V minulých letech jsem vždy už nejpozději během přelomu zimy a jara věděl kam a kdy pojedeme. Letos tomu bylo jinak. Nějak jsem stále nenacházel čas na plánování a tak se nástin letošní dovolené zrodil až začátkem června… Rozhodli jsme se, že v půli července trošku prozkoumáme nejzápadnější rakouskou spolkovou zemi – Voralberg a samozřejmě okolí, které nabízí mnoho variant výletů… Jako základnu jsme vybrali penzion v Damüls – prakticky ve středu Voralberska.
středa 9.7.2008 (Krems, Liezen, Schladming, Viehhoffen) 457km
Ráno vyrážíme v půl deváté, první a poslední den máme naplánovánu největší porci kilometrů – jako tranzitní ubytování jsme zvolili osvědčený pension Embacher ve Viehhoffen nedaleko Zell am See. Cesta vychází na cca 450km, počasí má být na cestování téměř ideální – kolem 20-ti stupńů, pod mrakem ale nemá pršet. Jedeme tradičně přes Hnanice na Retz, za Krems děláme první pauzu, sníme bagety koupené na benzince v Lechovicích a po půl hodině vyrážíme dál. Míříme na Scheibbs a Lunz am See, cesta v pohodě utíká a tak jedeme a jedeme. U Palfau se začínaji ozývat naše záda a zadky, takže u Admont zastavujeme na benzince, dotankujeme, zabíráme přilehlý stůl s lavičkami a vyhlašujeme regenerační siestu. Monča zaujímá svoji typickou odpočinkovou pozici v leže na lavičce a půl hodiny mě nevnímá. Probere ji až plechovka ledového kafe 🙂 . Je teprve po půl druhé a my máme za sebou téměř dvě třetiny cesty, takže máme času dost a můžeme lenošit. Po hodině nás to už nebaví, sedáme na motorku a jedeme dál na Liezen, Schladming a Radstadt. Máme čas a jsme oba v dobrém rozpoložení, takže volíme o pár km delší cestu přes Bischofshofen horami do Saalfelden.
V Mühlbach am Höchkönig se zastavíme u starého mlýna, v Saalfelden pak ještě nakoupíme nějaké dobroty na večer a kolem 18:30 dojíždíme do pensionu ve Viehhoffen. Tradičně dostáváme na uvítanou šnaps a pěkný pokojík v druhém patře. Později ještě jdeme na večeři do vedlejší restaurace a po desáté zaleháme.
čtvrtek 10.7.2008 (St. Johann in T., Innsbruck, Arlbergpass, Damüls) 313km
Po snídani se na pár dní loučíme s paní Embacher a kolem půl desáté vyrážíme na západ. Jedeme horem na St. Johann in Tirol a Vörgl. Je celkem dost hustý provoz a všude 80-tka… Jedeme podél dálnice, taky slunko docela praží – cesta je únavnější než včera. Ještě kus před Hall in Tirol zastavujeme na odpočívadle a trošku si vydechneme. Není tu stín, takže po půl hodince zase jedeme dál, projíždíme Innsbruck, ještě než jej definitifně opusíme se zastavujeme ve Sparu pro nějaké pití a jídlo. Opět po vedlejškách míříme k Immst. Cestou projíždíme kolem pěkného místa k odpočinku na okraji lesíka – tři stoly s lavicemi s výhledem na hory kolem, tak se tu zastavujeme a dáváme něco k snědku. Po chvíli přijíždí nějaké auto – vidím zlínskou značku – na dlouhou dobu jediní Češi, které během dovolené potkáváme. Jsou to dva Vsetíňáci, vyrazili se podívat po severním a východním Švýcarsku. Chvilku s nima kecáme, pak se balíme a pokračujeme dále. O pár km dál zkouším najít další geokeš – je kdesi pod mostem, když ji nenajdu dole, dochází mi (i vzhledem k udávané obtížnosti), že „pod“ asi bude znamenat pod konstrukcí ve výšce. Samozřejmě mi to nedá a za chvilku se v motobotech a motohadrech škrábu nahoru na obslužnou lávku pod mostem a pak dále do středu mostu. Po pár minutách neúspěšného hledání už dokonce ležím jen na horní ploše středového pilíře, pode mnou skoro 100m hloubka, adrenalin mi stříká i ušima 🙂 , abych vzápětí kešku našel poškozenou trochu jinde v bezpečné části. Zábavy bylo dost, takže do sedla a přes Immst a Landeck míříme k Arlbergpassu. Čas máme výbornej, tak zastavujeme u jednoho z všudypřítomných penzionů s letní terasou a dáváme si odpolední kafčo a návdavkem se necháváme zlákat na pohár.
Relativně svěží vyrážíme vzhůru do hor, děláme fotící zastávku na Arlbergpassu, je to tu úplně jiné než loni. Z hlavní pak uhýbáme na Lech, zdoláváme Flexennpass a úzkou klikatící se silničkou pokračujeme do Warth. Tam se napojujeme na B198, přejíždíme Hochtannbergpass a přijíždíme až do Au, kde odbočujeme na Damüls.
Opět krásná užší cesta s mnoha zatáčkami – prostě motorkářský ráj… Kolem půl sedmé stojíme před „naším“ pensionem Enzian, vzápětí vychází majitel, dáváme motorku do garáže a poté nám ukazuje pokoj, kde strávíme příštích 8 nocí. Vybrali jsme dobře… 🙂
pátek 11.7.2008 (Oberjochpass, Füssen, Riedbergpass, Furkajoch) 300km
U snídaně vypisujeme pobytový lístek, kopii poté na místním Infocentru měníme za dvě Bregenzwald karty, opravňující k neomezenému bezplatnému využívání lanovek, místních autobusů a otevřených koupališť v celé oblasti Bregenzwald. Dost dobrý bonus k ubytování… Dnešním cílem jsou německé zámky Neuschwanstein a Schwangau. Vyrážíme dolů na Au a projíždíme údolím Lechtal
až k Weißenbach, kde odbočujeme na Gaichtpass a po jeho zdolání pokračujeme na Oberjochpass. Tady zastavujeme a sedáme na zahrádku místního bistra. Dáváme obligátní kafčo a nějakou limonádu na doplnění tekutin. Chvíli odpočíváme, Monča ještě píše a rovnou posílá pohled pro jednoho kamaráda fotografa. Odtud se pomalu stáčíme na Nesselwang a poté Vils. Provoz houstne a postupně jedeme v souvislé koloně. Všímáme si hodně drahého benzínu – přes 1,5€ za litr. Silnice nás na chvilku opět vede přes Rakousko a přijíždíme k velké benzince s čilím provozem – benzín pod 1,3€ , takže taky natankujeme a po chvilce už zase na německém území parkujeme u Füssenského vodopádu. Chvilku tu pobudeme a pak se vydáváme dál k zámkům. Přijíždíme k obrovskému parkovišti narvanému auty a autobusy, všude mraky lidí. Okamžitě nás přechází chuť na návštěvu zámků a oba se vzácně rychle shodujeme, že jedeme do hor. Obracíme, děláme alespoň nějaké fotky Neuschwansteinu
a tentokrát přímo přes Füssen míříme na západ. Zanedlouho přijíždíme k totální zácpě, kterou se nejprve snažím objet bočními silničkami, což se mi moc nevede, poté rezignuji, vrátím se do kolony a pomalu předjíždím jedno auto za druhým. Po cca 3 kilometrech se zácpa rozpouští a my tak můžeme definitivně zmizet z tohohle příměstského omylu. Jedeme přes Kranzeggpass na Sonthofen, kde se napojujeme na hlavní směr Oberstdorf. Tu opouštíme ve Fischen a přes pěkné sedlo Riedbergpass se vracíme zpět do Rakouska. v Hitisau se zastavujeme na další kafe. Obědnávám si nealkopivo (alkoholfreies bier), ale číšnice přináší Weißenbier (samozřejmě alkoholické) – orosený půllitr ale vypadal tak lákavě, že neodolám a nechám si ho (je tu povoleno 0,5‰). Bylo výborný 🙂 . Monča si objednává ještě neméně výborný Banana split a v klidu trávíme siestu. Nakonec ještě skočíme do vedlejšího marketu pro nějaký jídlo a pití na večer a po zhruba hodince zase jedeme dál na Reuthe a Au do našeho penzionu v Damüls. Tam mě Monča překvapuje dotazem, jestli ještě někam nezajedeme 🙂 . Využívám příznivé konstelace a pokračujeme na Furkajoch. Je už po sedmé hodině, takže na focení nic moc, ale i tak si vychutnáváme pohledy na okolní hory a údolí. Po skoro hodině se vracíme do penzionu a zjišťujeme že předpověď na víkend je ještě horší než ráno, pršet má rovnou celé 3 dny…
sobota, neděle, pondělí 12.-14.7.2008 (… a chčije a chčije…) 0km
Tak předpověď nelhala, v sobotu ráno jsme se probudili do šedivého dne, za okny opar a mlha, venku déšť a zima. Čumíme na televizi, teda spíš já, Monča zalehla do postele a rozhodla se vylézt z ní nejdříve zítra 🙂 . Kolem druhé přestalo pršet a mě se překvapivě podařilo dostat Monču z postele ven na procházku. Zjišťujeme že pár metrů od našeho penzionu máme Spar a nemusíme tedy řešit otázku zásob. Vydáváme se na procházku, kterou po třech minutách končí nový liják. Zaběhneme do Sparu nakoupit nějaké dobroty a vracíme se do pokoje. Po šesté znovu přestává pršet a místama se i trhají mraky, takže podnikáme druhý pokus o vycházku. Nyní jsme už úspěšní a prozkoumáváme okolí místní lanovky.
Kolem osmé jsme zpět v penzionu s nadějí, že by snad zítra mohlo být alespoń na část dne pěkněji.
Ráno vidíme že asi nemohlo. Je ještě hůř než včera. Naštěstí alespoň v TV dávají MotoGP a potom Tour de France, takže se až tak nenudím. Monča si našla novou zábavu – piškvorky na PDA vyměnila za Blooby volejbal 🙂 . K obědu „vaříme“ instantní těstoviny v rychlovarce, nic moc. Večer kouknem na film v PDA a po desáté unaveni celodenním nicneděláním usínáme. Už od včerejška se v penzionu topí…
I v pondělí ráno pro změnu prší… Monča věnuje čas studování manuálu k foťáku a pronikání do složitějších možností nastavení, já klasicky čumím na Eurosport, nebo čtu.
K obědu kupujeme ve Sparu plechovky guláše s fazolemi – pochoutka 🙂 . K večeru konečně přestává pršet a začíná se dokonce i objevovat modrá obloha. Monče se už nikam nechce, ale já se projít potřebuju (po těch fazolích mě nějak bolí břicho 🙂 ) a taky bych se mohl podívat po jedné místní kešce. Nasazuju ostřejší tempo a po 20-ti minutách stojím na místě, odkud jsme se vraceli s Mončou v sobotu. Jenže to tu ještě byl malý v podstatě potok. Po třech dnech vytrvalých dešťů je to poměrně dravá horská říčka 3-4 m široká. Potřeboval bych jít korytem po kamenech nahoru, ale po nějakých 50-ti metrech to musím vzdát – při takovém stavu vody to prostě nešlo – Damüls Canyoning holt musím odlovit někdy jindy. Vracím se do penzionu, zkoukneme ještě další film na PDA a usínáme v očekávání zítřejšího, snad slunečného dne…
úterý 15.7.2008 (lanovka Damüls, Silvretta Hochalpenstrasse, Ötztal. Kühtaisattel) 402km
Ráno je skutečně krásně – nebe bez mráčku, teplota tak akorát, prostě paráda. Po snídani jen sjedeme pár set metrů k místní lanovce, namažu řetěz na motorce a v zápětí už nasedáme na lanovku. Užíváme si krásný výhled a i přes celkem ostré slunce dost fotíme, holt absťák z minulých dnů 🙂 . Za hodinu a něco už ale dole startujeme motorku a vyrážíme přes Faschinajoch dolů do Bludenz, odkud přes Schruns najíždíme na Silvretta Hochalpenstrasse. Zpočátku se jede přes městečka a jsou všude otravné 80-tky, s tím, jak se blížíme k horám se provoz ztrácí a ubývají i omezovací značky. Na mýtnici za Partenen platíme 10.50€ a vjíždíme na serpentýny stoupající k zasněženým vrcholkům.
Děláme nějaké fotky u přehrady Vermuntsee a kousek nad ní nás zaujala skupinka krav ležících v serpentýně pod vodopádem. Dáváme si tedy průjezd kolem nich ještě jednou a Monča fotí a fotí 🙂 . Postupně stoupáme až do 2032m k přehradě Silvrettasee, ale dlouho se tu nezdržujeme a sjíždíme o pár km níže k jezeru Kopssee. Dáváme svačinku a poté vyražíme na pěší výlet kolem jezera – je tu až kýčovitě pěkně – břehy plné kvetoucích kytek, modrá voda v jezeru a nad ním zasněžené hory.
Když se po cca hodině a půl vracíme k motorce, probíhá porada, kam teď. Jsou 3 hodiny, tzn času relativně dost – vyrážíme znovu si projet Ötztal, kde se nám loni hodně líbilo. Podle okolností bychom mohli vyjet na Timmelsjoch, nebo Ötztaler Gletscherstraße, což je nejvýše položená silnice ve východních alpách (přes 2800m). Klesáme tedy do Landeck a přes Imst najíždíme do Ötztal, je celkem hustý provoz, takže cesta moc neubíhá. Kousek za Ötz vidíme u silnice Imbiss-grill, takže děláme pauzu na večeři. Jak parkuji motorku, něco na nás volá od okýnka paní majitelka. Přes hluk motoru jí nerozumíme, Monča jde zjistit, co po nás vlastně chce a já mezitím vypínám motor. Zaslechnu slova „kofer“ a „šlysl“ a okamžitě tuším o co jde – slezu a no jasně – celých 100km od Kopssee jedu s klíčema v zámku kufru. Naštěstí nevypadly a i dálkáč od alarmu nevypadá, že by mimo zašpinění utrpěl nějakou újmu. No holt stárnu a zapomínám 🙂 . Děkujeme velmi sympatické majitelce, dáváme si nezbytné kafe a Cordon Bleu.
Čas nějak rychle plyne a odjíždíme až po půl šesté. Po další půlhodině dojíždíme do Sölden, kde se máme rozhodnout zda Timmelsjoch, nebo ledovec. Je ale něco po šesté a zpět do penzionu to máme odtud nějakých 150km, což v této kombinaci zástavby a hor znamená nejméně 2 a půl hodiny čisté jízdy. takže pokud bychom se jeli někam podívat, nestihneme se vrátit za světla. Rozhodujeme se tedy pro návrat. Cestou ale ve mně začíná hlodat červík – z Ötz totiž vede cesta na Kühtaisattel, sedlo 2020m, které jsme ještě neprojeli. Sice vede přesně na opačnou stranu než jedeme a k nejvyššímu bodu je to z Ötz nějakých 20km, ale kdybychom zpět až k Arlbergpassu jeli po dálnici (stejně pořád podél ní jedeme), mohlo by to vyjít s návratem za světla. V Ötz tedy zastavuju na benzince a seznamuju s myšlenkou Monču. Nic nenamítá, takže k natankování přibyl i nákup 10-ti denní dálniční známky (asi se nám bude hodit při cestě domů – má zase dost pršet) a vyrážíme opět do serpentýn. Jedu celkem svižně, jen v druhé půlce výjezdu začínají být všude okolo silnice krávy a Monča začíná být nervózní, že nám některá skočí do cesty. Dokonce dojedeme celé stádo, které pasák vede po silnici. Ten nejeví žádnou snahu usnadnit nám průjezd, tak se musíme proplést sami – bylo to v prudkém kopci, spojka při popojíždění dostala zabrat. Těsně před sedmou zdárně dojíždíme až do sedla, Monča udělá vrcholové foto a jedeme zpět.
Musel jsem slíbit že kvůli kravám pojedu pomalu, což jsem skoro i dodržel. TomTom ukazuje příjezd do penzionu 21:10. Jedeme zpět na Immst, kde najíždíme na dálnici a hrneme max. povolenou rychlostí na západ. Je tu plno tunelů, některé i dost dlouhé, ve kterých je pěkně horko a dusno. Před Arlberg-tunelem sjíždíme a stoupáme na Arlbergpass, tam odbočujeme na Lech a vzápětí čekáme skoro 15 minut na zelenou před opravovaným tunelem. Zbytek cesty už zvládáme jen s jednou zastávkou na přioblečení se – jak zachází slunko, tak se citelně ochladilo. Do Damüls přijíždíme pár minut po deváté. Předpověď hlásí že pěkně bude jen zítra, pak zase dva nebo tři dny déšť. Původně jsme měli v plánu jet domů v pátek, ale rozhodujeme se, že než strávit deštivý čtvrtek v penzionu a stejně pak jet domů za deště, vyrazíme raději na přejezd k Zell am See už o den dříve.
středa 16.7.2008 (lanovka Faschina, Säntis, Vaduz. Furkajoch) 213km
Snídani jsme si objednali na osmou, takže pár minut po deváté už stojíme u lanovky ve Faschine a vyjíždíme na masiv, na který se díváme celý pobyt z okna penzionu. Na horní stanici (dá se jet i jen cca do půlky) nás čeká malý výšlap na hřeben a otevírá se super výhled jednak na Damüls a okolí, druhak na hřebeny pod námi a vedle nás. Monča se věnuje focení kytek, já vyrážím po hřebeni trochu dál a fotím panoramata 🙂 . Shodujeme se, že by to chtělo se sem ještě někdy podívat třeba autem a dát si hřebenovou tůru – na to je tu jedinečný terén. Až se dost vynadíváme, sjíždíme zpět k motorce a sjíždíme směrem na Thüringen (původně jsem chtěl jet přes Furkajoch, ale dnes je kvůli opravě asfaltu do 18:30 uzavřen). Projíždíme Rankweil, Götzis a přes Oberriet vjíždíme do Švýcarska. Máme 100 švýcarských franků, tak chceme natankovat, ale míjíme jen samé tankautomaty a ty berou max 50-tifrankovku, my máme samozřejmě 100 frankovku. Přijíždíme do Altstätten, opět najdeme tři automaty, tak se Monča jde pozeptat, jestli je tu normální pumpa. Máme štěstí, pár set metrů od nás je normální OMV. Tankujeme plnou, rozměňujeme 100 frankovku a pokračujeme dále. Projíždíme minisedlo Stoss, následně přes Appenzell až k sedlu Schwägalp, odkud vede lanovka na Säntis (2502m).
Přijíždíme k spodní stanici lanovky, parkujeme na speciálním parkovišti pro motorky a všímáme si, že je tu běžné nechat helmy jen tak pod motorkou. Necháváme je tedy taky tak, jen je na rozdíl od ostatních pro jistotu zamykám řetězem k motorce 🙂 . Jdeme se porozhlédnout po okolí a shodujeme se, že by byl hřích nevyjet nahoru, alespoň rychleji utratíme zbývající franky. Po malém oddechu na sluníčku mezi kameny s výhledem na impozantní dráhu lanovky, hory a všude se pasoucí krávy se zvedáme a jdeme zjistit co a jak. Právě jedna kabinka (no kabinka, vejde se tam 80 lidí) přijíždí, tak spěcháme, abychom ji stihli. U pokladny mě trochu zmrazí cena – 38CHF pro jednoho (cca 24€), ale co už. Tolik franků už ale nemáme, naštěstí můžu zbytek doplatit v eurech. To nám ta 100frankovka dlouho nevydržela. Ale jak se už v lanovce ukazuje, za ty prachy to stojí. Z nějakých necelých 1400m vyjíždíme do 2502m a jsme nad hranicí mraků.
Je nádherné počasí a super výhledy. Po vystoupení nahoře zjišťujeme že počasí zas tak nádherné jak se z lanovky zdálo není – fouká silný vítr, leží tu sníh a je pěkná kosa.
Nicméně svítí slunko a je jasno, takže začínají fotografické orgie – nic podobného jsem ještě nezažil, i když jsme byli ve větších výškách. Je tu neuvěřitelný výhled na švýcarske i rakouské alpy, Bodamské jezero, prostě paráda. Monči nějak nesedla prudká změna výšky a není jí moc dobře, ale přesto taky práská jednu fotku za druhou. Po hodině jsme nasyceni focením a výhledy a naopak dostáváme hlad, takže se stavíme do fronty na lanovku dolů. Je celkem dlouhá, ale jde to rychle – za 20 minut už zase stojíme na parkovišti. Máme celkem hlad, takže od motorky zase přecházíme na terasu místní restaurace, vybíráme jedno z mála volných míst pod slunečníkem a studujeme jídelní lístek. Monča si dává špagety pesto, já si nějak nemůžu vybrat, až mě zaujme nabídka dne – vypadá to na vepřový řízek s bramborovou kaší (ta švýcarská němčina je nějaká divná). Když nám po dvaceti minutách jídlo přináší, nestačím se divit, není to řízek, jsou to vepřové kousky v nějaké oranžové omáčce se zeleninou, jen tu bramborovou kaši jsme trefili. Naštěstí je to výborný, tak nemusím Monču lámat na výměnu 🙂 . Moc se nám odtud nechce, ale kolem čtvrté přeci jen vyrážíme dál.
Po včerejší porci kilometrů a s výhledem na zítřejší deštivý přesun k Zell am See nemáme chuť na nějaký další větší výlet, takže projíždíme Wildhaus Pass a uděláme si jen krátký výlet do hlavního města Lichtenštejnska – Vaduzu. Je ale strašný horko a Monča už ztrácí humor, tak moc neprovokuju s hledáním keší (jenom trošku 🙂 ) a nabíráme směr Rakousko a Furkajoch. Ve Feldkirch u benzinky děláme krátkou pauzičku, kupujeme nanuky a vodu a protože už je skoro 18:30 (končí uzávěra), můžeme vyrazit na Furkajoch. Z této, západní, strany je silnice o dost užší – mnohde jen na jedno auto s místy na vyhýbání a také strmější, prostě opět hodně pěkné svezení. Přijíždíme na vrchol, bistro je už zavřené, ale je tu stále dost motorek. Na chvilku zastavujeme, pózuji fotící Monče a okukujem okolní stroje.
Po deseti minutách zase startujeme, ale ouha – startér jen škytne a nic! Sakra, to mi teda chybělo. Kontroluji dálkáč od alarmu – ten v případě že napětí na baterce klesne pod 11,8V má ukazovat varování – neukazuje nic. Sundávám sedlo a odpojuji od baterky vyhřívané gripy, napájení PDA a alarm, samozřejmě žádná změna. V této chvíli k nám přichází mladý Němec a říká že mám pěknou motorku (sám má B12ku). Odpovídám že je pěkná, ale momentálně kaput, vysvětluji mu situaci a on nabízí vyzkoušet baterku z jeho Bandita. Vděčně přijímám a půjčuju mu vercajk – trošku se pak zarazil a ptá se co když mu tu jeho baterku v mé motorce zničím? Ubezpečuju ho, že se nemusí bát, s čím se kupodivu spokojil 🙂 . Na jeho baterku motor naskočí bez problému, tak je to jasné, baterka KO. Nevím ale proč, že by prostě odešla po necelých třech letech? Nějaký zkrat, nebo větší problém v elektrice? Těžko říct, budu doufat že je to „jen“ baterka. Ochotný Němec mně ještě roztlačuje, naštěstí jsme na kopci. Doufám že neoddělám katalyzátor, ale co už… Motor naskakuje, loučíme se, děkujeme za pomoc a sjíždíme těch 6 km k penzionu. Vysílám Monču zeptat se majitelky, jestli nemaj nabíječku a jedu ještě něco najet, abych baterku trochu oživil. Po návratu mi Monča říká, že manžel paní domácí nabíječku má, ale momentálně není doma. Po půl hodině přijíždí a ukazuje mi v garáži nabíječku „Made in West Germany“ starou snad 20 let, bohužel ne na gelovky. No nic, necháme to na ráno, nějak to budeme muset vyřešit. Monča volá do Viehhoffenu, že přijedeme už zítra, balíme…
čtvrtek 17.7.2008 (Ludesch, dálnice, Viehhoffen) 312km
Ráno samozřejmě taky nenastartuju, takže z podzemní garáže musíme motorku s Mončou vytlačit. Paní nám v tel. seznamu zjišťuje, že v Ludesch, což je po cestě, by měl být nějaký Offroad a Moto Shop, tak snad tam seženeme naši baterku. Domácí nám přejí hodně štěstí, loučíme se, navlíkáme nemoky a můžeme vyrazit. Venku leje a leží mlha – ideální počasí na roztlačování plně naložené motorky. Monča samozřejmě nemá šanci, naštěstí je kousek kopec, ze kterého motorka chytá. Jedem na Faschinajoch a Thüringen, nechutně prší a kvůli mlze je viditelnost jen pár metrů. Pomalou jízdou se nám mlží hledí, takže musím s pootevřenou helmou – prší mi na brejle a do toho pozoruju, že baterka je na tom hůř než včera – pohasínají kontrolky… Míjíme benzinku na kopci, tak alespoň dotankujeme a čerpadlář mi potvrzuje, že v Ludesch je motoshop. Opět roztlačování z kopce, tentokrát chytá už dost neochotně Silou vůle dojíždíme do Ludesch a nacházíme onen motoshop – je to prodejna KTM Motorradcenter Oberland, ale servisují i ostatní značky.
Nechávám motor běžet, Monča bude držet otáčky, já jdu zkusit štěstí. V prodejně nikdo není, nakukuju do servisu a potkávám patrně nějakého šéfa. Říkám že mi včera odešla baterka a potřebuju novou – typ ten a ten. Maník se poškrabal na hlavě a říká že zrovna tento typ tu nemá. Ale že oni berou baterky od jedné firmy na lichtenštejnských hranicích, 20 km odtud, zavolá tam, jestli ji mají skladem. Hurá, mají. Domlouváme se, že mu ji tady zaplatím, dostanu fakturu, se kterou si ji tam vyzvednu. Oni ji mezitím nabijí. Zaplatím 120€, beru si adresu a s díky odcházím. Celou dobu jsem slyšel z venku řev GSX-a – Monča bere svou roli důkladně a tůruje motorku tak, že se byli venku podívat i technici ze servisu 🙂 . Říkám, že to trochu přehání, a že si to už převezmu, sednu na mašinu, upevňuju PDA do držáku, otáčky klesají a motor chcípá. Sakra! Sakra! Kopec nikde, to bude problém. Navíc mi Monča říká, že to tak tůrovala proto, že mizely i údaje na displeji budíků… No směrem do dvora je jakžtakž mírný svah, zkusíme to žďuchnout. Monča se snaží ze všech sil, ale nemáme šanci. Naštěstí na nás mávají z onoho servisu KTM, ať dáme motorku dovnitř, že nám pro tu baterku dojedou sami. Máme si dát kafe nebo něco z automatu, že do hodiny by to mělo být hotový. Vděčně přijímáme. Mezitím co sušíme helmy a nemoky, přivážejí a montují novou baterku. Za hodinu je opravdu vše hotovo, motorka startuje! Ptám se šéfa co jsem dlužnej, nic nechtějí, prý to nestojí za řeč. Loučíme se, říká, že jeho přítelkyně včera jela s místním motoklubem do Liberce na Motománii. Nevím, jestli bych se s takovým přístupem setkal u nás…
Využíváme předevčírem zakoupené dálniční známky a v Bludenz najíždíme na dálnici, kterou hodlám opustit až ve Vörgl. Na dálnici cesta ubíhá svižněji, ale déšť neustává – vrací se problémy se zamlžováním hledí. Já s PinLockem jsem na tom líp, Monča nevidí skoro nic. Z cesty v horách s pootevřeným hledím máme totiž navlhlé vnitřky helem. Přijíždíme k placenému Arlberg Straßentunnelu, pojedeme skrz něj – v tomto počasí nemáme chuť ho objíždět přes sedlo. Je to 14km dlouhý tunel – docela síla, pro nás má tu výhodu, že je v něm teplo a za těch nejmíň 15 minut, co jsme v něm strávili (mýtnice jsou z našeho směru na výjezdu, a tak se tvoří trošku kolona), nám vyschly helmy a hledí a tak po zaplacení 8.50€ pokračujeme sice stále v dešti, ale už ve větší pohodě.
Kousek za Innsbruckem zastavujeme na odpočívadle, využijeme toalety, protáhneme záda a jedeme dál. U Vörgl z dálnice sjíždíme a míříme na St. Johann in Tirol. Zastavujeme u benzinky na kopci (co kdyby náhodou 🙂 ), dotankujeme a využíváme toho, že je to zároveň i malé bistro. Objednáváme si kafe a výborné šunkové tousty. Pak nastává chvilka napětí – nastartujeme? Jo, v pohodě, takže hurá na Saalfelden a krátce po páté zastavujeme opět po pár dnech v pensionu Embacher ve Viehhoffen. Paní Róza nás vítá jako staré známé, nemůže chybět uvítací šnaps a tentokrát dostáváme ještě hezčí pokojík v prvním patře. Večer ještě skočíme vedle na pivo a pohár – příjemná tečka za náročným dnem…
pátek 18.7.2008 (Saalfelden, Schladming, Liezen, Krems, domů) 471km
Ráno je venku mokro a prší jen jemně. Včera při výměně baterky jsme nezapojoval zpět vyhřívání gripů, ani napájení PDA. Dnes by se mi mohlo oboje hodit, takže zase odstrojuju sedlo a s pomocí vercajku jednoho z ubytovaných Čechů je zapojuji. Mezitím přestává pršet a trošku lepší barvu má i obloha. Loučíme se s majitelkou penzionu a vyrážíme domů, čeká nás přes 450km. Rozhoduju se, že než se proplítat hustým provozem na jihu, raději pojedu zase horami přes Bischofshofen. Neprší, ale silnice je pořádně mokrá, takže musím pořád čistit hledí od bordelu z přede mnou jedoucích aut. Projíždíme tradičně ráno ucpaný Saalfelden a napojujeme se na 164-ku do hor. Jedeme v poklidu téměř sami, pohoda. Bischofshofen objíždíme po dálnici, ze které sjíždíme až u Radstadt a napojujeme se na dobře známou silnici na Schladming a Liezen. Jede se dobře, dokonce i silnice už jsou téměř suché, není vedro, prostě ideální počasí na cestování.
Asi 15km za Schladming se to mění – začíná pršet a černá clona před námi ukazuje, že to nebude jen krátká přeháňka. Zastavuju teda u krajnice, motor nechávám běžet a soukám se do nemoku (Monča v něm jede už od rána). Když sednu zpět za řidítka, nevěřícně zírám na palubku – vždy jak se rozsvítí kontrolka blinkru, pohasíná kontrolka neutrálu. Sakra! Jsem z toho tak konsternovanej, že zapomínám sklopit bočák a řadím jedničku – chcíp… Kua! Kua! Kua! Samozřejmě už nenastartuju – baterka opět KO. Cloumá mnou vztek, ale naštěstí jsme zase na kopečku, takže po krátkém tlačení se na druhý pokus daří motorku roztlačit a můžu přemýšlet, co dál. Jsme stále nějakých 350km od hranic. No, třeba dojedeme. Budeme muset natankovat, takže jedeme dál a hledáme benzinku na kopci. Jednu nacházíme až kousek před Liezen – zajíždím tam a tankuji za běžícího motoru (naštěstí mám náhradní klíče a čerpadlář je uvnitř). Zvednul jsem mezitím otáčky volnoběhu, takže nemusím držet plyn a hledám nejrychlejší cestu k hranicím – TomTom mi ji počítá po dálnici na Leoben a pak na St. Pölten. Ušetřil bych skoro hodinu a půl, ale kdybychom nedojeli, skončili bychom možná dál od hranic. Navíc to tamtudy neznám a dochází mi šťáva v navigaci. No nic, pojedeme do Liezen a cestou se rozhodnu. Vyjíždím z benzinky, dávám pravej blinkr a chcíp – motor nerozdejchal zvýšený odběr. Tak to už je krize. Zkoušíme motorku roztlačit, ale bez úspěchu. Jak tak tlačíme, koukám že je nedaleko odbočka do slušnýho kopce – z něj by to mohlo chytnout. Tlačíme natankovanou a plně naloženou motorku nahoru, my oba v nemocích – nahoře sípu jak při infarktu. Než zkusíme štěstí, ještě se napijeme a sníme nějakou müsli tyčinku, protože pak nebude čas. Tak hurá dolů, nejprve nic, při druhém „cuknutí“ na jedničku jeví snahu, ale to už jsem pod kopcem. Dáme druhý pokus. Tlačení nahoru je ještě těžší, než poprvé… Zastavuje kolemjedoucí kluk v autě a pomáhá nám nahoře motorku otočit – už skoro pletu nohama. Říká že o žádném blízkém motokšeftě neví, ale že někde dole je „autohaus“. Už nesvítí ani kontrolky, natož displeje, přesto zkouším poslední zoufalý pokus. Při prvním „cuknutí“ v půli kopce se rozsvítí kontrolka a proběhne testovací cyklus vstřikování, při druhým „cuknutí“ dole motor naskakuje. Jakmile ale otáčky klesnou pod 3000, zase chcípá. To je konečná, dál to trápit nebudu. Přichází Monča a ptá se komu zavoláme. Ještě to nevzdávám a chci zkusit ten autohaus, o kterém nám říkal onen kluk před chvílí, třeba nám pomůžou. Tlačíme tedy motorku kolem nějakého obchodňáku a dostáváme se k prodejně Nissan. Mají tam i servis. Přemýšlím, že na novou baterku jsme ujeli nějakých 7 hodin i s několika startováními. Takže kdybych sehnal nabíječku a baterka by se chovala stejně, domů bychom mohli dojet (cca 350km). S baterkou v ruce tedy s Mončou vcházíme nejprve do servisu, odkud nás posílají do prodejny. Je tam mladej kluk, vysvětluji, že mám problém s elektrikou na motorce, že včera koupená baterka vydržela jen sem a my potřebujeme dojet domů – jestli by nám ji mohli nabít. Kluk se na nás dívá trošku vyjeveně, ale říká, že to může zkusit. Bere si baterku, mechanik mu potvrzuje, že ji schopen nabít je. Máme se stavit tak za hodinu. Vracíme se k motorce. Mezitím přestalo pršet, takže sundávám nemok a trošku chládneme. Jak jsme tlačili motorku kolem obchodňáku, všimli jsme si restauračky, takže si jdeme dát něco k snědku a pití, protože, jestli se to povede a motorka pojede, budeme muset jet nonstop. V restauraci SMS-kuju s Janou, domlouváme se, že když to nedopadne, tak pro nás přijedou s dodávkou. Doma se tím rozbíhají přípravy na záchranou výpravu – nabíjejí náhradní baterky, shánějí auto… My zatím sedíme na zahrádce, dojídáme pozdější oběd a čekáme jak to vše dopadne.
Po hodině a čtvrt jdu do Nissanu zjistit co a jak – dostávám baterku s tím, že je nabitá tak z 80-ti %. Ptám se co jsem dlužnej – nic nechtějí, prý jsou rádi, že mohli pomoct a přejí ať v pořádku dorazíme domů. Na chvilku mi bleskne hlavou, jestli se vůbec těším do tvrdé české reality… No nic, montuju baterku, oblíkáme se, v pohodě startujeme a vyrážíme.
Cestou propočítávám, že i když máme plnou nádrž, až domů nedojedeme a budeme muset někde natankovat. Po 80-ti ujetých kilometrech přijíždíme k benzince v Lunz am See, odtud to k domů máme nějakých 260km, to už na jednu nádrž zvládneme. Jedeme jen hodinu a půl, takže si říkám, že by baterka mohla ještě držet a vypínám motor. Dotankujeme, kupujeme nějaké pití a zpět do sedla. Chvilka napětí – motor startuje a my vyrážíme na nonstop cestu domů, snad dojedeme. Jedu na Scheibbs, tam uhýbám na Mank, abych se vyhnul ucpanému Ybbs. Rozhoduji se pro urychlení cesty a minimalizaci průjezdů městy se semafory najet u Melk na dálnici na ST. Pölten a sjet až v Krems. Po nájezdu na dálnici mi definitivně dochází šťáva v navigaci, ale tady už ji nepotřebuju – do Krems dojedu a dál už to znám. Celou dobu jedu téměř bez použití blinkrů a co nejmíň používám brzdu, abych šetřil baterku. V Krems sjíždíme na kraji města a je to zase veselejší – domů nám zbývá něco přes sto kiláků. Po dvou hodinách jízdy už Monču dost bolí záda a zadek, zastavuji tedy na kopci a držím motor v otáčkách. Monča slízá, trochu se protahuje, z kufru vytahuje pití, ať se aspoň trošku osvěžíme a za 3 minuty jedeme dál. Eggenburg, Retz, Hnanice, Znojmo a už jsme skoro v cíli. Zastavujeme se ještě u našich, aby věděli že jsme OK a mohli odvolat záchranou akci 🙂 . Domů dojíždíme těsně před osmou. Unaveni ale spokojeni – těch 5 hodin nonstop jízdy ani nebylo tak strašných. Motorku do garáže, kufry nahoru a na devátou jdeme do místní hospůdky na pokec s kamarády, zážitků na vyprávění máme víc než dost…
Co závěrem, no, škoda těch tří deštivých dnů v Damüls, uteklo nám tím dost zajímavého. Silvretta a hlavně Säntis však stáli zato – jednoznačné vrcholy dovolené. Projeli jsme se pěkně a nebýt problémů s elektrikou, mohlo to být ještě lepší. Ale zvládli jsme to, především díky pomoci lidí v Motorradcenter Oberland Ludesch a prodejně Nissan u Liezen – ještě jednou DANKE SCHÖN!!! Najeli jsme 2500km a zase o něco rozšířili naši motomapu navštívených míst…
Komentovat