Jak už se stává tradicí, ani letos dlouho nebylo jasné, kdy, kdo a kam pojedeme. Prvotní plán byl zkusit projet Makedonii + kousek Albánie, možná dojet i do Řecka ke klášterům Meteora. Jako záložní plán jsme klasicky zvolili Dolomity – tam je vždy kam jet. Čas ubíhal a stále jsme nevěděli, kdy pojedeme – kde jsou ty doby, kdy stačilo „jen“ sladit dovolené v práci, dnes už musíme ladit i termíny dětských táborů a volné kapacity babiček na hlídání 🙂 . Nakonec jsme se rozhodli pro Albánii a Černou Horu v „tradičním“ termínu na červencové svátky, s tím, že letos se z motodovolené nebudu vracet do Rakouska, ale naopak tam budu dovolenou začínat.
Jediné, co nám zbývá dořešit, je otázka kolik nás pojede a jak vyřešíme transport do cílové oblasti. Personální část je jistá prakticky okamžitě – Já, Kamil+Jana, Peky. Zbývá dořešit transportní otázku. Pokud pojedeme po ose, přijdeme o dva dny ježdění v horách, které strávíme 2x1000km přesunem po dálnicích. Z tohoto důvodu s Kamilem a Janou (kteří pojedou zase na jedné motorce) volíme variantu auto s vozíkem na motorky, kterým se jízdou přes noc z pondělí na úterý přesuneme do již z minulosti vyzkoušeného bosenského kempu Tri vodenice. Odtud v úterý ráno zahájíme motočást dovolené. Peky pojede celou cestu po ose, takže z domu vyrazí už v neděli a přesun do bosenského kempu si rozdělí do dvou pohodových dnů. Já, protože jak jsem psal výše, budu začínat dovolenou v Rakousku s rodinou, vyrazím pro změnu už v sobotu. V pondělí večer se pak přesunu nějakých 230km z Rakouska do Maďarska, kde se potkám s Kamilem a Janou, naložíme motorku na jejich vozík a budeme pokračovat do Bosny za Pekym…
Aby to nebylo tak úplně jednoduchý, dává se do mě 3 dny před odjezdem nějaký bacil (horečka + bolest v krku), Janě otéká noha a Peky píše, že ho bolí zub, nějak asi stárnem, nebo co 🙂 .
sobota 1.7.2017 (Krems, Pielachtal, Puchenstuben, Josefsberg, Wildalpen) 298 km
Monča s Honzíkem jedou do Wildalpenu jedním autem s rodiči a odjezd posunuli na cca jednu hodinu. Takže po obědě vyrážíme – Monča s Honzíkem autem k jejich a já na motorce směr Znojmo, Hnanice a Krems. Naštěstí se nepotvrdila předpověď a neprší, jen fučí silný vítr. Užívám si nové gumy (vždycky po přezutí mám pocit, že jedu na úplně jiné motorce), najdu nějaké kešky a vychutnávám si jízdu údolím Wachau. V Melku volám Monči a zjišťuji, že jsou stále nejmíň hodinu za mnou. Tak to ne, je pěkně a mám čas – toho by byl hřích nevyužít – okamžitě měním trasu v navigaci na sice delší, ale o to zatáčkovitější a kopcovitější 🙂 .
Znovu jsem projel Melk a jakmile jsem u Massendorfu najel na L103, věděl jsem, že to byla správná volba. Zatáčky, kopce, super asfalt, nádherná krajina a nulový provoz – co víc si může motorkář přát 🙂 . Následoval neméně parádní svižně zátáčkovitý úsek po silnici B39 údolím kolem řeky Pielach. A abych nevyšel ze cviku, pokračoval jsem po B28 na Puchenstuben a pak B20 přes Josefsberg na Mariazell. Prostě nějakých 70km, kdy nejdelší rovinka má maximálně 100m, moc pěkné poježdění a to před sebou mám ještě oblíbený úsek podél Salzy do Wildalpenu.
Jak sjíždím k Mariazell, vidím, že údolí směrem na Wildalpen zase stahuje černé mraky z celého okolí a po chvilce začíná i krápat. Naštěstí ale vždy spadne jen pár kapek, pak je pár kilometrů klid a takto se to opakuje až do Wildalpen. Autoposádka už je na místě (přijeli před dvaceti minutami) a právě se vítají s domácími, takže se jen vmísím do davu 🙂 .
Před spaním ještě klasická procházka k řece a pak už jen spánek…
neděle – pondělí (2.-3.7.2017, Wildalpen a okolí)
Neděli a větší část pondělí jsme strávili s Mončou, Honzíkem a Moničinými rodiči procházkami po Wildalpenu a výletem na vřesoviště Leckermoos.
pondělí večer – úterý ráno, 3.-4.7.2017 (Wildalpen, Neusiedl am See, Levél, Budapest, Sarajevo, Bastasi) 230 moto km + 790 auto km
Po návratu z vřesoviště jsem se pomalu začal chystat na večerní odjezd do Maďarska. S Janou a Kamilem máme sraz ve 21:00 na benzince v Levél, je to cca 230km a podle google map něco přes 3 hodiny jízdy… V půl šesté se loučím s rodinou a vyrážím. Zvolil jsem cestu přes sedlo Niederalpl a udělal jsem dobře – pěkný přejezd s pár serpentinama, úplně prázdná silnice a navíc v sedle keška 🙂 – velmi příjemné svezení. V Mürzzuschlag při dotankování koupím známku a 150-ti kilometrový zbytek cesty do maďarského Levél už budu zdolávat převážně po dálnici.
Na benzinku v Levél dojíždím v 21:05. Kamil s Janou už jsou taky nedaleko, tak to klaplo pěkně. Koukám, že psal Peky, úspěšně dorazil do kempu v Bosně a pro dnešek má splněno. Trochu mu závidím, že se vyspí v posteli, zatímco nás čeká noční autopřesun. Než jsem dopsal SMS Pekymu, dorazili Kamil s Janou. Tak jo, naložíme moje GSXo, dáme rychlý kafe a kolem 22-té hodiny vyrážíme. GPS hlásí necelých 800km a dojezd před osmou ráno.
Řídí Kamil, který je na noční jízdy zvyklý, s tím, že až bude unavenej, tak ho vystřídáme. U mě se znovu probudil předodjezdový bacil, který ale z bolení v krku zmutoval v záchvaty kašle, takže do sebe hážu 2 brufeny a „udržuji Kamila v pozornosti“ průběžným chrchláním.
Asi jsem nakonec usnul, protože na obchvatu Budapeště mě budí silnější zhoupnutí, následované tlumenou ránou a hned poté Kamilovým prohlášením „sakra, spadlo nám CBčko“. Je tu připojovací pruh končící zebrou, takže tam najedeme a jdeme zjišťovat škody. Rupla kurtna, naštěstí ta na venkovní straně, takže motorka spadla dovnitř vozíku. Raději nemyslet, co by se stalo, kdyby to bylo naopak. Takto se jen CBčko opřelo zrcátkem o olejový chladič na mém GSXu, který trošku ohnulo, ale vypadá to, že to bude beze škod. CBčko znovu postavíme, přikurtujeme (naštěstí máme náhradní kurtny) a rychle pryč. Na prvním odpočívadle to ještě zkontrolujeme a pro jistotu zdvojíme vnitřní kurtny.
Hranice Maďarsko – Chorvatsko (Udvar-Kněževo) překračujeme vcelku bez problému, jen nám oproti předchozím letem důkladněji kontrolují doklady. Míříme na Osijek a pak po dálnici (absolvujeme tu protiuprchlickou kontrolu, kdy z dálnice stahují a kontrolují všechna auta) na Slavonski Brod. To už řídí Jana, takže když překračujeme hranice do Bosny a Hercegoviny, vídíme zase užaslé pohledy celníků – ženská a řídí auto s vozíkem s motorkami 🙂 . Hned za celnicí je další policejní kontrola, mají tu odstavený autobus, všichni cestující venku a prohlížejí jim kufry z nákladního prostoru autobusu. U nás se naštěstí spokojí jen s posvícením baterkou do auta a propustí nás. Asi s helmama, motohadrama a motokuframa nevypadáme podezřele.
Kousek za městem Doboj nám praská další kurtna, tentokrát jen „pojistná“ přes zadek GSXka, takže bez následků. Poučení pro příště – nakoupit kvalitní kurtny. Další postřeh – v každé druhé vesnici stojí policejní auto s puštěnými majáky a sledují provoz. Už bez dalších potíží pak přes Sarajevo a Foču kolem 8:30 dorážíme do Bastasi a kempu Tri vodenice.
úterý 4.7.2017 (Mratinje, Dubljeviči, Trša) 118 km
Po příjezdu se přivítáme s Pekym, dáme si snídani, nachystáme motorky a bez většího zdržení vyrážíme vstříc hranicím s Černou Horou. Dnes tu není taková fronta jako minule, ale i tak čekání na přímém (již notně pražícím) slunci není nic příjemného. Po překonání bosenské části hranice přejedu hraniční dřevěný most přes Taru a rozhoduju se čekání na ostatní využít k bleskovému odlovu zdejší kešky v mezipásmu. Peky je tu za chvilku, ale Kamil s Janou si nějak dávají na čas. Když konečně dorazí, dovíme se, že je nezdržel celník, ale CBčko prostě odmítlo nastartovat, takže museli na odjezdu z celnice roztláčet 🙂 . To nám to pěkně začíná 🙂 . Ještě přetrpět černohorskou celnici a můžeme vyrazit kaňonem řeky Piva.
Kamil těsně před odjezdem pořídil nového drona , který teď i s příslušenstvím zabírá celý top case na CBčku (mimochodem, tím pádem se Jana s Kamilem ve dvou lidech sbalili do dvou bočních kufrů a jednoho tankvaku – se svýma 3-ma kuframa se cítím trochu rozežraně 🙂 ). Na známém mostu přes Pivu tak přichází čas na první ostrou zkoušku drona. Nad mostem fouká celkem silný vítr, takže Kamil vzdá pokušení most dronem podletět 🙂 , ale test dopadl na výbornou. Pokračujeme k přehradě Mratinje a protože máme dnes spíše odpočinkový den, tak v tunelu odbočíme na úzkou cestu ke stejnojmenné vesnici. Zajímavá úzká cesta nás po druhé straně přehrady po pár km skutečně k pár stavením dovede, takže zvědavost byla ukojena a můžeme zpět. V Plužine dotankujeme a pokračujeme k Etno selu Izlazak – pohodové oáze s možností jídla a noclehu přímo na okraji Pivského kaňonu. Dáme si pozdní oběd na zdejší vyhlídkové terase a Kamil mezitím s pomocí startovací powerbanky zjišťuje, že CB nestartuje kvůli špatné baterce. S tím se žít dá 🙂 .
No nic, je čas kouknout se na Pivský kaňon trochu více zblízka. Kamil pronese zásadní myšlenku, kterou jsme označili za „myšlenku dne otce Fura“ – a sice „když vyjedeme támhle na protější stranu kaňonu, tak uvidíme to místo, kde jsme právě teď“ … Hluboká úvaha, která nás provázela po celou dovolenou 🙂 .
Sjíždíme tedy několika zatáčkami až dolů k jezeru, překonáme ho po úzkém mostu a zase stoupáme serpentýnami nad kaňon, abychom naplnili výše uvedenou myšlenku. Je to uzounká nepřehledná silnička, takže je nutné se moc nekochat výhledy na klikatící se modrou hladinu a dávat pozor jednak na spadlé kameny na cestě a druhak na auta místních, kteří moc s možností, že tu někoho potkají, nepočítají. Na vrcholu kaňonu zastavujeme na plácku, vaříme kafe, Kamil vytahuje drona a užíváme si pěkného výhledu. Na Janě se začíná projevovat únava z nočního přesunu a regulérně vytuhává na zemi vedle Pekyho motorky – byl to jediný stín široko daleko.
Kamil má zjištěno, že by se tudy mělo dát částečně po offroad cestě dojet až do Tršy, kde chceme dnes spát. Loni to autem s Janou neprojeli, tak by to rád zkusil na motorce. Peky samozřejmě souhlasí a tak jsem jedinej, kterému se s naloženou motorkou do offroadu moc nechce. Nakonec se domluvíme, že dojedeme alespoň na konec asfaltu a tam uvidíme, jak to bude vypadat.
Jedeme tedy směrem na Dubljevići a před Borkovići asfalt končí. Šotolina ale vypadá upraveně, tak to zkoušíme dál. Za pár set metrů ale následuje středně prudký výjezd s volnými kameny a to je pro mě konečná. Kamil posléze taky uznává, že ve dvou na CBčku to nepůjde a tak jedinej, kdo je v pohodě je Peky s jeho SuperTenerkou. Zvažuje možnost, že by těch cca 15 offroadových kilometrů dal sám, zatímco my bychom to objeli přes Plužine a potkali bychom se v Trše. Nakonec to ale taky vzdává, je už dost hodin a v případě potíží by se taky nemusel do Tršy dostat za světla.
Tak jo, jedeme zpět přes kaňon, Kamil ve snaze ulevit elektroobvodům CBčka jede bez světel. Ve sjezdu do Plužine je pár tunelů, přechod z ostrého slunce do naprosté tmy je vždy nepříjemný, ale Kamil si to ještě posune o level výše. Volně přepsáno z vyprávění Jany:
vjedeme do tunelu, Kamil začne nadávat: „já vůbec nic nevidím, ani když přepnu na dálkový!“
Jana: „a máš rozsvíceno?“
Kamil: „sakra!“ …
Cestou ještě Kamil kupuje destilku na dolití baterky (poslední pokus o její resuscitaci) a za pár okamžiků už opět stoupáme serpentýnami k národnímu parku Durmitor. Tentokrát jedeme bez zastavení až do Tršy a zanedlouho tak parkujeme před místním Eko-selem. Je tu už parta motorkářu z Plzeňska, ale jeden pokoj ještě volný je. Kamila s Pekym hlodá ten vynechaný offroad, tak se tam jedou aspoň nakouknout z „druhé strany“ 🙂 .
My s Janou zatím zvládneme hygienu, pokecáme s plzeňáky a když už nás začíná lehce znervózňovat zapadající slunce, tak se kluci vrací. Peky si to užil, ale pro naše cesťáky to prý fakt terén není..
Únava z nevyspání (extrém je Kamil, který během nočního přesunu spal stěží dvě hodiny) si vybírá svoji daň, takže po večeři ani dlouho nesedíme a jdeme spát.
středa 5.7.2017 (Durmitor, Boan, Mateševo, Andrijevica, Gusinje) 234 km
U snídaně se plzeňáci u vedlejšího stolu informují na rafting, což Janu povzbudí a pro změnu se ptá na možnost vyjížďky na koni. Není problém, hodina za 20€. Jana do toho po krátkém rozmýšlení jde, čímž pádem máme čas a nemusíme spěchat s balením. Kamil využívá situace opět k trénování s dronem, balíme motorky a než se nadějeme je Jana zpět.
Před odjezdem z ubytování doporučujeme plzeňákům cestu ke kaňonu Sušice a sami pak vyrážíme do Durmitoru. I když tudy jedu už potřetí (Jana s Kamilem ještě víckrát), tak se ty nádherné výhledy neomrzí. Takže popojíždíme, fotíme a kocháme se. Nostalgicky zastavujem na stejné vyhlídce jako před dvěma lety a rozhodujeme se natočit tu i nějaký náš průjezd. Jana mi mezitím zašívá povolený šef na rukavici, zvládneme onen průjezd a když už se chystáme k odjezdu, zastaví u nás postupně pár motorek – češi. S prvním ze skupiny zapředeme rozhovor kdo kam jede, když v tom jeden z nich začne nevěřícně hulákat: „Peky! To je Peky!“
Je to Pekyho soused od nich z vesnice a ještě pár jeho dalších známých 🙂 . Doma se prý téměř nepotkají, ale v Durmitoru na sebe narazí okamžitě 🙂 . Odjezd se tedy o něco protáhne, protože je potřeba probrat kdo koho zná, kam kdo kdy jede, kde koupit náhradu za sjetou gumu a pod… 🙂
Když se rozloučíme, tak se přesuneme jen o kousek dál – rozhodneme se dát si kafe a nasát atmosféru v „Restoran Sedlo“, což je honosný název pro dřevěnou boudu s příjemným venkovním posezením a nádherným výhledem na okolní hory. Když máme pocit, že už jsme dost vyrelaxovaní a máme vyfoceno dostatek fotek, vydáme se zase na cestu – je už po jedné hodině a ujeli jsme jen nějakých 20km.
Chceme dnes dojet co nejblíž k albánským hranicím, takže teď pro změnu budeme chvilku víc jezdit, než fotit. Sjíždíme z Durmitoru a po náhorní plošině se vydáváme na Gornju i Donju Bukovicu a Boam. Moc příjemná cesta s minimálním provozem. Pokračujeme po R-18 pohořím Gornja Morača – v horách je cesta opravdu uzoučká, občas s popadanými kusy skály, což ale některým místním nebrání projíždět nepřehlednou zatáčkou hovadsky v protisměru, navíc s absolutní neochotou uhnout, takže nás dvakrát málem sestřelí…
Najdeme místo s alespoň kouskem stínu a zastavíme na oběd (když už to s sebou ze zvyku vezeme jídlo, tak ať to co nejdřív zmizí z tankvaků). Pekymu po prvním soustu mizí úsměv z tváře – docela razantně se mu připomněl zub, který ho zlobil už doma. No nazdar, do plánu tedy jako nejbližší položku přidáváme nalezení lékárny. Nejbližší Garmin ukazuje v Kolašinu, takže vzhůru dolů…
V Kolašinu skutečně lékárnu nacházíme, Peky zakoupí nějaké tišící dryáky a po telefonické konzultaci ještě i kysličník na vyplachování. Kamil pro změnu kupuje nějaké místní léky na alergii – naše mu tu letos nějak nezabírají.
S vírou, že se tímto zdravotní situace účastníků zájezdu bude už jen zlepšovat, vyrážíme na další část cesty. Úsek Mateševo – Andrijevica jsem našel na dangerousroads.org a stojí zato 🙂 . Úzká, zakroucená a místy dost rozbitá cesta se serpentýnami přes sedlo Trešnjevik. Bohužel vetšina cesty vede lesem, takže výhledů moc není. Stejně na nějaké kochání se není čas, protože i tady platí pravidlo, že v té nejhorší úzké zatáčce proti tobě vyjede auto v protisměru a v 90-ti % případů se nijak nesnaží uhnout. Rychlostní průměr odhaduju tak na 40km/h a to jsme oproti autům docela rychlí. Kamil s Janou mají na rozbitých úsecích problém s bočními kufry – jak jsou přeplněny (protože celý top case zabírá dron 🙂 ) a je vedro, tak plast trošku měkne a na hrbech mají bočáky tendence vyskakovat z držáků. Přidávají jistící kurtnu, ale i tak ještě několikrát zastavíme, než to vychytají.
V Andrijevici najíždíme na pohodlnou silnici, což ale znamená taky spoustu nesmyslných rychlostních omezení a policajty na každých pár kilometrech. Platit pokutu se nám nechce, tak raději pokračujeme v klidu. Stala se nám tu zvláštní věc – na výjezdu z Andrijevivi stál na kraji silnice mladej kluk v pruhovaným tričku a hodně divně se na nás díval. Až mě z toho pohledu bylo nepříjemně. Dojedeme do další vesnice a na jejím konci – sakra on tam stojí zas a znovu nás tak divně upřeně sleduje! Úplné Déjà vu, až jsem si říkal, jestli se na mě to horko už nepodepsalo a nemám halucinace. Ale po zastavení se hned Jana s Kamilem ptají „viděli jste toho divnýho kluka“???“ Tak jsme se vzájemně utvrdili, že ještě neblázníme, ale hlavou nám to vrtá dodnes…
Přes Plav a Gusinje směřujeme do Vusanje, kde Jana s Kamilem v loni v rámci autovýletu našli ubytování Eko Katun ROSI – Old Tower. Dorazíme tam kolem osmé, volné pokoje mají, cena 15€ se snídaní za osobu – bereme. Majitelka tu má i miniobchod, takže rovnou koupíme i něco na zub na večer. Když mluvíme o zubu – Peky hlásí špatnou zprávu, nezabral mu žádný prášek a bolest se stala nesnesitelnou. Kde teď večer na albánských hranicích sehnat zubní pohotovost? Zkoušíme se zeptat paní domácí, jestli náhodou někde poblíž není zubař, že by Peky nějak přežil noc a ráno bychom tam zajeli (pokud mu teda neoteče čelist a vleze se do helmy). Paní volá manželovi a za chvíli říká, že v Gusinje bude zubař až zítra ráno, ale v Plav je jeden, co má ordinaci doma a tam můžeme zajet i teď. Pekyho představa probdělé noci moc neláká, takže se domlouváme, že tam s ním zajedu. Trošku se bojíme, jak to najdeme, ale paní domácí naštěstí přidá k popisu cesty jeden důležitý detail – jak uvidíte hodně beden od piva, tak naproti to je. 🙂
Jelikož jsme v blízkosti nejen Albánie, ale i Kosova, pohybuje se tu docela dost aut s americkými poznávacími značkami – zřejmě důsledek situace, kdy v obou částech Kosova nelibě nesou auta s RZ druhé části (srbské vs kosovské značky)… Po cca 15-ti minutách jízdy jsme v Plavu a ukazuje se, že bez zmíňky o pivu bychom to nikdy nenašli (zbytek popisu cesty paní domácí se od reality dost lišil), nicméně – jsme tu. Bohužel v domě je zhasnuto. Zkoušíme klepat, všímá si nás chlapík, který něco kutí v sousední zahradě. Něco na nás volá, ale nerozumíme mu a pro změnu na něho voláme „is daktr et houm“? Maník přichází k nám, ukazuje si na pusu a říká „problem?“ , Peky kýve, maník: „big problem?“, Peky zase kýve. Načež nám maník podává pravici se slovy „já doktor“ 🙂 . Máme chvilku počkat, převleče se a pustí nás do ordinace. Za 5 minut je zpět, už v doktorském a bere Pekyho s sebou. Já raději čekám u motorek. Za necelou půlhodinu je Peky venku, viditelně se mu ulevilo. Popisuje, že chvilku měli komunikační bariéru – že se ho zubař při zákroku ptá, jestli ho to bolí, pochopil až napotřetí (mezitím drtil rukama madla křesla). Když ale konečně pochopil a přisvědčil, tak dostal injekci proti bolesti a už to bylo dobrý 🙂 . Nakonec zubař zavolal svému anglicky mluvícímu synovi, který Pekymu přeložil, že dostal vložku na umrtvení nervu a když to bude dobrý, tak má jít na kontrolu až za 14 dní v Česku, ale kdyby to bolelo, tak hned zítra ráno ještě k němu. A za celou tuto již noční legraci si řekl o 10€, neuvěřitelný. Zpět už jedeme potmě, což je občas o hubu, ale zvládli jsme to. V kempu se ještě pozdravíme s dvěma motorkáři – starší chlapíci, čech a polák, jsou tu na endurech. Zaujalo mě, jak popisovali svoje seznámení: před dvaceti rokama jsme se s bráchou jeli projet na motorkách do Polska, cestou se k nám přidal nějakej polák, no a už spolu jezdíme doteď 🙂 . Večer ještě chvilku pokec u Jany a Kamila, ale kolem půlnoci nás únava přemůže.
čtvrtek 6.7.2017 (Bashkimi, SH20 – Tamarë, Hani Hotit, SH21 – Theth, Bogë) 179 km
Ráno se u snídaně dáváme do řeči se sympatickou rodinkou od Hradiště, jsou tu autem s malými dětmi, cestují Balkánem podobně jako Jana s Kamilem vloni. Peky se ráno cítí dobře, ale jen do doby, kdy se na snídani napije studené vody 🙁 . Jinak ho to nebolí, „jen“ je to citlivé na studené. Sbalíme se a Peky furt řeší, jestli jet k zubaři, nebo nejet. Nakonec se rozhoduje, že jo (kdyby se to zhoršilo, museli bychom hledat zubaře někde v Albánii), takže jedeme s ním zpět do Plavu. Náš včerejší známý sedí před dome v altánku a má tam i kamaráda, který mluví anglicky, takže dnes je domluva jednodušší. Peky říká že zub v noci ok, ale když se napije studené vody, tak to zabolí jako čert. Zubařův kamarád překládá a ptá se: „takže to bolí, jen když piješ studenou vodu?“ , Peky: „Yes“, maník: „No tak nepij studenou vodu! – podívej se na mě, já vodu nepiju a jaký mám zdravý zuby!“ 🙂
Na takovej argument Peky neměl co říct, tak jsme poděkovali a rozloučili se. Zubař ještě už vážněji dodal, že by se to mělo zklidňovat, a když ne, že v Albánii jsou taky zubaři. Jeho kamarád při zmíňce o Albánii ještě říká „dávejte si pozor, v Albánii jsou teroristi!“ Když vidí naše nejisté výrazy, tak se začne smát, že si dělá srandu. 🙂 Šprýmaři…
No nic, vzhůru do Albánie. Před Gusinje odbočujeme k hranicím a zanedlouho dorazíme k přechodu Grnčar – Vermosh. Těsně před černohorskou celnicí se místní sedlák snaží dostat ze silnice domů svoji krávu, která mu zřejmě utekla za třemi cizími býky. Jeho počínání se býkům moc nelíbí a zvlášť jeden se nechce nechat odehnat – až pár hozených kamenů ho přiměje se trochu vzdálit a sedlák krávu úspěšně odhání ze silnice. No jo, ale ti nasraní býci na ní pořád jsou a mně se mezi ně teda moc nechce. Nakonec jsme to mezi nima nějak prokličkovali, ale moc bezpečně jsem se při tom necítil 🙂 . Samotné hranice jsou trošku jak z pohádky „Tři veteráni“ – vyřídíš formality, celník zvedne závoru a můžeš pokračovat ke 100m vzdálené albánské celnici. Tady je to ještě víc retro – závoru zvedají ručně a údaje z pasů přepisují taky ručně, takže to trošku trvá. Zato tu jsou nejpříjemnější celníci za celý náš výlet. Dokonce nám tu dovolí (přes všude přítomné zákazy) fotit a jeden si s námi udělá i společnou fotku přímo u závory 🙂 .
Na odjezdu ještě přidají tip na prý dobrý kemp na trase a popřejí, ať se nám v Albánii líbí.
Pár metrů za hranicemi končí asfalt a následuje cca 1km šotoliny (asi památka na původní stav SH20). Po něm se asfalt znovu objeví, překonáme dva dřevěné mostky v lehce dezolátním stavu a najíždíme na fungl nově vyasfaltovanou SH20 – perfektní silnici vedoucí nádhernými horami. Je obdivuhodné, za jak krátkou dobu dokázali udělat takovou stavbu v takhle těžkých podmínkách. Užíváme si jízdu, krajinu, samozřejmě sem tam fotíme, prostě klasika.
V jedné vesnici opět potkáváme Pekyho známé – hlášky „Albánien býýýr!!!“ a „In Albania alkohol nou problém“, kterými nás jeden z nich přivítal, naznačovaly, že se mu bude těžko odjíždět 🙂 . Pomalu sjíždíme do Tamarë, kde si děláme pauzu a na místním pěkně spraveném náměstíčku dáme kafe a Nikšičko (je tu povoleno 0.5 promile a v tom vedru to jedno člověk vypotí dřív, než ho dopije…). Po malém odpočinku pokračujeme dále na jih, Kamil chce zkusit, jestli je průjezdný hraniční přechod Cijevna / Grabon, tak to jedeme zkusit. Bohužel cca půl kilometru před tušenou hranicí jsou na silnici zátarasy a za nimi hromady stavebního materiálu – asi budují poslední asfaltový úsek k celnici. Tak snad někdy příště.
Otáčíme se a za chvilku už stoupáme po známých serpentýnách k passu Leqet e Hotit. Nahoře je vybudovaná vyhlídka, kde zastavíme a kocháme se tou nádherou kolem nás. Fotíme, Kamil samozřejmě vytáhne drona a potkáme se tu i s našimi ranními známými z kempu.
Dalo by se tu vydržet dlouho, ale začíná nás trápit absolutní nedostatek jakéhokoliv stínu a trochu už i hlad. Domlouváme se, že zkusíme najít nějaké místo se stínem a dát si tam obědovou pauzu. Což se ukazuje býti nesplnitelným úkolem – slunko pere, kolem jen skály a keře, stín nikde. Až když před sebou vidíme břehy Skadarského jezera, narazíme na nějaký opuštěný domek se zápražím. Vypadá to tu nevábně, ale je to první stín za poslední hodinu, takže neváháme. V tom vedru ani nemáme chuť vařit teplé jídlo – až na Pekyho, kterému se zub skutečně uklidnil a po včerejším půstu se tak konečně může najíst. Kafe zaléváme vodou přímo z lahve bez ohřívání – tak je horká. Jediné, co je ještě z našich zásob pitelné je můj ledový čaj, který se tedy změnil v horký a stejně už dochází 🙂 .
Po pauze vyrážíme a doufáme, že na benzince v Hani Hotit nějaké pití koupíme. Ovšem albánské benzinky většinou nedisponují obchodem, maximálně mají bar. Takže největší balení nápoje je 0,5 litru vody, nebo 0,2 plechovky limonády, ale alespoň je to studené. Chvilku po nás sem dojíždí i česko-polská dvojka motorkářů ze včerejška. Po vyprázdnění několika plechovek ionťáku nám ještě ochotný maník z obsluhy vysvětluje, kde bychom možná ve Skadaru sehnali motobaterku (Kamil od prvního dne stále roztláčí). Vydáváme se směrem na Koplik, odkud vede cesta SH21 do Theth. Opět úzká silnice a řidiči, kteří buď nekoukají do zrcátek, nebo záměrně neuhnou a jedou středem, protože kraje silnice jsou rozbité. Takže když dojedeš auto, tak se buď táhneš za ním, nebo musíš předjíždět po rozbité krajnici a doufat, že tě předjížděný řidič nesejme při vyhýbání se nějaké díře… 🙁
Míjíme jakýsi pomník ve tvaru šibenice, zvláštní… Za pár kilometrů se silnice dostane do údolí opět mezi hory a začíná to tu být znovu pěkné. A když projedeme Bogë, tak se level zábavnosti zvedne o dalších pár úrovní – perfektní nová, i když úzká silnička, kroutící se horami až do Théthského průsmyku. Jedním slovem paráda. V průsmyku končí asfalt a do Theth už to je jen offroad. Samozřejmě se strhne debata, jestli zkusíme do Theth dojet, nebo nebudeme riskovat s našima mastodontama proraženou vanu, či pneumatiku. Samozřejmě jsem byl jedinej, komu se tam nechtělo 🙂 . Nakonec jsme se dohodli, že zkusíme nakouknout, jestli to půjde a kdyžtak se vrátíme. Kde já jsem to už slyšel? 🙂
Prvních pár set metrů je celkem v pohodě, ale pak začnou přibývat úseky, kde z rozbité cesty vystupuje skála a je potřeba si dobře vybírat, kudy jet. Moje GSXo je relativně nízké i normálně, natož s třema kuframa a o CBčku ve dvou lidech ani nemluvě. Po pár ranách do svodů (doufám že do svodů a ne do olejové vany) už toho začínám mít dost. Po zhruba 3km dojíždíme k vyhlídce Belvedere Majet e Shales, kde na nás už čeká Peky (samozřejmě jeho Tenerce tento terén nevadí). Seznamujeme se tu se sympatickým párem z Prahy, kteří se byli v Theth podívat svým Superbem! Nebyl to prý úplně nejšťastnější nápad, pár ran do podvozku schytali, ale zatím jim nic odnikud neteče. Mimochodem, už na těch pár kilometrech, které jsou navíc prý jednodušší, je podle černých cestiček na cestě vidět, že proražená vana tu bude dost častá kratochvíle. No nic, dál pojede jen Peky, my to otočíme zpět a počkáme na něj v kempu v Bogë, který nám doporučili naši noví známí. Kamil jim do auta (ve kterém s nimi cestuje i cca roční dcerka) propašuje Janu 🙂 a zpět tedy může jet o něco volněji. Kupodivu zpáteční cesta se zdá o dost jednodušší a dokonce si to i užíváme (pokec přes interkomy je perfektní věc pro okamžité sdílení zážitků ve stylu „bacha díra – kurva, mám ju…) 🙂 .
Ještě na offroad úseku, nějakých 300m od sedla, je horská chata s vyhlídkou, takže tam zastavíme a čekáme na Janu s kafem a Nikšičkem na stole. Pomalu zapadající slunce ozařuje hory měkkým světlem, takže fotíme, točíme a nasáváme kouzelnou atmosféru.
Než se setmí, tak sjedeme pár kilometrů zpět do údolí do Bogë, kde najdme doporučený kemp Boga Alpine (opravdu moc pěkný). Domlouvám dva dvoulůžkové bungalovy, cena 15€ za osobu. Po chvilce zjišťuju, že v bungalovech je jen manželská postel, navíc se společnou přikrývkou – sakra, tady mám spát s Pekym? No nic, jdu se zeptat, jestli nemaj něco s oddělenými postelemi, nebo alespoň sólo přikrývky. Žádný problém – za stejnou cenu s Pekym dostáváme plně vybavený apartmán se dvěmi ložnicemi, kuchyní a krbem 🙂 .
Peky dorazil tesně se západem slunce, dojel až do Theth, kde ale stihl udělat jen pár fotek a musel vyrazit zpět… Neodoláme nabídce nechat si uvařit domácí večeři, dáme nějaký pivko a dlouho do noci kecáme s našimi novými známými.
pátek 7.7.2017 (Shkodër, Rozafa, Ulcinj, Arbnež, Virpazar) 173 km
Ráno se probudím o něco dřív, tak využívám situace a ještě před snídaní se pěšky vydávám podívat se na nedaleké zajímavé erozní útvary (a odlovit tak jim věnovanou kešku). Každý, koho cestou za vesnici potkám, se na mě usměje a pozdraví, nějaká babča mě tahá na kafe (asi, slovo „kafe“ bylo jediný, čemu jsem z jejího monologu rozumněl 🙂 ), hodně pozitivní zkušenost.
Po snídani se sbalíme, rozloučíme se s pražáky a hurá do sedel. Už od rána je brutální vedro, tak proč se nezajet podívat na zříceninu hradu Rozafa ve Skadaru (albánsky Shkodër, nebo Skodra). Jo, byla tam keška a vymyslel jsem to já 😉 . Shkodër je 4. největší město v Albánii a my jím museli projet od severu k jihu. V silném a místy chaotickém provozu, kde se nedalo předjíždět ani na motorce, jsme se nakonec k cíli propracovali, ale totálně propocení a přehřátí. Samotný hrad (vstupné 1,5€) je impozantní, velice rozlehlý a váže se k němu pověst o zazděné ženě jednoho z bratrů, kteří ho stavěli – po ní se i jmenuje.. Nádherné výhledy na Skadarské jezero a okolní hory nám ale znepříjemňovalo obrovské vedro, které nedávali lidi v kraťasech a tílkách, natož my v motohadrech. Navíc restaurace, která byla v areálu hradu, měla přes poledne zavřeno. Takže jsme si to prošli, prohlédli a rychle zpátky dolů na motorky a ven z města.
Než jsme se po cestě dohodli, jestli zastavit v nějakém kšeftu a koupit pití, nebo jet dál, byli jsme na hranicích. A tady to na pohodový průjezd nevypadá – fronta aut nejmíň na hodinu a ani centimetr stínu. Postupně nás každého otravují dvě neodbytné cikánské žebračky – první negativní zážitek po cestě. Naštěstí se nad námi po chvíli slitoval jeden z celníků a mává na nás, ať jedeme dopředu. Předbíháme celou frontu, oběhneme s pasem a doklady od motorek dvě okýnka a jsme v Černé Hoře.
Zastavujeme u nejbližší restaurace a zachraňujeme se před smrtí žízní a přehřátím 🙂 . U mapy pak koukáme, kudy se dáme dále. Zavrhujeme cestu po pobřeží a volíme trasu podél jižního břehu Skadarského jezera. No jo, ale v tom někoho napadlo – když jsme tak blízko u moře, nezajedeme se tam vykoupat? 🙂 Hlasování dopadlo překvapivě 3:1 pro moře, i když jsem nadnesl spoustu argumentů proti 🙂 . No tak jo, jedeme směr Ulcinj, kde nás Peky dovede k pláži, kterou znal z minulé návštěvy ČH. Sice to tu dnes vypadá úplně jinak, ale pláž i moře tu jsou, tak proč ne. Tahat celou motovýbavu na pláž je sice trochu nepohodlné, ale musím uznat, že koupel byla osvěžující a i následný pozdní oběd (brzká večeře) v plážovém grilu byl výborný.
Čas ale kvapí a my vyrážíme zpět do Vladimiru, odkud se pohořím dostaneme k první vyhlídce na Skadarské jezero. Je to největší jezero na Balkáně a pohled na něj takto z vrchu je opravdu pěkný. Z této strany jeho břehy lemuje spousta ostrovů a výběžků, v dálce za ním se zvedají albánské hory. Čeká nás přes 40km dlouhý úsek podél, či nad jezerem, směrem na Virpazar, kde bychom chtěli sehnat nějaké ubytování. Je to zase typická „kozí stezka“ – úzká zakroucená silnička, takže se musí opatrně a relativně pomalu.
Průběžně fotíme, natáčíme, dáme zmrzlinu na vyhlídce „u babky“, zase fotíme a natáčíme a tak není div, že do Virpazaru dojíždíme skoro ve čtvrt na devět. Jakmile zastavím u místního mostu (odkud vyplouvají loďky s turisty na vyhlídkové plavby po jezeře), dojíždí k nám maník na kole a ptá se, jestli nepotřebujeme ubytování. Když přisvědčuju, volá na nedaleko stojícího chlápka, ten přivádí dalšího jako překladatele a nabízí nám 2 apartmány za 15€ na osobu. Jedeme se na ně podívat, apartmány jsou pěkné, tak ok, bereme. Protože tu nenabízí snídani, nakupujeme ještě večer v místním krámu nějaké pochutiny a do půlnoci kecáme na terase.
sobota 8.7.2017 (Rijeka Crnojevica, Cetinje, Čevo, Nikšić, Šavnik, Žabljak, Mala Crna Gora, Bastasi) 271 km
Ráno snídáme na terase (trochu se i těším po těch všech domácích sýrech a pomazánkách na normální máslo 🙂 ), kde si k nám přisedá další obyvatelka apartmánů – cca šedesátiletá Angličanka z Londýna. Byla v Ulcinju na na jazzovém festivalu a teď cestuje po Černé Hoře vlakem a stopem. Přijde řeč i na koupání ve Skadarském jezeře – Jana s Kamilem popisují, jak v loni našli perfektní zátoku s pláží a až těsně před tím, než vlezli do vody, si všimli, že je plná hadů. Angličanka říká, jojo, ale oni nekoušou, jen tak oďubávají 🙂 . A pak naprosto vážně dodá „já si myslím, že mají rádi lidi“ 🙂 .
Tak jo, dnes máme před sebou nejdelší etapu letošního putování, potřebujeme večer dojet zpět do bosenského kempu, naložit motorky a zase přes noc odjet domů. Můžeme to vzít po hlavních silnicích na sever, nebo se motat horami našimi oblíbenými „kozími stezkami“ – jednohlasně se shodujeme na druhé možnosti. Z Virpazaru tak jedeme na Komarno a Rijeku Crnojeviću, kde se zajedeme podívat na vyhlídku na stejnojmennou řeku. Celá oblast patří k Národnímu parku Skadarské jezero a je to tu opravdu pěkné.
Odtud pokračujeme na Cetinje, kde se napojíme na „kotorskou cestu“ . Úsek hned za Cetinje je ve výstavbě, takže jedeme štěrkem a když dojedeme autobus, musíme za ním jet pár set metrů v oblacích prachu, protože není jak předjet – jakž takž udusaný je jen prostředek cesty, zbytek je hluboký štěrk. Velkorysé parametry již hotových úseků dávají tušit, že místní chystají Lovčen na masovou turistiku…
Z této cesty ale po pár kilometrech uhýbáme na R-15 a pokračujeme horami, jak jinak než „kozí stezkou“. Krajina tu tak trochu připomíná Řecko, sem tam se objeví nějaký domek (mnohdy již rozbořený) a zvláštně působí i kostelík s malým hřbitovem „uprostřed ničeho“. Rovinka je tu sprosté slovo, max zařazená dvojka a stále levá, pravá, až se z toho pomalu točí hlava. Vyhládlo nám, ale počítáme, že nějaká možnost k občerstvení se bude až u Nikšiče. Když ale projíždíme kolem vesnice Čevo, míjíme kafanu. Kafana je prý na Balkáně centrum společenského života, kde se většinou podávají alkoholické nápoje a kafe, někdy i lehké jídlo. A přesně takto to tu bylo. Něco jako naše vesnická hospoda, ale taková „živější“. Chlapi sedí u jednoho velkého stolu, berou si ze společné mísy pršut a hlasitě se baví. Bodrý hromotluk v roli „hospodského“ nám v pohodové atmosféře donese vychlazené Nikšičko a pravou silnou balkánskou kávu. Na dotaz, jestli má i něco k jídlu se mu rozzáří oči a říká „pršuta i syr!“. Objednáváme porci pro čtyři a za chvilku valíme oči na to, co nám nese. Velká mísa na tenko krájeného pršutu, uprostřed kopec slaniny, k tomu sýr, hromada cibule a celý čerstvý chleba. A ta chuť – pro mě jednoznačně nejlepší gastronomický zážitek z letošní dovolené 🙂 .
Moc se nám odtud nechce, ale čas je neúprosný. Pokračujeme po R-15 na Nikšič a těsně pře ním stavíme u hráze Slaného jezera. Zastávku zpestřuje Jana, které se povedlo dostat bodanec do hlavy a ruky pravděpodobně od vosy. Ruka jí ihned otíká, takže nečekáme, co bude dělat hlava a Kamil hledá místní Zirtec, který koupil před dvěma dny v Kolašinu. Nic jiného totiž nemáme (poučení pro příště). Naštěstí to vypadá, že zabral a můžeme tak pokračovat podle původního plánu. Ad plán – musíme se rozhodnout, jestli odtud pojedeme přímo do kempu, kam bychom dorazili pozdě odpoledne, nebo si ještě zkusíme projet Durmitor přes Malou Crnu Goru (opět kozí stezka, snad asfaltovaná) a dojedem do kempu až večer.
Volíme delší variantu a děláme dobře. Vydáme se přes Nikšič na Šavnik, je to hlavní trasa, takže opět spousta nesmyslných omezení rychlosti, ale alespoň je na co se kolem sebe dívat. Po cca 80-ti kilometrech dojíždíme do Žabljaku. Protože můj Garmin cestu přes Malu Crnu Goru nezná (respektive mu chybí část kolem Sušicko jezera), musí teď navigovat Kamil podle telefonu (nejlíp to mají značené mapy.cz). Malými bočními silničkami se dostáváme na správnou trasu a po chvíli už stoupáme kolem místní sjezdovky do hor (pobaví nás směrovník na vesnici Pitomine). Domlouváme se, že Kamil s Janou pojedou napřed a my s Pekym budeme zastavovat na focení. A že je co fotit – jako první v řadě jsou nádherné výhledy na kaňon Tary. U jedné z vyhlídek jsou zaparkovaní holanďani s dodávkou upravenou jako miniobytňák, vytažené židličky, popíjejí kafe a zjevně čekají na západ slunce. Docela závidím.
Všichni se opět potkáváme u Malé Crne Gory a bez zbytečného otálení začínáme klesat serpentýnami k Sušičko jezeru. Tady je to místy dost o kličkování mezi popadanými kusy skály, ale nic hrozného. Následuje výjezd ve stejném stylu a dojíždíme k vyhlídce na kaňon Sušice. Úchvatný pohled, na druhé straně jsou vidět mrňavé domečky Male Crne Gory, kudy jsme před chvíli projížděli, pod námi je Nedajno. Je to poslední zájmové místo letošní dovolené, takže si ho patřičně užíváme.
Teď už nás čeká jen přejezd do Tršy, sjezd k Pivskému jezeru a překonání hranic do Bosny a Hercegoviny. Podařilo se a před půl devátou dojíždíme zase po pěti dnech do kempu tri Vodenice. Auto s vozíkem tu stojí, takže vše ok. Domluvíme si večeři, Peky i přenocování a jdeme chystat motorky na nakládku. U večeře se Peky rozhoduje, že když to půjde, tak to zítra zkusí domů dorazit na jeden zátah.
sobota 8.7.2017 – neděle 9.7.2017 (Sarajevo, Osijek, Budapest, Bratislava) 953 auto km
Chvilku ještě sedíme a kecáme, ale není na co čekat, motorky jsou na vozíku – čeká nás dlouhá cesta domů. Loučíme se s Pekym a něco po desáté už v naprosé tmě vyrážíme.
Na další cestě (kterou z velké části zase odřídil Kamil, nechápu jak to dokáže) se už nic zvláštního nestalo a my tak po trase Sarajevo, Osijek, Budapest, Bratislava dorážíme v neděli po půl jedenácté domů. Peky píše večer SMS, že to skutečně zvládl až domů, takže úspěch na všech frontách.
Doma se mě lidi často ptali, jestli jsme neměli v Albánii strach, že nám někdo něco udělá, nebo nás alespoň okrade – rozhodně ne, obzvlášť v horách byli všichni, s kým jsme přišli do styku, hodně přátelští, snažili se pomoct, poradit. Často se nás tam ptali, jak se nám v Albánii líbí a když jsme odpověděli, že moc, tak byli nefalšovaně rádi. Jsou hrdí na svoji zem – na každém druhém domě tu vlaje albánská vlajka. Samozřejmě jiné to asi bude třeba ve Skadaru, velkém městě, kam se logicky stahují různé živly, ale ani tam jsme nic nepříjemného nezažili. To až na hranicích, kde nás otravovaly neodbytné cikánské žebračky, ale ty potkáte úplně všude…
Takže celkově s letošní motodovolenou velká spokojenost, jen by se hodil nějaký ten den navíc. Ale to říkáme každý rok a stejně je to utopie 🙂 . Teď už jen vymyslet, kam příště… 🙂
Video:
Jako obvykle si video vzal na starost Kamil. A protože se letos opravdu hecnul (a mně pro změnu psaní moc nešlo), je video snad poprvé hotové společně s cestopisem.
- Fotogalerie
- Kamilovo video přímo na YouTube
- Dlouhá verze videa (můj hrubý sestřih) na YouTube
Bolek
Komentovat