( aktualizace 7.9.2011 – přidáno video! )
Po dubnovém motovýletu na Semmering začal dostávat přesnější rysy i plán hlavní letošní motodovolené. Při plánování jsme s Kamilem využili příhodného rozložení svátků na začátku července a zvolili termín 2-6.7. Tím pádem na 5 dní potřebujeme jen jeden den dovolené, na delší dobu se prostě letos z více důvodů jet nedalo. Hlavním cílem jsou Strada Panoramica de Vette s vrcholem Monte Crostis a méně známé průsmyky ve východních Dolomitech.
Jak to tak bývá, s blížícím se termínem postupně odpadávali potencionální účastníci a teprve dva dny před odjezdem vykrystalizovala čistě pánská finální sestava – já, Kamil, Jirka a Broněk. Broněk tedy jen na dva dny a Jirka vyjede z Brna až po páté odpoledne a přidá se k nám až v noci…
sobota 2.7.2011 (Hnanice, Krems, Admont, Sölkpass, Murau) 383km
Ráno ještě kontroluju předpověď počasí, je trošku horší než včera, ale úplně špatně to nevypadá. Dávám tedy pláštěnku jen na tankvak, loučím se s Mončou a vyrážím do Kupek na sraz s Kamilem a Broňem. Kamil ještě dobaluje motorku, sveze malýho Kamiše a pak už můžeme vyrazit.
Obloha je místy zamračená, u Lechovic spadne pár kapek, ale jinak v pohodě po slabé hodince jízdy zastavujeme v Hnanicích u benzinky, dáváme kafe a dofoukáváme gumy. Benzín raději bereme až v nedalekém Retz. Tady přichází první zádrhel – Kamilův Fazer nechce nastartovat. No nic, roztlačujeme ho, uvidíme dál, snad to nebude nic závažnějšího. Pokračujeme notoricky známou cestou do Krems a pak podél Dunaje údolím Wachau. Tady projíždíme další přeháňkou, ale po 5-ti kilometrech je zase modrá obloha. U Melk sjíždíme na Scheibs a dále na Gostling an der Ybbs. Kamilovi už Fazer startuje normálně, tak snad to byla jen momentální indispozice baterky. Zastavujeme u supermarketu, zatímco si Broňa jde koupit nějaké jídlo na večer a zítřek, my s Kamilem pozorujeme sílící bílošedou stěnu mračen před námi. Po krátké poradě se rozhodujeme zatím nepromoky neoblékat, třeba to objedeme, nebo zase rychle projedeme. No, po ujetí zhruba kilometru je jasné, že dál už to bez nepromoků nepůjde. Při jejich oblékání začíná pršet a to tak, že vcelku dost. Takže jeden z hejhezčích úseků této oblasti jedeme komplet na vodě.
Pršet přestává až těsně před Amont, kde dotankováváme a dáváme menší pauzu. Počasí vypadá lépe, není tedy důvod měnit plány a míříme k Sölkpassu.
Místy je tu ještě mokrý asfalt, takže nedivočíme a vychutnáváme si i okolní výhledy. V průsmyku pořizujeme nezbytné fotky, Kamil se dívá na teploměr – ukazuje jen 6 stupňů. Ještě že na sobě furt máme ty nepromoky 🙂 .
Do oblíbeného Baurenhof Mandl už je to jen kousek, zajíždíme si ještě na vyhlídku, kde fotíme Murau z výšky a kolem půl osmé dorážíme do cíle dnešního dne. Majitelé nám nechali vzkaz kde hledat klíč, takže za chvilku už okupujeme příjemný apartmán, vaříme večeři a čekáme na Jirku, který by měl dojet mezi desátou a jedenáctou…
Když jsme skoro vypili i druhou 1,5l PETku Staropramene (přebytky z nedávných narozenin 🙂 ) a Jirka stále nikde, zkouší mu Kamil volat. Kupodivu to hned zvedá – už je v Murau a hledá správnou cestu k nám. Hlásí ale, že má nějaký problém s motorkou. Jdeme tedy na příjezdovou cestu, navádíme Jirku ke správnému objektu a už zdálky slyšíme nedobré kovové zvuky z jeho stroje. Po chvilce zkoumání je jasné, že zdrojem je rozeta. Kamil s Jirkou po chvilce bojování demontují zadní kolo a odhalují totálně rozpadlé ložisko v rozetě. Chybí většina kuliček, prostě zázrak, že vůbec dojel až sem…
Co teď? Toto sami neopravíme a šance že zítra, tedy v neděli, seženeme někde poblíž vhodné ložisko a dílnu s nářadím na jeho výměnu, je minimální. Jako nejlepší řešení se jeví odtah zpět do ČR. Jirka ještě v noci volá bráchovi, ten by pro něj zítra mohl přijet s vozíkem. No nic, ráno se zkusíme zeptat paní domácí, zda náhodou její manžel není technik u Kawasaki, nebo univerzální opravář s vybaveným skladem ložisek 🙂 a pak se rozhodne, co dál… Kolem půl jedné uleháme, někdo usíná okamžitě, někdo má celou noc nad čím přemýšlet…
neděle 3.7.2011 (Turracher Höhe, Nassfeldpass, Passo del Cason di Lanza, Monte Crostis) 233km
Ráno zkouší Jirka ještě informativně volat na pojišťovnu, u které má povinné ručení – je totiž s asistencí, na infolince mu řeknou, že ho odtáhnou do nejbližšího servisu Kawasaki, ale jelikož je neděle, tak by stejně musel zůstat v penzionu do pondělí a pak to nějak řešit. Nejlepší řešení se stále jeví příjezd jeho bráchy s vozíkem a odvoz motorky domů…
U snídaně vysvětlujeme paní domácí problém (naštěstí Jirka i ona mluví dobře anglicky) a ta po chvilce přemýšlení začíná obvolávat různé známé. Za chvilku se dokonce dostaví nějaký mechanik, ale pomoci se získáním nového ložiska neumí. Po zhruba 10-ti telefonátech paní domácí říká, že už má jen jeden nápad – kamarádky dcera chodí s klukem, který v Murau provozuje autoškolu a navíc má prodejnu se servisem aut i motorek. Přes onu kamarádku sehnala tel. číslo, ale on to nebere. V neděli prý buď nebývá doma, nebo dlouho spí a hlavně se mu asi nebude chtít pracovat. Po pár minutách, kdy už se Jirka smiřuje s ukončením dovolené ale zvoní mobil – onen maník volá zpět. Po dalším kole vysvětlování nabízí, že se setkáme u něj v servisu, on se na to koukne a uvidí, jestli bude moci pomoct. Kamil tedy naloží Jirku s rozetou na Fazera a jedou zkusit štěstí. Vrací se zhruba za hodinu a Jirka třímá rozetu s fungl novým ložiskem! Neuvěřitelné – ten chlapík ho fakt měl skladem a rovnou ho vyměnil, to vše za 30€! Že se nám podaří v neděli ráno v Rakousku sehnat někoho, kdo má potřebné ložisko, je blízko nás a je schopný a ochotný ho vyměnit, tak tomu jsme nikdo (snad kromě Jirky) nevěřili 🙂 . Máme sice skoro 3 hodiny zpoždění, ale zato jsme stále v plné sestavě 🙂 .
Aby ale zase vše nebylo tak růžové, při kompletaci Jirkovy motorky Broněk objevuje pod svým Zephyrem loužičku oleje – vytekl mu jeden ze zadních tlumičů… Jelikož se ale dnes stejně vrací, vyhodnocujeme tuto závadu jako nepodstatnou a kolem půl dvanácté konečně vyrážíme směr Itálie.
Po cca 20-ti kilometrech přijíždíme k odbočce na Turracher Höhe, Kamil zapíná kameru a užíváme si první krátkou ochutnávku rychlých zatáček. U vrcholového jezera děláme pár fotek, pozorujeme Harlejáře s neuvěřitelným knírem ala Franz Josef, který se nepříliš úspěšně pokouší nastartovat svůj stroj a po chvíli vyrážíme zase na cestu. Přes Bad Kleinkirchheim a Döbriach se po vedlejších cestách dostáváme do Hermagoru, odkud už je to jen kousek na Naßfeldpass. Při výjezdu zastavujeme na oblíbeném parkovišti u Bodensee, dáváme obědo-svačinu a vymýšlíme další plán cesty. Jelikož je už po druhé hodině, tak se moc nezdržujeme a pokračujeme svižně nahoru. Ve sjezdu na italské straně ještě naposledy fotím celou skupinu – za chvíli v Pontebě se totiž rozdělujeme – Broněk to stáčí na Tarvisio a dál k domovu, my na druhou stranu na Passo del Cason di Lanza.
Už jen ve třech se vydáváme na pro příští dva dny typickou (rozuměj úzkou na šířku jednoho auta, občas rozbitou, samé serpentýny) cestu k tomuto malému, ale pěknému průsmyku. V jedné ze serpentýn je zácpa, před námi dvě auta, zhora také a na nejmíň vhodném místě na krajnici odstavený Goldwing, u něj dvojice – ženská se drží za záda a docela nahlas naříká. Na otázku, zda nepotřebují pomoc řidič odpovídá, že vše je OK… Těžko říct o co šlo, motorka vypadala netknutě, ale na to, že by si spolujezdkyně jen protahovala záda naříkala fakt dost a taky místo na zastavení by si asi vybrali lepší. No nic, když nechtějí pomoct, tak asi vědí co dělají, my pokračujeme nahoru. Přijíždíme do průsmyku, odstavujeme motorky a pozorujeme stádo krav, které tudy žene pasák. Některé z krav se důkladně zajímají o zaparkovaná auta, oblizují jim zrcátka, ale nikoho to nevyvádí z míry. To až Kamila, kterému jedna z krav začne zkoumat brašny na zaparkované motorce 🙂 . Vydáváme se dál směrem na Paularo, cesta je stále stejně úzká a klikatá, o štěrk není nouze. Při jedné z fotících zastávek se divíme, že jsme ještě neprojížděli těmi ručně sekanými tunely ve skalách, které nám Kamil sliboval – samozřejmě byly hned za příští zatáčkou, takže znovu povinná zastávka a další focení.
Po půl šesté přijíždíme v Tualis k odbočce na Monte Crostis a najíždíme na Strada Panoramica delle Vette – o této vyhlídkové trase (cca 31km, z toho přes 10km šotolina) jsem se dozvěděl v květnu při sledování letošního Giro d’Italia, které se tu mělo jet. Nakonec byla tato část po protestech jezdců a nepřízni počasí z etapy vypuštěna, což si myslím, že bylo jedině rozumné rozhodnutí – po tom, co jsme tu viděli si nedovedu představit, jak tudy jede celý peloton a nikomu se nic nestane… Nám počasí vcelku přeje a navíc je už docela pozdě, takže tu už snad budě volněji. První série serpentýn vedou lesem, až po několika kilometrech se mezi stromy začínají objevovat první výhledy. Když vyjedeme nad pásmo lesa, zažíváme první fázi ohromení. Majestátní hory všude kolem, přes údolí vidíme v úbočí zaseklou druhou část silnice, prostě nádhera. Popojíždíme, fotíme, popojíždíme, až se dostáváme na malé parkoviště, odkud se vydávám na nedaleký vrcholek odlovit kešku „Monte Crostis“. No, sice byl nedaleko, ale vzdušnou čarou – aby kluci dlouho nečekali, tak to v kompletním motooblečení (jen helmu a rukavice jsem nechal dole 🙂 ) beru v ostrém tempu nejkratší cestou do stráně, což znamená na 300 metrech skoro 150m převýšení. Už po pár desítkách metrů zjišťuji, že to nebyl nejšťastnější nápad, ale přece to nevzdám, ne? Škrábu se na vrchol úbočí, přemýšlím, jak se pozná nastupující infarkt, a … sakra, on je tu další „kopeček“. „Už su blízko, to dám“, leje ze mně jak z vola, ale vyškrábu se až nahoru. Naštěstí kešku nacházím bez problému, tak ještě pár fotek a zase dolů zpět k motorce a klukům. Kupodivu mi ani nenadávají za zdržení , asi když viděli, v jakém stavu se vracím, tak se jim mě zželelo 🙂 .
Čeká nás ještě víc než půlka Panoramicy, tak do sedel a hurá na šotolinu, která začíná za pár zatáčkami. Měl jsem z ní celkem strach, ale nebylo to tak hrozné, ani mi nevadily ty všude zmiňované úseky, kdy silnici lemuje strž bez jakýchkoliv svodidel, nebo bariér. Musím říct, že jsem si tento úsek užil a rád bych se sem někdy vrátil. Pěkné video z Panoramicy delle Vette je třeba tady.
Kolem osmé jsme znovu v Ravasclettu, zkusíme se tu porozhlédnout po nějakém kempu. Na jeden vzápětí narážíme, recepce je sice zavřená, ale hned vedle vjezdu je pizzeria, která vypadá, že patří ke kempu, tak se s Jirkou jdeme zeptat co a jak. Po trochu krkolomném dorozumívání s paní za barem platíme 30€ za všechny a za pár minut už stavíme stany. Jsme tři a každý z nás veze stan pro tři, ale proč si neudělat pohodlí, že. Kolem deváté je tábor postaven, někteří si i uvařili večeři. Ti kteří nevečeřeli (Jirka si s sebou nevzal ani jídlo, ani hrnek na kafe, ani ešus) se kupodivu dožadovali návštěvy pizzerie 🙂 . Obsluhovala nás ta samá ženština, která tu jediná „umí anglicky“, domluva je zase legrační, třeba na náš požadavek jídelního lístku paní reaguje slovy „manžáre: ééé pizza, ééé vínršnitzl“ , doprovázeno významným mrknutím 🙂 . I když jsme tomu moc nevěřili, tak jsme dostali to, co jsme chtěli. Protože nám chutnalo víno, při placení si ještě říkáme o jednu láhev s sebou. Paní nás překvapuje s cenovou politikou – láhev stojí normálně 8€, ale když si ji bereme s sebou, tak jen 5€… U stanů ještě chvíli sedíme, stahujeme a posléze prohlížíme fotky a videa na noťasu, popíjíme vínko a je nám fajn.
pondělí 4.7.2011 (Monte Zoncolan, Lago di Sauris, Lago di Caselve, Barcis) 190km
Vstáváme v osm, než se nasnídáme, provedeme hygienu a sbalíme stany tak je půl desáté. Sjíždíme na jih k Sutriu, odkud začíná stoupání na Monte Zoncolan, zpočátku široká silnice, serpentýny a rychlejší úseky zakončené odbočkou na megaparkoviště pro lyžaře, poté už jen úzká silnička stoupající k průsmyku. Nahoře je samozřejmě zase nádherný výhled, takže zase fotíme, natáčíme, kocháme se. Sjezd na Ovaro je stále stejně úzký a křivolaký, serpentýny jsou navíc proloženy několika tunely. Jsou tu vidět pozůstatky květnového Gira, párkrát vidíme i nápis Kreuziger. Je tu asi největší koncentrace cyklistů, co jsme letos potkali, pár jich toho ve stoupání mělo viditelně plný brejle, šněrovali ze strany na stranu, no radši budeme do nepřehledných zatáček vjíždět opatrněji.
V Ovaru dotankujeme (sakra, poprvé mám spotřebu přes 7 litrů a to tak, že hodně – 7,8l/100km, holt pár desítek kilometrů na vytočenou dvojku udělá svoje:-) ). Pokračujeme na Prato Carnico, v Osais fotíme pěkně šikmou věž (asi nějaká italská úchylka) , Kamilovi ukazuje teploměr 44°C… Přichází pěkně navazující zatáčkovité, přitom svižné úseky u Casera Lavardet a Sella Ciampigotto. Budu se opakovat, ale byla to paráda – většinou rychlé zatáčky, minimální provoz, krásné počasí a hory všude kolem. Pokračujeme přes další průsmyk Sella di Razzo až k Lago di Sauris, kde plánujeme koupací a svačinovou pauzu.
Čas ale běží a my musíme dál. Serpentýnami sjíždíme do Ampezza a stáčíme se na Caprizi, za kterým začínají další neuvěřitelné serpentýny, přitom je to normální silnice tak třetí třídy… Začínám toho mít dost, obzvlášť ve sjezdech už cítím unavené ruce. Uvědomuji si, že posledních 200km jsem nezařadil vyšší rychlost než trojku a to ještě jen párkrát… Přijíždíme k Lago di Tramonti, tady je slepá odbočka k Lago di Caselve, odkud má ještě vést tunel k dalšímu Lago di Ca Zul. V jednu chvíli špatně odbočujeme a dostáváme se k nejspíš slepé uličce u kostela. Stojí tu hlouček dělníků, jeden okamžitě přiběhne a ochotně ukazuje, že tamtudy projedeme, i když je to jen chodník kolem kostela pro pěší. Když se nám do úzkého místa nechce (hlavně moje GSX s kuframa je jak malej autobus), tak nám zklamaně ukáže, že se to dá objet i po normální silnici 🙂 . Přejíždíme kolem Lago di Caselve a na druhý pokus nacházíme i onen tunel k další přehradě. Je do něj ale zakázán vjezd, což raději respektujeme a spokojujeme se jen s focením na jeho začátku. Za pár minut se z tunelu ozývá hukot a hodně svižně vyjíždí auto. Jsme rádi, že jsme předtím nepodlehli pokušení tunel projet, protože řidič evidentně nepočítal s tím, že by někdo mohl jet proti němu…
Vracíme se zpět na hlavní silnici a odbočujeme na Navarons a Barcis, kde by měl být kemp. Cestou nás v jednom místě navigace vede „zkratkou“, takže se z normální asfaltky dostáváme spíš na asfaltovanou polní cestu a poté najednou projíždíme uzounkými kamennými uličkami městečka Poffabro a končíme přímo v historickém centru na náměstí. Toto místo nás tak uneslo svou atmosférou, že sedáme do kavárny na náměstí a dáváme si cappuccino a zmrzlinu.
Recepce je sice otevřená, ale prázdná. Vysíláme tedy Jirku na obhlídku, vrací se po 15-ti minutách, že někoho kompetentního snad našel, cena by měla být jen 17€ za všechny. To se nám líbí, takže se přesouváme k onomu správci. Problém je, že nemluví ani anglicky, ani německy. My pochopili, že tam není kápo, který bude až zítra, on prozměnu pochopil, že chceme zaplatit jednu noc, ale stále opakuje jedno slovo, které ovšem nechápeme my. Pak mě napadá, že v PDA mám italsko – anglický slovník, víťězoslavně ho přináším, což maník komentuje slovy: No Italiano – Romania! „. On je to Rumun, neumí ani anglicky, ani německy a dokonce ani italsky! Má ale mobil s internetem a pro změnu on vítězoslavně naťuká něco rumunsky do Google translátoru a nechá přeložit do češtiny. Bohužel z toho vyšel totální nesmysl a jsme zase na začátku. Nakonec jsme se domluvili na těch 17€ (asi bez vědomí šéfa 🙂 ) a že zítra v devět vypadneme. Jdeme stavět stany, ať to stihneme ještě za světla. V celém kempu je štěrkový povrch, takže zatlačit kolíky od stanu je dost problém. Vaříme večeři, oblohu osvětlují blesky, sem tam se ozývá hrom. Dopíjíme pivka, prohlížíme fotky a kolem půlnoci uleháme. Snad se nám ta bouřka vyhne, stany máme přikolíkované fakt jen symbolicky…
úterý 5.7.2011 (Vajont, Passo Duran, Alleghe, Passo di Giau, Ravascletto) 231km
Ráno nějak nemohu dospat, tak pomalinku začínám balit, čímž samozřejmě vzbudím i kluky. V noci jsem sice jednou zaznamenal bubnování deště do stanu, ale okamžitě jsem zase usnul, takže jsem se docela divil, když Jirka líčil, že se přes nás přehnala slušná bouřka a že se mu voda dostala i do stanu. Balíme totálně mokré stany – sice už vylézá sluníčko a vypadá to na pěkný pařák, ale čekat nejmíň hodinu na proschnutí stanů nebudeme. Kamil nechal přes noc z motorky nabíjet komunikátor, takže nenastartuje a Jirka ho musí roztláčet.
Jedeme krásným údolím Vajont , co chvíli fotíme nádherná panoramata a kousek před Longarone zastavujeme na snídani v trávě. Něco mi to slovo Vajont říkalo, ale až doma jsem zjistil co – v roce 1963 tu došlo k jedné z největších katastrof v novodobé historii Itálie. Kolem tragické „přehrady“ Vajont (zůstala v podstatě jen téměř neporušená hráz) sjíždíme k Longarone, na nedaleké benzince dotankujeme nejdražší benzín za celou dovolenou (1,61€), v supermarketu kupujeme nějaké dobroty k obědu a něco k pití na večer. Po doplnění všeho potřebného se vydáváme na západ, směrem na Soffranco, zastavujeme u další z mnoha přehrad (Torrente Mae) a přijíždíme do Forno di Zoldo, kde upřesňujeme další plán cesty. Jelikož teploměr zase atakuje čtyřicítku, zvolili jsme Passo Duran a poté koupání spojené s obědem u jezera v Alleghe. Jak jsme naplánovali, tak jsme i provedli 🙂 . Passo Duran je další z méně známých, ale moc pěkných úseků. Dojíždíme k jezeru v Alleghe a koukáme po místě, kde by se dalo koupat. Já využívám zastávky k rychlému odlovení nedaleké kešky, kluci mezitím odjíždějí k vodě. Za pět minut tedy vyrážím zpět, objíždím celé jezero, ale nikde je nevidím. Po chvilkovém ježdění sem a tam si ale uvědomuji, že vlastně Kamil říkal něco o parkovišti, které bylo hned vedle místa, kde jsme se rozdělili a vracím se až tam. Jasně, jsou tu, převlečení do plavek, ale do vody se jim moc nechce – je ještě o řád studenější, než včera Sauris. Nakonec tam nějak vlezli, takže už můžeme sníst nějaké ty zásoby. Dohodneme se, že se vrátíme k malému parčíku na břehu jezera cca půl kilometru zpět, jsou tam lavičky se stolky, prostě pohodlíčko. Kluci přejíždějí jen v mokrých trenkách, zajímavý pohled 🙂 . Spořádáme výborný sýr s čerstvým pečivem a protože máme čas, přesouváme se na terasu blízké kavárny na poobědovou kávičku.
Dlouho se tu ale nezdržujeme, pomalu se začíná hlásit i únava, proto nasedáme zpět do sedel a vydáváme se přes Santo Stefano di Cadore a Sappada do již známého kempu v Ravascletto. Obsadíme stejné místo jako předevčírem, postavíme stany a v ten okamžik přichází déšť. Je to ale jen malá přeháňka, takže než se postupně vystřídáme ve sprchách a dopijeme půlku Lambrusca, zase přestává. Vydáváme se na večeři do místní pizzerie, obsluhuje nás stejná servírka jako minule. Dnes mají lehce modifikovanou nabídku jídel: „ééé špagéty, ééé vínršnitzl“ 🙂 . Všichni si dáváme špagety Carbonara a nelitujeme, byly výborný. Po návratu ke stanům ještě dopíjíme Lambrusco a nějaký pivka, ale už po jedenácté jdeme spát, nějak na nás na všechny doléhá únava.
středa 6.7.2011 (Plöckenpass, Katschberg, Judenburg, domů ) 543km
Vstáváme jako obvykle v osm, po rychlé snídani balíme stany a ve stále větším vedru se vydáváme na cestu domů. Poslední zastávku v Itálii děláme v městečku Paluzza, kupujeme nějaké maličkosti domů a doplňujeme hlavně pití – cesta bude dlouhá a určitě i úmorná. Nejprve nás ale čeká Plöckenpass (Monte Croce Carnico), hlavně z italské strany perfektní svezení, v horní části občas serpentýna v tunelu, paráda… V průsmyku se pokouším najít zbrusu novou keš (bylo by to FTF) , hledám asi půl hodiny, poté mi pomáhají i kluci, ale je z toho jen skoro hodinové zbytečné zdržení (později se dovídám, že byla špatně zaměřená a ležela o 80m jinde). Sjezd na rakouské straně už je o poznání méně zábavný, ale zato je tu levnější benzín. Míříme na Oberdrauburg a těsně před ním nás (mě tedy určitě) příjemně překvapuje nečekaně pěkný zakroucený úsek. Už jsem si myslel, že to bude až domů víceméně nuda, ale tohle bylo fakt pěkný. V Oberddrauburg uhýbáme na Lendorf, kde posléze najíždíme na starou Katschberg Strasse. Příjemná, občas zakroucená silnice vedoucí kolem řeky. Idylku nám zkazí objížďka vedoucí mini silničkou a před námi jedoucí obytňák, který se nedá předjet. Zpět na původní trasu se vracíme až u Gmündu a po chvilce zastavujeme u dvoudílného kostela Kreuzbichlkirche. Zajímavá stavba – v jedné části oltář s kazatelnou a zvonicí, k tomu přes silnici dvoupatrová budova s kostelními lavicemi. Dáváme si tu lehčí oběd, chvilku oddychneme a znovu do sedel. Stoupáme na Katschberg, už opravdu poslední průsmyk této dovolené. V St. Michal im Lungau se dáváme doprava směrem na Murau a Judenburg.
Už v klidu přejíždíme hranice, v relativně silném provozu pokračujeme k Mušovu a zastavujeme u blízké benzinky na poslední společné kafe a závěrečnou fotku.
Domů se dostávám kolem půl deváté, unavený, ale naprosto spokojený…
Co napsat na závěr – opět maximální spokojenost, počasí nakonec přálo, technické potíže se mi letos vyhnuly, pneumatiky perfektní – něco na té měkké směsi asi je 🙂 (zadní Racetec K0 je sice po těch dovolenkových 1600km skoro na odpis, ale jelo se s ní parádně). Projeli jsme spoustu vedlejších a nepříliš známých průsmyků s uzounkými silničkami, občas nějakou tou šotolinou, či štěrkem a bylo to moc fajn. Klukům díky za společnost a toleranci kěšování. 🙂
Jenom by to chtělo tam strávit delší čas, tak snad příště…
Bolek
Komentovat