra je totiž v Rakousku svátek, takže poslední šanci koupit pneu mám dnes. Rozhoduji se, že domů na nich ještě dojedu, jen nesmíme potkat policejní kontrolu.
Od jezera pak přes passo Tre Croci sjíždíme do Cortiny d’Ampezzo, ve městě mě navigace vede nějakou zkratkou – je to silnička přesně podle Kamilova gusta 🙂 . Na výjezdu z města děláme fotky Cortiny pod námi a dále stoupáme až na passo Falzarego. Dáváme se do řeči se starším Angličanem – už týden jezdí po Rakouských Alpách a říká, že počasí stálo celou dobu za starou belu, takže my jsme nakonec měli docela štěstí. Rozhodujeme se odtud vyjet lanovkou na Rifugio Lagazuoi – sice je pořádná zima, ale výhled by mohl stát zato. Platíme každý 13.30€, helmy a tankvak necháváme u slečny v pokladně a za pár minut už stoupáme dalších 650m k horní stanici lanovky. Nahoře je sice zima a hrozný vítr, ale parádní výhled, fotíme jako o život.


Když jsme se dost nabažili panoramat, vracíme se zpět dolů. Přes passo Valparola klesáme na San Cassiano, někde u Badia dojíždíme policajty. V zatáčkách jedeme za nimi, prakticky pořád je plná čára, v jednu chvíli se mi je podaří legálně předjet, ale kluci to nestihli, takže za nimi jedou spořádaně dál. Nakonec je předjel i Milan a shodou okolností nechtěně přes plnou, ale brali to sportovně a vzápětí odbočili z našeho směru, takže Kamil už riskovat nemusel 🙂 . V Marebe odbočujeme z hlavní na passo di Furcia – další z krásných, malých, tak trochu opuštěných průsmyků. Sjíždíme až do Valdaory a ihned míříme na Staller Sattel. Citelně se ochladilo, ve vzduchu sem tam poletují zmrzlé kapky vody nebo spíš jemné vločky a okolní hory jsou v mlze. Když dojedeme k spodnímu semaforu na Italské straně (provoz v průsmyku je jednosměrný, kyvadlově řízený semaforem), zjišťujeme, že zelená padne až o půl, takže máme skoro půl hodinky čas. Parkujeme u jezera Antholzer See, sníme něco jako oběd, postupně se všichni koukneme i na břeh jezera, takže nám čekání uteklo docela rychle. Už svítí zelená, vyjíždíme nahoru k vyhlídce na Rakouské straně. Počasí je dosti nehostinné a výhledy značně omezené, dlouho se tu nezdržujeme a klesáme do Rakouska. Chceme zkusit sehnat ubytování v již mnohokrát osvědčeném pensionu Embacher ve Viehhofenu. Jak klesáme, tak mizí poletující déšť/sníh, ale pohled na hory před námi napovídá, že si vody asi ještě užijeme. A taky že jo, jak se blížíme k Matrei in Osttirol, začíná pršet, takže navlékáme nemoky. V sílícím dešti stoupáme k mýtnici Felbertauerntunnel s nadějí, že na druhé straně 5,3 km dlouhého tunelu by mohlo být líp. Nebylo. Prší celou cestu přes Mittersill, Zell am See až do Viehhofenu. Parkujeme u pensionu Embacher a trošku nás znervózňuje množství zaparkovaných aut. Zbytečně, paní majitelka volný pokoj má a když nás vidí, hned nabízí možnost usušení nepromoků v lyžárně. Zatímco s majitelkou probírám počasí v Rakousku a u nás, kluci bryskně zabírají nejlepší postele 🙂 . Skočíme si vedle na večeři, po návratu si každý ještě bereme na pokoj jedno Weißbier, opět prohlížíme fotky a videa, probíráme zážitky, bilancujeme :-)))

čtvrtek 3.6.2010 (Dientner Sattel, Bischofshofen, Salzburg, Krems, domů) 546km
Už včera jsme se dívali na internetu na předpověď, že má celý den a celou naši cestu pršet a ráno tomu situace odpovídá. Pršelo celou noc a nevypadá, že by chtělo přestat. Po snídani tedy rovnou navlékáme nemoky a dohodneme se, že vzhledem k počasí bude nejlepší jet přes Zell am See spodem na Bischofshofen a dálnicí na Salzburg. Už včera jsme si všimnuli hodně zvednuté řeky v údolí vedoucí k Viehhofenu, ale dnes je snad voda ještě vyšší – na některých místech chybí k vylití méně než půl metru… Za Zell am See vidíme ceduli, že silnice B311 na Bischofshofen je uzavřená, ale pokračujem dále s tím, že tam jistě bude nějaká objížďka. Když se dostaneme do blízkosti řeky Salzach a vidíme vysoký stav vody, místy bagry snažící se uvolnit zaplavené podjezdy železniční tratě vedoucí po jejím břehu, začínáme tušit, že cesta domů možná nebude bez komplikací. Tušení se naplňuje před Högmoos, kde sice přestává pršet, ale dojíždíme stojící kolonu. Pomalu jedeme dopředu a narážíme na uzávěru silnice, kterou hlídají hasiči.


Zjišťuji u jednoho z hasičů co se děje – na silnici se patrně svezla podmočená půda ze stráně, ale je asi částečně i pod vodou, protože na místo vezou i čerpadlo. Prý by to mohli odklidit tak za jednu až dvě hodiny. Říkám, že se tedy raději vrátíme a pojedeme do Salzburgu přes Lofer. Na to mi odvětí, že Lofer je uzavřen již od včerejška… Sakra co teď? Zbývá nám buď počkat na nejistou možnost, že to tu brzo zprůjezdní, jet pře Grossglockner (od právě dorazivších Angličanů se dozvídáme, že ačkoliv je hodně škaredé počasí, ještě před hodinou byl otevřen), nebo zkusit také nejistou trasu na Saalfelden a horami přes Maria Alm do Bischofshofenu. Milan je pro Grossglockner, Kamil pro Saalfelden a já bych se nejraději s foťákem šel podívat na ten zával 🙂 . Po chvilce se ale přikláním ke Kamilovi a jedeme tedy zpět. U Zell am See zase začíná pršet. V Saalfelden odbočujeme na Maria Alm a jak projíždíme přes centrum, vidíme u většiny domů pytle s pískem. Stoupáme na Filzensattel a poté i na Dientner Sattel, tady přestává pršet a vypadá to, že máme vyhráno. No, tak ještě ne, v Mühlbachu se dostáváme opět do kolony, ale tentokrát alespoň pomalu jedoucí. V těchto serpentýnách na mokré úzké silnici nemá moc smysl předjíždět, takže vlastně celé klesání jedeme pomalinku ve štrůdlu. Ve spodní části průsmyku je totiž zůžená silnice a semafor pouští dopravu kyvadlově – proto ta kolona. Nicméně u Bischofshofenu bez problému najíždíme na dálnici a míříme k Salzburgu, kde začíná opět pršet. Zastavujeme až někde před Linzem, kluci svačí ještě z domácích zásob, já si dávám horké kafe a jakousi bagetu s karbenátkem – nějak mě začíná škrábat v krku a potřebuji do sebe dostat něco horkého.
V občasném dešti pokračujeme až k St. Pölten, kde se radíme, zda jet po dálnici přes Vídeň, nebo to střihnout na Krems a pak okreskama přes Znojmo. Volíme druhou možnost, v Krems přejíždíme Dunaj, míříme na Eggenburg, Retz a přechod Hnanice do ČR. Projíždíme Znojmo a kolem půl šesté zastavujeme na benzince v Branišovicích, kde dáváme kafe, děláme poslední společné fota a loučíme se.


Před Pohořelicemi s Kamilem máváme Milanovi, který jede do Brna, my pokračujeme do Kupařovic. Tady pozdravím naše a Janu s malým Kamišem, v rychlosti ještě přetáhneme fotky a kolem osmé konečně zastavuji doma před garáží…

kompletní trasa
trasa

(klikni na obrázek pro plnou velikost)

No a na závěr tradiční rekapitulace:
Dle tacho jsem ujel celkem 2195km, počasí vcelku přálo, dle prognóz to mělo být mnohem horší, takže spokojenost. Julské Alpy mají rozhodně také svoje kouzlo, myslím, že to určitě nebyla moje poslední návštěva těchto končin. Jediná kaňka tak byly moje pneumatiky, teď už vím, že příště prostě před dovolenou nazuji novou sadu a hotovo – zbytečně jsem se stresoval a nemohl si tak plně vychutnat krásu horských silniček.
Na úplný závěr se sluší poděkovat – Janě s Kamilem, že mě vzali s sebou, Monče, že mě pustila samotného 🙂 a všem účastníkům za pohodovou atmosféru. Díky a těším se na příště!!!

Bolek

Komentovat

Můžeš použít tyto HTML tagy

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

  

  

  

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..