Francie 2009 – La Route des Grandes Alpes, Monaco, Grand canyon du Verdon,…
Tak jak to probíhalo letos 🙂 – na přelomu dubna a června jsme se s Mončou rozhodli zajet opět do Voralbergu, pěšky si projít okolní hory, navštívit Rýnské vodopády, poté strávit pár dní v penzionu blízko Churu a projet blízké průsmyky. Nicméně člověk míní, zdraví mění. Monče se vrátili zdravotní problémy a 14 dní před naplánovaným odjezdem bylo jasné, že nikam nemůže… Co teď, dovolená v práci nahlášená, čekat na pozdější termín nejde. Beru za vděk nabídce Jany s Kamilem, abych s nimi jel do Francie po Route des Grandes Alpes. Bude to sice nářez (máme jen 7 dní), ale je to výzva 🙂 .
Zbývá týden do odjezdu. Je naplánované spaní po kempech a možná i na divoko, takže musím zrevidovat a doplnit kempařskou výbavu. Vypadá to, že vše mám, jen v rámci úspory místa dokupuju samonafukovací karimatku. Sice jedu sám, ale i tak mám plné všechny 3 kufry a ještě tankvak – holt když člověk nespí v penzionech, potřebuje toho víc 🙂 . Domlouváme se na odjezd v neděli v pět ráno z Kupařovic – Milan tam naloženou motorku a kombinézy doveze už v sobotu. Moc nevěřím těm pěti hodinám, ale uvidíme…
neděle 5.7.2009 (Krems, dálnice, Reschenpaß, Stelvio) 791km
Vstávám ve čtyři, rychlá snídaně, obléct, naložit zbytek věcí na motorku, rozloučit se s Mončou a vyrážím. Do Kupek jsem přijel cca 5:05. Venku stojí Milan s Tomášem, zatím v civilu, a smějí se, že měli přijet radši až na půl šestou. Za chvilku se ale objevuje Kamil a vzápětí i Jana, takže nakonec kolem 5:30 vyrážíme na Pohořelice a Znojmo. Po dotankování v Hnanicích jako vždy míříme na Retz, kde u benzínky kupujeme dálniční známky. Tady se Kamilovi daří první kousek – zapomíná že jedou na dvou motorkách a kupuje jen jednu známku. Venku si to sice uvědomí a snaží se situaci zachránit výmluvou že ji zapomněl koupit pro sebe a ne pro Janu 🙂 , ale už je pozdě – toto mu Jana připomene ještě hodněkrát 🙂 . No nic, notoricky známou cestou pokračujeme na Krems, kde najíždíme na dálnici a jedeme směr Salzburg. Celou cestu je různě kolem nás vidět, že nedaleko prší, ale nám se déšť vyhýbá. Až kousek za Salzburgem vjíždíme do prudké přeháňky. Naštěstí je po 2 km benzinka a než natankujeme, je po dešti. Dáváme domácí řízky, chvílku relaxujeme a pokračujeme Německem na Innsbruck a Landeck,
kde dálnici konečně opouštíme. Dalším cílem a prvním průsmykem letošní dovči je Reschenpaß. Jak se blížíme, vidíme v údolí před námi černý mrak – na 100% tam leje a ne málo. Zastavujeme a přemýšíme, jestli jdeme do nemoků, nebo ne. Nakonec já a Jana jdem, ostatní ne. Než jsme se dorozhodli a navlékli, tak se dešťový mrak přesunul do sousedního údolí a my jedeme sice po pořádně mokré silnici, ale bez deště. Kamil se těšil na fotku zatopeného kostelíka v Reschen jezeře, takže ho nemile překvapuje polovypuštěné jezero a lešení obklopující celý kostelík. I tak děláme pár fotek a po chvilce už zase sedíme na motorkách a jedeme ke Stelviu. Jak se blížíme, tak se i zvyšují naše obavy – vypadá to, že se všechny mraky stahují právě sem. Nemoky jsme samozřejmě sundali na Reschenpaßu, takže v Pratu zastavujeme a opět debatujeme, jestli nemoky, nebo ne. Pod dojmem předchozí zkušenosti se rozhodujeme jet bez nich – že to prostě projedeme. Moc se mi to nezdá, ale nechci zdržovat, tak jedu taky bez. Pršet začíná hned za vesnicí, po pár minutách ale přestává – že bychom měli štěstí? NE, po chvíli zase začíná, a to tak, že hodně. Známé ostré serpentýny tak jedeme ještě opatrněji, ale vše bez problémů zvládáme. Zastavujeme až kousek před vrcholem. Asi už to moc nemá cenu – jsme dost promočení, ale už jen kvůli zimě navlíkáme já a Milan s Tomášem nemoky, Jana s Kamilem to vzdávají a smiřují se s mokrem a chladem. Fotíme ještě na vyhlídce hned pod vrcholem, sice není moc výhled, ale pro ty, co tu jsou poprvé je to i takto zážitek. Mezitím přestává pršet a my se přesouváme na vrcholovou vyhlídku k Tibet Hütte, pak zpět k ceduli, fotíme a kocháme se. Na zahřátí si kupujeme vyhlášené grilované klobásy, sice za 5€, ale výborné 🙂 .
Je nám tu dobře, ale čas pokročil (už 18:30), takže musíme dolů sehnat nějaký nocleh. Spouštíme se tedy serpentýnami až do Bormia a dál na jih. Je to tu samý tunel, některé i docela dlouhé. Po vyjetí z jednoho takového nás čekalo nemilé překvápko – zase se rozpršelo… Navíc se už začíná i stmívat – zastavujeme na benzince v městečku Sondalo a domlouváme se, že je nejvyšší čas najít nocleh. Jana s Kamilem odcházejí vyzkoumat, zda nedaleko stojící barák náhodou není penzion – k usušení mokrých věcí by se hodil lépe než kemp. Nebyl, takže berou motorky a odjíždějí hledat dál. Po nějakých 20-ti minutách se vracejí, že žádný penzion nenašli, ale zato mají kemp. Recepce sice zavřená, ale závora je otevřená. Je rozhodnuto – jedeme tam. Kemp vypadá prázdný, jen v jednom místě se krčí tři opuštěné stany. Vybereme strategicky výhodné místo u sprch a záchodů a v lehkém dešti stavíme stany. V dámských sprchách dokonce teče teplá voda, čehož využíváme, Kamil pak našel využití i pro zahálející fény – zručně z nich vytvořil vysoušeče mokrých motobot 🙂 . Vaříme večeři a za neustávajícího deště jdeme spát, máme toho všichni docela dost.
pondělí 6.7.2009 (Lago di Como, Tavagnasco, Sarre) 406km
Ráno vstáváme v šest, stále prší a nevypadá to na zlepšení. Kamil se dokonce v noci díval přes internet na počasí, že bychom změnili trasu rovnou k moři, ale prší i tam. Naopak v Aoste má být pěkně. Zkusíme se tedy držet původního plánu. Za trvajícího deště balíme stany, navlékáme nemoky a po sedmé vyrážíme. Recepce stále opuštěná, takže dnes máme nocleh grátis. Po ujetí pár km přestává pršet a nám se zlepšuje nálada. Jedeme směrem na Sondrio, na parkovišti u mekáče svlékáme nemoky, Jana s Kamilem si dělají chutě na sýrový sendvič, ale smůla, ještě je zavřeno. Domlouváme se, že jakmile pojedeme kolem nějakého obchodu, nakoupíme něco k snídani. Zdá se, že dešťové mraky nás zase dohánějí, tak pokračujeme dále. Za nějakou dobu se nám otevírá pohled na Lago di Como – nádhera.
V Gravedoně kupujeme nějaké dobroty a pokoušíme se zajet někam k jezeru na snídani. Podařilo se, parkujeme na motoparkovišti u malého parčíku přímo na břehu jezera. Zabíráme dvě sousedící lavičky a už v nádherném počasí v klidu snídáme, popíjíme kafčo a kocháme se vyhlídkou. Po nějaké hodince lenošení se oblékáme a vyrážíme dál na jih. Nedojedeme ale daleko – narážíme na příhodné místo ke koupání, takže motohadry dolů a hurá do vody. Parádní osvěžení! Ale čas běží a před námi je ještě pořádná porce kilometrů. Jezero objíždíme až na jeho jižní konec, kde najíždíme na dálnici směr Milano, Torino, ze které sjíždíme u Ivrey. Ve městě se zastavujeme v supermarketu a kupujeme nějaké jídlo na večer. Kamil si doma při přípravě trasy všimnul zajímavé „klikatice“ u vesnice Tavagnasco – cca 20km serpentýn nahoru a dolů kolem blízké hory. Je to přesně jeho oblíbený styl, takže si tento přejezd nechce nechat ujít. Z Ivrey proto odbočujeme na vedlejší silničky a blížíme se k Tavagnascu. Mimo jiné tak projíždíme patrně nějakou místní speciální silnicí E55 – v průběhu cca 1km silnice jsme minuli nejmíň 10 černošských šlapek…
To už ale projíždíme zmiňovanou vesnicí a stoupáme úzkou silnicí prvními serpentýnami. Po pár minutách nás vítá zákaz vjezdu s nějakou dodatkovou tabulí v italštině, který ale Kamil suveréně projíždí a my všichni za ním (později tvrdil, že to beztak znamenalo zákaz jen přez zimu, ale nevím,nevím 🙂 ). Jak stoupáme, tak se otevírají stále hezčí výhledy na údolí pod námi. Jak ale stoupáme výš a výš, začíná rapidně klesat kvalita asfaltu, až úplně zmizí a zůstává jen štěrk a šutry. S naloženýma motorkama nic moc… V jedné ze serpentýn zastavujeme a radíme se co dál. Zpátky, nebo zkusit jet dál a doufat, že se znovu objeví asfalt? Kamil by viditelně jel dál, Jana toho má dost, takže se jí nechce ani nahoru, ani dolů, já bych se vrátil a Milanovi s Tomášem to je jedno 🙂 . Nakonec se Kamil vydává na průzkum, jak to vypadá o nějakou tu serpentýnu dál. Po chvíli se vrací – v dálce je vidět nějaká vesnice a asfaltka, ale kdo ví, jak dlouho bychom museli jet po štěrku. Rozhodujeme se pro návrat – taky už se docela připozdilo a máme trochu skluz v kilometrech – dnes jsme měli dojet někam k malému St Bernardu, ale už teď je jistý, že to nedáme.
Při klesání už na normálním asfaltu jedu za Janou a vidím tak z první ruky, jak se v jedné z levých vraceček dostává až na pravou krajnici a začíná balancovat nad srázem, který je pod ní,… jak už jede koly mimo asfalt, tak najíždí na šutr, který ji odhodí naštěstí zpět na silnici… UFF tak to byl hodně blbej pocit, rozdýchávám to ještě 5 minut potom.
Po osmé projíždíme Aostou a koukáme po kempech – Tomtom jich ukazuje poměrně dost, zkoušíme navigaci hned na první z nich v městečku Sarre. Přijíždíme na místo v bočních uličkách a kemp nikde. Po chvilce se ale objevuje místní maník a ptá se co hledáme. Kemp tu je, ale na druhém konci městečka, vysvětluje mi cestu, ale anglicky mluví asi stejně jako já, takže po pár anglicko-italských větách ztrácím přehled 🙂 . Ale maník se snaží dál, říká že je taky biker, takže když nás uviděl z domu, šel se zeptat, jestli něco nepotřebujeme. Jakž takž vím směr, kde by měl být kemp, odpovídá to zhruba dalšímu kempu v navigaci, tak jedeme tam. Samozřejmě zase končíme mezi domy na parkovišti. Takže další kolo ptaní se domorodců – na verandě jednoho z domů sedí rodinka, zkouším se jich zeptat. Naštěstí se taky snaží pomoci, nakonec chlapík bere svoji motorku a zavede nás přímo do kempu Monte Bianco. Jeli jsme sice kolem něj, ale je opravdu nenápadnej, takže jsme si ho předtím nikdo nevšimnul. Kemp je pěknej, cena přijatelná, není co řešit. Dostáváme pěkné místo i s krytým a osvětleným posezením, ve kterém po večeři kecáme a popíjíme zhruba do půlnoci.
úterý 7.7.2009 (Col du Petit St Bernard, Col de l´Iseran, Col du Galibier, Briancon) 255km
Vstáváme před osmou (no, jak kdo, Milan je vzhůru každý den už před šestou), dáváme snídani, v poklidu balíme stany a můžeme vyrazit směr Francie. Při odjezdu mi odpadává z plexi PinLock – chvilku s ním zápasím, ale pak to vzdávám, balím ho do tankvaku – zkusím ho přidělat později. O kousek dál potkává podobný problém Kamila – opravuje pro změnu částečně odpadnutou sluneční clonu… Po těchto malých zdrženích kolem jedenácté přijíždíme na hraniční průsmyk mezi Itálií a Francií – Col du Petit St Bernard.
Děláme vrcholové fotky, Jana s Kamilem se dívají po nějakém dárku pro malýho, fotky u bernardýna… Sjíždíme do Francie a pokoušíme se zahlédnout Mont Blanc, bohužel zrovna v tom směru je nejvíc mraků, takže bez úspěchu. Pokračujeme ve sjezdu do údolí, zhruba v polovině odbočujem na zkratku na Val d’Isere a Col de l´Iseran. Kousek před Lac du Chevril zastavujeme na parkovišti, dáváme pauzu a vaříme oběd. Když dostatečně nabereme síly, jedeme dál a za chvíli už projíždíme známe středisko Val d’Isere. Docela mě překvapilo svojí nevelkou rozlohou, takže netrvá dlouho a stoupáme na Col de l´Iseran. Okolní scenérie berou dech, alespoň pro mne je to nejhezčí průsmyk, jaký jsem kdy projížděl. Zastavujeme na jedné z vyhlídek a fotíme jako o život 🙂 . Trošku se zatahuje a když se vydáváme dál k vrcholu, začíná padat jakási krupice – ani déšť, ani sníh, jen takové jemné cosi. Samozřejmě nemůžeme minout vrcholovou ceduli bez pořádné dokumentace. Je jasné, že fotek letos bude opravdu dost 🙂 . Na sjezdu z průsmyku směrem na Modenu se opět lepší počasí a provází nás modrá obloha se sluníčkem.
Dojíždíme nějaké Maserati, jehož řidič se nechává zlákat k příjemně svižné a plynulé jízdě krásnou silnicí, takže se za ním spokojeně držíme až do Modeny. Tady zastavujeme u supermarketu, Milan s Tomášem jdou nakupovat jako první, my ostatní hlídáme u motorek. Kamil zjišťuje, že mu spojkové lanko drží na třech, čtyřech drátcích, takže se po krátkém rozmýšlení pouští do odstrojení celé motorky a výměny lanka. Kluci se vracejí, takže je střídáme já s Janou. Docela nám nakupování trvá, ale když se konečně objevujeme zpět na parkovišti, vidíme, že Kamil stále opravuje. Byly prý trošku problémy, ale už se snad zadařilo, spojka vypadá že spojkuje, takže můžeme dále. Opouštíme Modane a zanedlouho už stoupáme na Col du Galibier. Opakuji se, ale zase je to bomba 🙂 . Dojíždíme až k odbočce k tunelu, který vede skrz finálový vrchol, my samozřejmě jedeme po silnici nahoru 🙂 . Tam zastavujeme na vyhlídce. Mám v přímém přenosu Kamilovu humornou vložku ve stylu „vyklopím bočák, pokládám na něj motorku, divnej zvuk, sakra, vyklopil jsem ho blbě, motorka už nejde udržet, ladně seskakuji a měkce ji pokládám na boční brašny“ 🙂 . Jsou tu ale k vidění i jiné věci, než Fazer na zemi, takže se kocháme krásnými výhledy na okolní vrcholky a fotíme a fotíme…
Začíná se blížit sedmá hodina, takže se vydáváme dolů do údolí hledat nějaký nocleh. Máme ještě větší skluz v předpokládaných kilometrech než včera a taky ubytovávat se před sedmou se nám nějak nedaří… Při průjezdu Brianconem si všímáme cedule s kempem – míříme k němu. Nacházíme příjemný kemp, cena je velmi dobrá (5 lidí, 4 motorky, 3 stany za 36,50€), co více si přát. Než postavíme stany, tak se pomalu stmívá a citelně se ochlazuje. Vaříme večeři, chvíli ještě sedíme a kecáme, ale únava nás za chvíli zmáhá. Zítra budíček na 6:30.
středa 8.7.2009 (Col d’Izoard, Col de la Bonette, Nice, Monaco, Eze) 324km
Budíme se do mrazivého rána, tím rychleji se balíme a kolem půl osmé opouštíme ještě spící kemp. Janina Sevenfifty v této kose trošku stávkuje, ale po zahřátí si nechá říct. Projíždíme Brianconem a najíždíme na stoupání ke Col d’Izoard. Už tak dost nízká teplota dál klesá. Mám na sobě poprvé (a naposledy) rolák, chvílemi pouštím vyhřívané gripy na START a přesto mrznu. Zastavujeme až nahoře v průsmyku u vrcholového monumentu. Milanovi ukazuje teploměr 2°C a to se určitě ohřívá od zahřátého motoru. I v takto časné hodině už tu potkáváme cyklisty, mají náš obdiv a uznání… Trávíme tu asi 15 minut a sjíždíme směrem na Guillestre. Sluníčko začíná hřát, takže odkládáme přebytečné vrstvy oblečení, fotíme se u cedule Route des Grandes Alpes a poté pokračujeme stále nádhernou přírodou směrem na Barcelonnette. Kousek před ní je odbočka na Route de la Bonette, ale chceme raději ještě natankovat, takže si zajíždíme nějakých 8km k benzince, než se k nejvýše položené silnici v Evropě vrátíme. Začíná výjezd na Col de la Bonette (2802m). Je to vzhledově dost jinej průsmyk než všechny předešlé, obzvlášť za severní strany – není tak skalnatý. Prodíráme se poměrně značným provozem až k vrcholovému obelisku.
Je tu docela nával, každý u něj chce mít fotku 🙂 . Nezbytná salva ze všech foťáků, docela bych se i vyšplhal na vyhlídku nahoře, ale ostatní se už těší k moři, tak neprudím a nasedám poslušně na motorku. Stejně si ale o pár zatáček níže nemůžu odpustit zastávku na focení a pak ještě jednou – to prostě nejde projet jen tak 🙂 . Jak klesáme, tak citelně stoupá teplota. Zastavujeme na příhodném odpočívadle se stolem a lavicemi, váříme oběd a posléze kafčo. Milan s Tomášem jsou jako obvykle najezeni nejdřív, čehož Tomáš využívá k odpočinku – regulérně vytuhl na zemi a nevzbudilo ho ani Milanovo pískání 🙂 . Pokračujeme svižnými zatáčkami přes Isolu na jih. Výhledy na přírodní útvary střídají průjezdy kolem bunkrů, pěkné, fakt pěkné… To už se ale blížíme k moři – před námi je Nice a tím pádem provoz houstne. Kamil se pokouší navigovat tak, abychom se vyhnuli městu, ale skončíme u závory mezi krematoriem a továrnou na žrádlo pro zvířata, zvláštní to spojení… No nic, jedeme městem a máme smůlu – kvůli lehké havárce na jedné z křižovatek chytáme zácpu. Prokousání se městem nám nakonec bere skoro hodinu. Občas ale máme výhled na moře s jachtami a trajekty, startující letadla, což nám ten průjezd trošku zpestřuje. Kamil si už doma našel kontakt na pár penzionů, takže zkoušíme najít jeden na strategicky výhodném místě v Eze. No, adresa nesedí jen asi o 300m, takže úspěch. Je sice trošku ošuntělý, majitelé trošku podivní, ale mají volno, je to jen na jednu noc a cena 50€ za dvojlůžák, 65€ za trojlůžák je slušná, takže proč ne. Jsou zhruba čtyři hodiny, takže jen nanosíme věci a kufry dovnitř, převlečeme se, a nalehko vyrazíme najít nějakou pláž. Plánujeme koupání, poté návštěvu Monaca a možná i večerní procházku středověkou vesničkou Eze. I tak ale vyrážíme až kolem páté. I já porušuji veškeré svoje zásady o neježdění na motorce bez motohader – což Jana škodolibě dokumentuje 🙂 , ale ono se fakt v tom místním městským provozu na pláž jinak nedá. No jo, ono se lehce řekne na pláž, ale nějakou na tom obydleném skalnatém pobřeží najít není žádná sranda.
Nakonec si Jana s Kamilem všímají lidí v plavkách drápajících se po schodech směrem k silnici po které jedeme, takže zabočujeme na přilehlé parkoviště a jdeme to omrknout. Jo, vypadá to na přístup k nějaké městské pláži. Vydáváme se po schodech dolů a dolů, procházíme jeskyní a voilá – stojíme na celkem pěkné kamenité pláži. Je sice divné, že se nikdo nekoupe, ale asi už je na místní moc pozdě (je skoro šest). Tak do plavek a hurá do vody. Už víme, proč se nikdo nekoupe… Voda je jako led, po pár sekundách necítím prsty na nohou a bolí mě kolena jak kdybych měl artrózu 🙂 . No nic, nemusím mít všechno a spokojím se s focením na břehu. Kamil se svými potápěčskými brejlemi a Milan statečně vytrvávají, Tomáš s Janou tam nakonec taky aspoň na chvilku vlezou. Tak to bylo opravdu osvěžující koupání 🙂 . Nojo, ale nějak jsme zapomněli na jídlo a pití. Obchody už budou asi zavřené, tak snad jedině nějakej supermarket. Nahoře na parkovišti si dáváme aspoň pití a bagetu v místním stánku a všímáme si bilboardu s reklamou na Carrefour Monaco. Že bychom si zajeli nakoupit do Monte Carla? Jasně, frčíme tam. Motorky necháváme na zebře mezi skůtry a vstupujeme do velkého nákupního centra. Spokojíme se jen s tím Carrefourem, ale i tak se kvůli frontám u pokladen dostáváme ven až před půl devátou. Rozhodujeme se pro projížďku po trati GP Monaca a také se nám to daří – docela fajn pocit. Po projetí cílem vyrážíme do kopců nad Monte Carlo – je tam jedna keš, od které má být perfektní výhled na celé Monaco. Až ke keši se sice nakonec kvůli závoře a nastupující tmě nedostaneme (škoda, těšil jsem se na ni 🙂 ), ale krásný výhled nacházíme u jedné ze serpentýn. Vychutnáváme si pohled na moře a pomalu se rozsvěcující osvětlení přístavu, kasín a nakonec celého města. Paráda… Je sice už před desátou hodinou, ale domlouváme se, že se do Eze koukneme ještě dnes, abychom mohli ráno odjet rovnou na Verdon a nenabrali zase ztrátu. Už za tmy sjíždíme do Eze, parkujeme na vyhraženém parkovišti pro motorky a vyrážíme do krásně osvětlené vesničky na skále.
Procházíme kouzelně křivolakými uličkami, nasáváme pohodovou atmosféru a jak jinak, fotíme jako o život 🙂 . Do penzionu se dostáváme o půlnoci, dáme rychlou sprchu a hurá do postele – zitra vstáváme zase o půl sedmé… .
čtvrtek 9.7.2009 (Route Napoleon, Grand canyon du Verdon, Routes des Cretes, Lac de Ste-Croix) 289km
Posnídáme, nabalíme a vyrážíme ke kaňonu Verdon. Nejdříve ale musíme projet Nice, kde opět zuří ranní zácpa. Dostáváme se na pobřeží a už celkem plynule jedeme po Promenade des Anglais – v rámci možností si vychutnáváme krásu azurového pobřeží. V Grasse najíždíme na Route Napoleon a příjemnými rychlými zatáčkami jedeme na Castellane. Krátce zastavujeme u kaple Notre Dame du Roc – je to malej kostelík postavenej na vrcholku skály. Pár fotek a už vjíždíme do Verdonského kaňonu. Zase se musím opakovat, ale je působivá podívaná, která na fotkách tak docela nevyzní…
Fotíme, kocháme se, fotíme,… Sjíždíme k Point Sublime – jakési vyhlídkové stanoviště na západním konci kaňonu. Dá se tady sejít do nitra kaňonu a projít kolem říčky soustavou tunelů vytesaných ve skále. Samozřejmě si to nenecháváme ujít a sestupujeme dolů, zkoušíme i první dva tunely. Po návratu na parkoviště krátce posvačíme a pokračujeme dále podél kaňonu až k začátku Route des Cretes. Opět úžasné výhledy a mraky fotek. Na jedné vyhlídce kolem nás prolétá Orel bělohlavý, o kus dál si říkám, to snad není možný, oni tu mají u silnice na patníku vycpanou kozu, přijedeme blíž a ejhle není vycpaná a ve skále na druhé straně silnice jich ve stínu odpočívá pár dalších 🙂 . Kochací jízdou pokračujeme až k jezeru Lac de Ste-Croix,
kde děláme koupací pauzu. Voda je nádherně teplá, užívame si to. Čas ale neúprosně letí a my musíme dál – po druhé straně kaňonu se vracíme do Castellane, kde naštěstí nacházíme otevřenou benzinku (už je zase po šesté hodině). Tady jsme mohli zažít další nečekanou situaci – za Janu a Kamila najel nějakej místní frajer v nablýskaném Ferrari, vystoupil, … a Frerrari se mu samovolně rozjelo směrem ke Kamilové motorce. Naštěstí byl frajer rychlej a stačil ho zabrzdit. Kupujeme nějaké sladkosti na získání energie a studený pití, chvilku relaxujeme a po půl sedmé jedeme dál. Měli jsme dojet někam k Isole, což je už teď nereálný, ale skluz není až tak velkej. Jedem kolem jezera Lac de Chaudanne přes Croic de la Mission, dolů k jezeru Lac de Castillon, odbočujeme na Vergons a začínáme se dívat po kempech. První ceduli vidíme až v Les Scaffarels, je sice lehce mimo naši trasu, ale jsou to jen 3 km, takže ho zkusíme. V Annot lehce bloudíme, ale po jednom zeptání se místních máme jasno a nacházíme pěkný kemp La Ribiere. Recepční je naprostý pohodář a šprýmař, ceny lidové (sakumprásk pro všechny 34,30€) a je tu i pizzerka. Sice má mít otevřeno jen do šesti a je osm, ale recepční slibuje, že na nás bezproblémů do devíti počká.
Malá odbočka: měli jsme obavy, že s námi ve Francii nikdo nebude chtít mluvit anglicky ani německy, ale za celou dobu jsme nenarazili na nikoho, kdo by se něchtěl domluvit – všichni se snažili a vždy jsme vše vyřídili s úsměvem. Možná jsme měli jen štěstí na správné lidi, ale bylo to příjemné.
Stavíme stany (už v tom máme slušnou praxi 🙂 ) a po nezbytných procedurách razíme na dojednanou pravou francouzskou pizzu 🙂 .
Byla výborná, ale asi máme nějak zcvrknuté žaludky, protože mimo Tomáše a Milana ji nějak nemůžeme dojíst. Kecáme, stahujeme fotky a video a je nám fajn. Kolem půl jedenácté se vydáváme ke stanům, Jana jde spát, my s klukama ještě dáváme jedno pivko pod širou oblohou, než nás taky přemůže únava a zalehneme.
pátek 10.7.2009 (Gorges Daluis, Col de Valberg, Col de la Lombarde, Lago di Garda) 522km
Ráno klasická rutina balení, snídaně, odjezd. Jedeme kaňonem Daluis, z kterého odbočujeme na Col de Valberg, projíždíme nádherným červeným Valbergským kaňonem, obzvlášť ten se nám líbil, jenom končil dřív, než jsme čekali. Stáčíme se na Isolu, odtud na Isolu 2000, kde začínají první serpentýny ke Col de la Lombarde. Mají tu specialitu – dvojité vracečky, tu druhou jsme samozřejmě nečekali, takže obzvlášt Jana nadávala 🙂 , ale je to poslední pořádný průsmyk, tak si ho vychutnáváme. Tradiční vrcholové fotky a sjíždíme o něco níž na italskou stranu, kde Kamil fotí klášter, kde se údajně natáčel film „Jméno růže“. Když už jsme tu zastavili, vaříme kafčo a dáváme svačinku.
Včera měla v Itálii skončit stávka čerpadlářů, tak uvidíme, jestli budeme mít kde natankovat. Sjíždíme dolů na Vinádio a pokračujeme na Cuneo. Zastavujeme u benzinky, jenže je bezobslužná, nevíme jestli náhodou stávka netrvá, takže i přesto, že se normálně takovým pumpám vyhýbáme, zkoušíme porozumět místnímu automatu. I přes popis jen v italštině se nám to metodou pokus-omyl daří a za chvilku už frčíme dál. Jak se blížíme ke Cuneu, provoz houstne, je teplo a jízda se stává jednotvárnější a jednotvárnější. Přichází na mě těžká krize. Najednou nemůžu udržet otevřené oči, zívám a chce se mi spát a spát. Zkouším pootvírat hledí, různě měnit polohu na motorce, ale moc to nepomáhá. Naštěstí Kamila navigace oproti plánu navádí na dálnici už před Cuneem – vyšší rychlost mě trochu probírá, ale jsem rád, že když po pár kilometrech zase sjíždíme, zastavujeme hned u benzinky. Mimo zmrzliny kupuju i Red Bull a doufám, že mi pomůže. Po půlhodince odpočinku se vydáváme dál směrem na Asti, najíždíme na dálnici po které jedeme až k Brescii. Tam ji opouštíme a jedeme k Lago di Garda – zkratkou na Salo. Začíná se blýskat a hřmět, vypadá to na blížící se bouřku, začínáme proto hledat nějaký kemp. V Salu se dostáváme do totální zácpy a navíc začíná pršet. Chvíli spořádaně popojíždíme v koloně aut, ale je to neudržitelné a i když se klukům moc nechce, začínáme se proplétat dopředu. V ustávajícím dešti narážíme na kemp Promontorio – docela velký, ale pěkný kemp přímo na břehu Lago di Garda. Chvilku hledáme vhodné místo, nakonec končíme kousek od umývárek. Naposledy stavíme stany, Jana s Kamilem se chtějí ještě vykoupat, chci to zdokumentovat, ale daří se mi ve stanu rozlít pivo, takže mám plné ruce práce s vysušováním a propásl jsem to. Když jsem se konečně dostal k jezeru, už se vraceli. Stavíme se ještě do místní osvěžovny na kafe a něco k snědku, ale na nějaké dlouhé vysedávání nemáme chuť. Uléhám za trvajícího deště, občasného burácení hromu a hudby z baru, ale únava všechno přehluší.
sobota 11.7.2009 (Lago di Garda, Brenner, Innsbruck, Salzburg, Krems, Hnanice) 829km
Ráno už neprší, takže vyjíždíme celkem v pohodě, na recepci platíme 54€ a míříme po západním břehu Lago di Garda na Trento,
kde najíždíme na dálnici. Sjíždíme před Brennerem, abychom se vyhnuli placení mýtného (a taky odlovili Brennerskou keš 🙂 ). Nevíme, kde přesně je mýtnice, tak raději jedeme po staré silnici i po přejezdu do Rakouska a na dálnici se vracime až o jeden nájezd dál. Bohužel přímo před mýtnici 🙂 no co už, platíme každý 8€ a pokračujeme na Innsbruck a Salzburg. Před ním zastavujeme na benzince a rozhodujeme se, jestli jít do nemoků, nebo ne – je vidět, že před námi prší, ale jinde to vypadá celkem dobře. Nakonec se do nich navlíkají jen Jana s Kamilem, spíš kvůli zimě, já s klukama sázíme na to, že tím rychle projedeme. Nechce se nám navlékat se do těsných obleků a taky mám obavu, že jakmile mi bude teplo, nastoupí zase únava. Déšť opravdu přichází, ale není nijak prudký a po pár kilometrech jsme úspěšně za ním. Prodlužujeme jízdní úseky, abychom dojeli domů kolem deváté. Tedy domů – na dálku se domlouvám s Mončou, že si dáme sraz v Pohořelicích v Parku 🙂 . Kamil se už teď těší na salát Boston 🙂 . Ale to je ještě docela daleko, pokračujeme na St. Pölten, tam odbočujeme na Krems a dál po tradiční trase do Hnanic na OMV. Dotankujeme, loučíme se s Milanem a Tomášem, kteří se před Pohořelicemi oddělí a pojedou přímo do Brna. My před devátou zastavujeme u oblíbené hospůdky a těšíme se na večeři. Kamil je ale šokován informací obsluhy, že salát Boston už není v jídelníčku 🙂 . Doráží Monča a kamarádi, probíráme zážitky, promítáme fotky a videa. Jana s Kamilem spěchají za malým domů, my ostatní tam vydržíme skoro do jedenácti, kdy se vydávám dojet těch posledních pár km domů…
kompletní trasa
(klikni na obrázek pro plnou velikost)
Tak a je čas na nějaké to shrnutí…
Předně velké díky Kamilovi a Janě za možnost se k nim přidat, Milanovi s Tomášem za udržování pohody a Monče, že mě pustila 😉 . Po dlouhé době jsem nemusel vymýšlet trasu, vést skupinu a mohl jsem se jen vézt a kochat se 🙂 . Najeli jsme (alespoň podle mého tachometru) v sedmi dnech něco přes 3400km a i když jsem tomu moc něvěřil, dalo se to relativně v pohodě zvládnout. Kempování bylo příjemnou změnou, hlavně díky počasí, které nám až neuvěřitelně vyšlo – první noc to vypadalo docela tragicky. Francouzské Alpy mi učarovaly, jen kdyby to nebylo tak daleko. Každopádně se tam chci vrátit, Francie je obrovská a je tam co k vidění…
Komentovat