Frekvence věty „Tak co s tou letošní motodovolenou?“ se začala povážlivě zvyšovat, až při jedné květnové návštěvě oblíbené hospůdky v Pohořelicích zazněla klíčová slova „Mont Blanc“, „Matterhorn“, „Švýcarsko“ a „Francie“ . Nejprve to vypadalo jako úplný nesmysl, vzhledem k tradičně omezeným časovým a koneckonců i finančním možnostem, pak jsme ale zjistili, že to až tak nesmyslné není. Prostě červík začal od teď hlodat ve všech potenciálních účastnících…
Postupně se rozjelo složité plánování a vymýšlení nejrůznějších variant JAK, KDO, KAM a na JAK DLOUHO. Jediný pevný bod byl termín – 1. týden v červenci. Jinak bylo vše „na vodě“. Hlavně Kamil s Janou vynaložili ohromné úsilí při přípravách a domlouvání různých způsobů dopravy. Postupně byly ve hře různé kombinace počtu účastníků ( od „3 lidi + 3 motorky“ až po „12 lidí + 2 auta + 5 motorek“ ) a způsobu dopravy na místo (od „jedeme autem, motorky na vozíku“, přes „část motorek po ose, část na vozíku s autem/-ty“ až po „všichni po ose“).
Nakonec asi týden před plánovaným odjezdem vykrystalizovaly dvě nezávislé skupiny – Já, Milan a Jirka s Kristi vyrazíme na 6 dní do Švýcarska, projet pěkné průsmyky v tamních Alpách a pokud počasí dovolí, přesuneme se k francouzským hranicím zkusit lanovky na Matterhorn a Mont Blanc. Druhá skupina (Kamil s Janou a Petr s Lenkou) vyrazí až ve čtvrtek směr Dolomity a třeba se koncem týdne někde potkáme.
Až zhruba 4 dny před odjezdem jsem se definitivně rozhodl, že se mě opravdu chce jet 🙂 a začal jsem si připravovat výbavu. Nečekal jsem žádný problém, přeci jen už to mám nacvičené, ale ten samozřejmě nastal – zjistil jsem, že mi povolil šev na motokalhotech a cordura se vesele třepí a třepí. Takže honem do opravny oděvů a škemrat o expresní opravu. Paní byla chápající a slibuje, že do pátku to bude. Mimo tuto nepříjemnost už jen nakupuji plynový vařič, trochu jídla a jsem připraven. Zbylé dny už jen sleduju nepříliš pozitivní předpověď počasí s nadějí, že se zlepší…
pondělí 2.7.2012 (Hnanice, Salzburg, Innsbruck, Pfunds, kemp La Chapella) 740km
Sraz jsem naplánoval na sedmou hodinu na benzince v Branišovicích, kam tradičně dojíždím poslední (ale 5 minut není zpoždění 🙂 ).
Malej pokec, doplnění tekutin a bez zbytečnýho zdržování se vyrážíme jako obvykle přes Hnanice do Rakouska, v Retzu kupujeme dálniční známky a pokračujeme na jih. U Krems najíždíme na dálnici a začíná neoblíbená etapa polykání kilometrů, přerušovaná jen tankováním (a pouhými dvěmi keškami 😉 ).
Počasí nám přeje, podle předpovědi jsme měli moknout už 100km před Salzburgem, ale černou hradbu mraků spatříme až před čtvrtou u Innsbrucku. Za lehkého mrholení navlékáme nemoky a zase se potvrzuje staré pravidlo – když si nasadíš nepromok, tak pršet nebude 🙂 . Déšť přestává opravdu kousek za Innsbruckem a tak při příští a naštěstí poslední dálniční zastávce jdou nepromoky zase dolů. Nicméně, než jsme natankovali a trošku se osvěžili, tak se před námi zase zatáhlo. Tentokrát jsme zvolili strategii „to projedeme“.
Za Immst sjíždíme z dálnice a několikakilometrovým tunelem míříme na Pfunds a St. Moritz. Když z něj vyjedeme, zjišťuju, že v údolí vcelku regulérně prší. Není to nic hroznýho, ale vzhledem k plánovanému spaní pod stanem se mi vidina mokrých věcí vůbec nelíbí. No nic, zastávka a zase do nemoků. Na nedaleké pumpě ještě kupujeme nějaké pivko na večer, ať je u čeho povídat 🙂 . Projíždíme Pfunds a po pár km se blížíme k hraničnímu přechodu se Švýcarskem. Je opuštěný, nikde nikdo, tak aspoň zpomaluju na nějakých 40kmh a plynule projíždíme. Asi 10m od „čáry“ najednou z opuštěné celnice vybíhá švýcarský policajt a zuřivě gestikuluje. Sakra! Prudce brzdím a čekám co bude. Něco mele, ale v helmě mu nerozumím ani slovo, tak si ji otevřu a slušně se zeptám „wie bitte?“ 🙂 . To ho zaskočilo, šel se kouknout na značku, co jsme zač a pak už se jen spokojil s důrazným „Langsam! Langsam!“ doprovázeným typickým gestem rukou. To už jsem věděl, že to bude dobrý, tak jsem odvědil „Ja, ja“ a maník nás pouští dál.
Už neprší, ale většinou jedeme po mokré silnici. Místní povolená 80-ka je hodně pomalá, ale zatím si ji pod vlivem legend o přísných švýcarských policistech netroufáme překračovat. Docela příjemnou silnicí za minimálního provozu projíždíme Zernez a míříme k St. Moritz, kde mám vytipované dva kempy. Už je těsně před sedmou, když projíždíme vesničkou Chapella, na jejímž konci vidím odbočku ke stejnojmennému kempu. Rychlá porada a rozhodujeme se zůstat už tady – do St. Moritz nám zbývá kousek a raději máme menší kempy jako je tento, než velké městské. U recepce je sympatická majitelka, vyřídíme formality a po zaplacení 10€ na osobu už sjíždíme dolů k řece, kde jsou místa pro stany.
První stavění stanového městečka proběhlo bez problému, takže rychle do sprchy a pak vařit večeři. Sotva jsem zapálil vařič, začalo pršet. Přesunul jsem se tedy i s vařičem pod blízké stromy, kde to zatím bylo v suchu. Postupně se ke mně přidali i všichni ostatní a večeře plynule přešla v noční pokec.
Závidím Milanovi jeho rybářskou židličku – příště ji musím přibalit taky 🙂 . Kolem jedenácté déšť překonal i naše stromové krytí a my se přesunujeme do stanů s přáním, aby ráno bylo lépe…
úterý 3.7.2012 (Majolapass, Splügenpass, San Bernardino pass, Lucomagnopass, Oberalppass, Andermatt) 301km
Budím se kolem sedmé a když vystrčím hlavu ze stanu, vidím, že minimálně prozatím naše přání vyslyšeno nebylo. Zataženo kam se podíváš, ale alespoň neprší. Než dosnídáme, tak se sem tam v šedých mracích objevuje modrá obloha, tak to snad nebude tak zlé.
Při pohledu na moje motokalhoty zjišťuji, že opravené místo sice jakž takž drží, ale začalo se mi párat stejné místo na druhé straně. Kazí mi to náladu, protože větrání je sice příjemné, ale vzhledem k nedobrému stavu mého nepromoku (jak jsem zjistil včera) budu v dešti promočenej během několika minut… 🙁 .
Zabalíme a vyrážíme vstříc prvním letošním průsmykům. Projíždíme St. Moritz a za pár km už zastavujeme na focení u jezer Silvaplaner a Silser See. Sotva se rozjedeme, tak dorážíme na Majolapass, takže další zastávka na vyhlídce nad průsmykem a další focení – toto chování se pro zbytek dovolené stává typickým 🙂 .
Po dostatečném zachycení všech variant záběrů serpentýn a hor nasedáme zpět do sedel a vydáváme se si je i projet. Bohužel hned u první zatáčky jsou semafory, takže alespoň předjíždíme na začátek kolony, abychom se pak nemuseli zdržovat za autama. Na zelenou vyrazíme do zatáček a chvilku si užíváme prázdnou silnici. O kousek níž ale dojíždíme nějaké auto a sotva se přes něj dostaneme, dojedeme autobus.
Tímto stylem sjíždíme do Itálie, v Chiavenně se stáčíme směrem na Splügenpass (passo dello Spluga) a začínáme zase pomalu stoupat do hor. Tady se začíná objevovat další jev, který bude typický pro celou dovču – „na každém rohu“ tu opravují silnici, s čímž souvisí semafory a kyvadlový provoz. Kde je to možné, jedem na semoforech dopředu, ale stejně musíme často jet dlouhé kilometry v koloně pomalu jedoucích aut. Se vzrůstající nadmořskou výškou ale provoz příjemně řídne a nás to zase začíná bavit. Jednak je na co se dívat a druhak se tu konečně dá i pěkně vyřádit na silnici. Nemůžeme nezastavit u přehradní hráze Lago di Montespluga a pak ještě několikrát, než konečně stojíme na vrcholu průsmyku Splügenpass. Tady lovím další z plánovaných motokešek a přehráváme fotky z již plné karty foťáku Jirky a Kristi. Potkáváme tu početnou výpravu severomoravského chapteru SCRC, ale jelikož v podstatě jen projíždí, tak ani nemáme možnost prohodit pár slov.
No nic, popojedem. Pěknými serpentýnami (jen místy totálně pokrytými kravincemi) sjíždíme zpět do Švýcarska. Po včerejšku si už na hranicích dávám bacha, ale je to v klidu 🙂 . Nyní nás čeká Passo del San Bernardino. Jedeme vedle dálnice, pak nás na ni dokonce nasměřuje jakási objížďka, ale hned dalším sjezdem ji opustíme a začíná stoupání na „staré“ San Bernardino. Na vrcholu průsmyku zastavujeme u jezera Laghetto Moesola, uprostřed kterého je malý ostrůvek se Švýcarskou vlajkou. Ozývá se už hlad, takže ve sjezdu koukáme po vhodném místě na piknik. To je další rozdíl oproti Rakousku a Itálii, kde jsou na každé druhé vyhlídce lavice se stolem – tady nic takového není. Dole si u vedlejší silničky všímám dvou laviček, které se tímto stávají naší svačinovou základnou. Něco pojíme, dáme kafčo a s obavami hledíme na oblohu, která se zase začíná nepěkně zatahovat. A začíná kapat – v rychlosti balíme a protože před námi to vypadá lépe, tak roli odháněče deště dostává Kristi, která si natahuje horní část nemoku, my ostatní to zkusíme projet. Projíždíme Mesocco a déšť je pryč – „odhánění“ tedy zafungovalo a Kristi se tím kvalifikovala do funkce „vrchní zaháněčky deště“ 🙂 .
Na nás teď čeká trošku nudný a únavný přesun cca 70km po hlavních silnicích nesmyslnou 80-kou. Teplota se taky dost zvedla a tak nezávidím Kristi, která je stále v nepromoku… Projíždíme město Biasca a konečně se zase vracíme na vedlejší silnice s cilem Passo Lucomagno. Další pěkný průsmyk, zastavujeme u jezera Lai da Sontga Maria a poté i u přehradní hráze, pořizujeme spousty fotek.
Pod přehradou se jako skoro na každé louce tady pasou krávy a zvuk jejich zvonců se nese celým údolím. Fakt pěkný.
Ale začíná se připozdívat, tak do sedel a sjíždíme do městečka Disentis/Mustér, kde nalézáme menší samošku. Doplňujeme proviant a poprvé se setkáváme s tím, že neberou Visa karty, takže platba v Eurech a nazpět dostáváme Franky.
Dalším dnešním cílem je průsmyk Oberalppass, jak stoupáme serpentýnami, citelně se ochlazuje (přeci jen je už sedm hodin). V průsmyku nás nemile překvapuje hustá mlha, táhnoucí se ve směru našeho dalšího postupu. Zato máme štěstí a vidíme příjezd „horského“ vlaku Matterhorn Gotthard Bahn, který se až mysticky z mlhy vynořil.
Pár fotek a pouštíme se do bílé tmy. Já se ještě zastavuju pro kešku a tak se s ostatními sjedeme až v Andermattu.
Nechávám se navigovat na kemp Gotthard, který by tu měl být, ale opět se přesvědčujeme, že pozice kempů v navigacích, ani google mapách, většinou s realitou nemají nic společného. Nakonec jej nacházíme až na úplném konci městečka. Nevypadá sice nejlíp a asi tu bude v noci kosa, ale je už skoro osm, mlha pár metrů nad námi, hory všude kolem, prostě dál do nejistoty se nám nechce. Jdeme se zeptat na recepci co a jak – vychází to tu na 12€ na osobu, motorky musíme nechat na parkovišti, protože místo pro stany je podmáčené, sprchy a WC jsou v budově za recepcí, ke které dostáváme vstupní číselný kód. Stany jsou postaveny za chvilku, právě včas, protože začíná pršet. Po sprše se všichni scházíme v jednom z přístřešků, vaříme věčeři, prohlížíme fotky a v neposlední řadě se domlouváme na zítřejší program – dáme ten Mont Blanc, nebo ne? Kolem jedenácté ale sílícímu dešti přestává vzdorovat i střecha přístřešku, takže vše balíme a jdeme na kutě…
středa 4.7.2012 (St. Gotthardpass, Sustenpass, Grimselpass, Furkapass) 177km
Zase kolem sedmé lezu ze stanu a s potěšením vidím modrou oblohu. Milan je jako vždy už dávno vzhůru a za chvilku se objevují i Jirka s Kristi. Zjišťuju, že jako jedinej jsem spal v pohodě, ostatní se prý v noci zase budili zimou. Holt slušnej spacák je klíčová součást výbavy. Nijak nespěcháme, snažíme se usušit stany a tak máme možnost vidět kolem nás projíždějící historické poštovní spřežení.
Dnes máme v plánu projet 5 průsmyků v nejbližším sousedství Andermattu, s tím, že kolem třetí, čtvrté se dle počasí rozhodneme, jestli se přesuneme blíže k Matterhornu a Mont Blancu, nebo raději někam k Itálii, kde by mělo být lepší počasí…
V deset konečně vyrážíme, mezitím se bohužel zase stačilo zamračit. Míříme na St. Gotthardpass, svižnou „novou“ silnici po pár kilometrech měníme za „starou“, zakroucenější, převážne s kostkami.
Rozvířím debatu, jestli vzhledem k tomu, že před námi je skoro černo a za námi pohodové polojasno, nestojí za úvahu se vrátit a nejprve projet severní část trasy. Jsem ale přehlasován, takže s pár zastávkami sjíždíme do Airola a stáčíme se k Nufenenpassu. Ale chyba lávky, hned první cedule nás informuje o tom, že je zavřený. Zastavuju, vytahuju mapu, jestli se to dá někudy rozumně objet, ale nedá. Nezbývá nám nic, než se vrátit skrz Gotthardpass do Andermatt a vzít to rovnou tou severní částí.
V Andermatt ještě dotankováváme na samoobslužné pumpě – Jirka už ji testnul ráno, takže se ujímá role rádce a vše jde bez problému. Projedeme středem městečka kolem všech těch typických hotýlků a restaurací a pouštíme se nádherným kaňonem směrem na Göschenen – vede tu Schöllenenbahn (krátká ozubnicová železniční spojka mezi tratěmi Furka Oberalp Bahn a státní železnicí SBB). Z důvodu ochrany tratě před sněhem je téměř celá kryta sněhovými galeriemi, podobně jako silnice, po které jedeme my.
Ve Wassen odbočujeme na Sustenpass a postupně se nám odkrývájí pohledy na zasněžené vrcholky hor všude kolem nás. Většina je jich bohužel v nízkých mracích, ale ani to nezabrání vypuknutí foto-horečky, kdy každý z nás stále zastavuje na nejrůznějších místech a fotíme jak vzteklí 🙂 . Znovu se potkáváme až nahoře v průsmyku. Po nezbytném odlovu vrcholové kešky se domlouváme, že ve sjezdu zkusíme někde zastavit na svačinu. Jenomže hned dvě zatáčky odtud je krásný výhled na ledovec Steingletscher,
to znamená novou dávku fotek, což se celé opakuje ještě nělikolkrát. Začíná být jasné, že dnes najedeme suveréně nejmíň km, ale bude nejvíc fotek 🙂 .
Zastavujeme na malém parkovišti a mimo občerstvení zahajujeme debatu, kam dnes a potažmo zítra směřovat naše putování. Vzhledem k tomu, že prakticky celou dovolenou jsou všechny vrcholky hor v mracích a i teď je před námi zase šedočerná obloha, jednohlasně zavrhujeme vysokohorské lanovky a volíme zítřejší ústup do Italských Dolomit. Po tomto rozhodnutí sjíždíme až do Innertkirchen, kde v počínajícím dešti zastavujem pod stříškou místního supermarketu. Doplňujeme proviant a protože je přímo před námi stále černo, navlíkáme se do nemoků.
Prakticky celou spodní část výjezdu na Grimselpass jedeme v dešti, až u jezera Räterichsbodensee pršet přestává, čehož hned využívám a zastavuji na focení. Jsou tu dost zvláštní nazelenalé skály, škoda, že počasí je jaké je a na fotkách to vůbec nevynikne. Ostatní na mě čekají u hráze dalšího jezera Grimselsee, po které přejíždíme k historickému alpskému hotelu Grimsel Hospiz, u něhož je vyhlídka a starý vojenský bunkr. Vše si prohlédneme a pokračujeme těch zbývajících pár serpentýn k vrcholovému jezeru Totesee. To nás přivítalo sněhem, chladem a v jezeře plovoucími krami – ve spojení s horami na pozadí je to krásnej námět na kýčovité fotky 🙂 .
V jednom místě se nám otevírá pěkný pohled, kdy pod námi klesající serpentýny Grimselpassu plynule přecházejí ve stoupající na Furkapass a vidíme i ledovec Rhonegletscher. Sice už nějaký čas neprší ale i tak jedeme v nemocích a po mokré silnici, takže se nedá moc divočit, alespoň je čas vychutnat si pohledy na majestátní přírodu všude kolem.
Kousek pod vrcholem Furkapassu je hotel Belvedere, u kterého leží obchod se suvenýry, plnící i funkci vstupu k vyhlídce na ledovec. Zastavujeme tu, ale od návštěvy vyhlídky nás odrazuje jednak cena 7€ za vstup a druhak počasí. Raději tedy pokračujeme na vrchol Furkapassu. Nezbytná vrcholová fota a nyní již svižnějším tempem sjíždíme zpět k Andermattu, kde jsme kolem sedmé.
Shodujeme se, že dál už dnes nemá smysl jezdit a ubytováváme se ve stejném kempu jako včera. Jen co jsme zaplatili, pozorujeme hustou mlhu, která se na nás začína valit ze severního údolí. Zrychlujeme stavění stanů, ale mlha se naštěstí zarazila o městečko a až k nám nepostupuje. Po večeři stíhám i absolvovat krátkou procházku po Andermattu. Postupně se zase všichni přesouváme pod jeden z přístřešků – jíme, pijeme, hodujeme 🙂 , až nás zima vyhání do stanů.
čtvrtek 5.7.2012 (Oberalppass, Lenzerheidepass, Albulapass, Berninapass, Livigno, passo Gavia, passo del Tonale) 312km
Sotva ráno rozlepím oči, kontroluju, jak je venku – sláva, modrá obloha. Při snídani Milan říká, že i když byl přikrytej ještě bundou a nohy měl zabalený v mikině, tak se stejně v noci budil zimou. Opět jsem rád za svůj letitý, ale stále dobrý spacák. Navíc zrovna vstávají Kristi s Jirkou a ze stanu lezou v zimních čepicích 🙂 . Neodolám a běžím si je vyfotit :-).
Těsně po deváté jsme už všichni nachystaní a vyrážíme z Andermatt na Oberalppass.
Narozdíl od úterý máme dnes ideální počasí, čehož využíváme jak ke svezení se (už ani tak úzkostlivě nedodržujeme tu 80-ku), tak k fotícím zastávkám. V jednom místě si v trávě všímám sviště, otáčím se a i když je hrozně plachej, pár fotek ukořistím.
Ostatní na mě čekají v průsmyku. V dnešním počasí si můžeme plně vychutnat i pohledy na vrcholky hor, které byly minule skryty v mlze. Před sebou máme nudnější přejezd směrem na Disentis, Reichenau a Chur. Horko v kombinaci s pomalou rychlostí nás trochu deptá, ale po průjezdu Churu už je to zase lepší, jedeme pěkný a relativně svižný úsek přes lyžařské středisko Lenzerheide.
V Tiefencastel se vydáváme směrem na Filisur, u kterého ze silnice vidíme slavný Landwasser viadukt. Bohužel jsem si klasicky říkal, že na focení zastavím až za zatáčkou, ale otdud už samozřejmě nebyl vidět. Vracet se se mi nechtělo, tak snad někdy příště. Odtud už pomalu začínáme stoupat na Albulapass. Zase dojíždíme kolonu stojící před semaforem kvůli opravě silnice. Stojíme za švýcarským zhruba šedesátníkem na Goldwingu, kterému z palubního rádia vyhrává tradiční dechovka 🙂 . Naštěstí si nás po chvilce všimne maník, který obsluhuje semafor a mává na nás. Když k němu přijedu, říká, že jsou tam sice na silnici stroje, ale s motorkama pomalu projedeme. Vděčně děkuju, maník s úsměvem popřeje šťastnou cestu… Projíždíme Bergün a zanedlouho začíná (alespoň pro mě) jeden z nejhezčích úseků letošní dovolené. Úzká, dost zvlněná silnička, podél níž vede železniční trať Albulabahn, různě ji protíná a kroutí se kolem, se spoustou tunelů a viaduktů. Do toho krásné okolí, pěkné počasí, prostě ideální kombinace. Když ale vyjedeme až na vrchol průsmyku, zjišťujeme, že na jižní straně se zase povážlivě zatahuje… Jirkova ER5-ka už potřebuje doplnit benzín, takže sjíždíme do údolí a v Samedan tankujeme. Nedaleko nacházíme supermarket, kde kupujeme něco na plánovaný pozdní oběd. Zase neberou Visa karty a vrací jen franky.
Máme už hlad, tak hledáme nějaké vhodné místečko, kde bychom se mohli najíst. Jedno příhodné vidíme hned kousek za Samedan, ale po zaparkování nevěříme vlastním očím – na obyčejném odpočívadle mezi loukama tu mají parkovací automat a označená parkovací stání! Chvilku na to něvěřícně hledíme, pak ale parkujeme všechny tři motorky na jedno místo a platíme půl franku na půl hodinu. Jsou tu sice stolky s lavicemi a připravené grily, ale i tak nechápeme…
Po spořádání všech nakoupených dobrot se vydáváme na další cestu, ale prakticky vzápětí se nám otevírá výhled na ledovec Morteratsch Gletscher. Po pár fotkách už ale opravdu směřujeme do známého průsmyku Bernina Pass.
Příjemný výjezd, počasí zatím drží a tak se opět na čas rozdělujeme nesynchronizovanými foto a kochacími zastávkami. Na příjezd Bernina Expressu štěstí nemáme, tak pokračujeme do Itálie. Jelikož je ale před námi pro změnu černo, měníme operativně plán a odbočujeme do bezcelní zóny Livigno.
Přijíždíme na Passo Forcola di Livigno a překračujeme hranice do bezcelní zóny. U Livigna si všímám benzínu za 1.1€ – my ale samozřejmě máme zrovna plné nádrže. Ještě ve slušném počasí projíždíme Passo di Eira, zato ve stoupání na Passo di Foscagno se před náma objevuje zase černá obloha a začíná i pršet. Dlouho se nerozmýšlím, na nejbližším vhodném místě zastavuji a navlékáme se do nepromoků. Když už jsme skoro připraveni, začínám vnímat divný zvuk – no jo, jsou tu kroupy. Schovat se není kde, takže pokračujeme nahoru. Aby toho nebylo málo, tak se přidávají hromy a blesky. Krupobití sílí a ten rachot, jak dopadají na helmu, kufry a zbytek motorky se mi vůbec nelíbí. Během minuty jsem od pasu po kolena mokrej – důsledek roztžených kalhot a starého nepromoku. Projíždíme Passo di Foscagno a před námi je celní budka. Ani celníkům se naštěstí ven nechce – jen ukazují z okna, ať jedeme. Pomalu sjíždíme až do Bormia, kde pršet přestává.
Chceme ještě projet Passo di Gavia a zrovna tím směrem vypadá, že je nejlepší počasí. Takže neváháme, projíždíme Bormiem a míříme k Santa Caterina Valfurva. O Gavii se říká, že je možná hezčí než Stelvio a něco na tom bude. Opět úzká silnička, místy dost nerovný povrch a pěkné výhledy. Jak se blížíme k vrcholu průsmyku, zjišťujeme, že ani tady si nevychutnáme veškeré výhledy – celá horní část s jezerem a pár budovami je zalita mlhou, nebo mraky.
Ale zato jsme tu prakticky sami a tak to tu má svou zvláštní atmosféru. Lovím nejvyšší keš letošní dovolené a pomalu se vydáváme na sjezd do údolí na druhé straně hor. A znovu litujeme počasí, protože i to málo, co je pod mlhou vidět, je úchvatné.
S několika zastávkami dojíždíme k Ponte di Legno a zkoušíme se dívat po kempech. Jeden je přímo tady, ale vypadá to, že jen pro karavany. Začíná znovu pršet a my zkusíme štěstí jinde. Pokračujeme směrem na Bolzano a po pár kilometrech projíždíme Passo del Tonale. Kemp nikde, až v jedné z vesnic vidíme ceduli v italštině, z níž jsme vydedukovali, že po 4 kilometrech by měl být kemp Ossana. V navigaci je zanesen také a kupodivu i ve správném místě, takže jej bez problému nacházíme. Na recepci vyřizujeme formality a po zaplacení 13€ na osobu nás manžel recepční navádí na přidělené místo.
Po postavení stanů a provedení hygieny se domlouváme, že pizza, nebo jakékoliv jiné neinstantní jídlo by nám už bodlo a vydáváme se k recepci. Tam sice nacházíme něco ve stylu občerstvení, ale je to spíš bar a bagetu, nebo hranolky s kečupem si fakt dát nechceme. Vyrážíme se porozhlédnout do blízké vesnice po nějaké pizerii a potkáváme párek důchodců, kteří sice nemluví jinak než italsky, ale do pizerie nás nasměřují naprosto přesně. Jídlo i pití bylo dobré, takže vládla pohoda.
Domlouváme se, že zítra bychom mohli přes nějaké průsmyky u Cortiny přejet do z loňska vyzkoušeného kempu v Ravasclettu, kde ode dneška rozbili základnu Jana s Kamilem a Petr s Lenkou. Kolem půl dvanácté si všímáme, že jsme tu už delší dobu jediní hosté a přesouváme se zpět do kempu. S Milanem ještě dopíjíme dvě pivka z vlastních zásob a kolem půl jedné zaléhám do spacáku.
pátek 6.7.2012 (Mezzo Lombardo, Brenner, Salzburg, Vídeň, domů) 831km
V půl čtvrté musím na záchod (holt pivo je pivo 🙂 ) a mám tak příležitost zjistit, že je zatažená obloha a ozývá se zatím vzdálené hřmění. Než znovu usnu, začíná pršet a bouřka se stěhuje přímo nad nás. V půl sedmé se znovu budím a zjišťuju, že sice už nebouří, ale stále leje a leje, obloha černošedá všude, kam se podíváš. Začínám tušit, že by to dnes s počasím mohlo být zlé, beru mapu, navigaci a vymýšlím různé varianty našeho dalšího postupu. Kolem půl osmé za neustávajícího deště vybíhám před stan a svolávám všeobecnou poradu. Jirku s Kristi jsem tím asi probudil, za což se dodatečně omlouvám 🙂 . Milan se ještě přes mobil dívá na aktuální předpověď počasí pro tuto část Itálie + Cortinu a zjišťuje, že déšť má přestat až pozdě odpoledne. Tím pádem máme na výběr prakticky jen dvě možnosti – buďto jet celý den v dešti do Ravascletta a zítra odtamtud domů, nebo jet domů v dešti rovnou dnes, s tím, že v Rakousku už by mohlo být lepší počasí.
Rozhodujeme se pro cestu rovnou domů. Volám Janě, ať nás dnes nečekají, nasnídáme se každý ve svém stanu a začínáme balit. Naštěstí zrovna prší jen mírně, ale i tak mám mokrý nejen stan, ale i pár ostatních věcí, které jsem zabalil nedostatečně rychle. Než jsme všichni připraveni k odjezdu, je deset hodin.
Stále v dešti opouštíme kemp a míříme k blízké benzince dotankovat. Okamžitě se mi totálně mlží hledí u přilby, snažím se ho na benzince trochu osušit, ale hned po vyjetí od benzinky je zase ve stejném stavu. Déšť nedéšť, zkouším chvilku jet s pootevřenou helmou, ale docílil jsem jen toho, že mám vodu i mezi dvojitým plexi a musím ho tak co pár kilometrů prstem zevnitř stírat.
Čeká nás cca 60km po okresce, než najedeme u Mezzolombarda na dálnici. Na silnici je spousta vody a tak jedeme prakticky celou dobu v koloně průměrnou rychlostí ani ne 70km/h. V Cles je totální zácpa, takže toto město projíždíme krokem snad půl hodiny, ještě že déšť má zrovna menší intenzitu.
U Mezzolombarda nám k dálnici chybí už jen kousek, projíždíme jeden z mnoha kruháčů, když najednou slyším zvuk, jako když kovovou lopatou nabíráte uhlí. Kouknu do zrcátka a už jen vidím, jak Jirka s Kristi a jejich motorkou kloužou bokem po asfaltu. Sakra! Odstavuju motorku na krajnici a běžím zpět. Naštěstí jsou už oba na nohou a obhlížejí škody. Jim se nestalo nic, motorka trochu podřená, urvanej blinkr, ale nejvíc to odnesl zadní kufr, teda spíš jeho plotna, na které se ulomily všechny „uchycovací packy“. Ihned u nás zastavuje auto, jehož šofér se ptá jestli potřebujeme pomoc, s díky odmítáme. Motorku odtlačíme na nedaleký plácek a zahajujeme opravy. Kufr si vezmu na svojí motorku já (ještě že vozím ty gumicuky 🙂 ) – kurtujeme ho na místo spolujezdce a z mé GSX už není autobus, ale rovnou náklaďák 🙂 .
Blinkr připevňujeme pomocí Milanovy „americké“ pásky a už zbývá jen vyřešit lehce hnutá řidítka oproti přednímu kolu. Nakonec se toho ujímá Milan a grifem naučeným v dětských letech na kolu Favorit 🙂 rovná řidítka i kolo do správné pozice. Kristi se pro jistotu přesouvá za Milana, než Jirka ověří, že je skutečně vše OK a taky, než se trochu oklepe z tohoto nepříjemného zážitku – vůbec totiž netuší proč a jak spadli. Pršelo, docela kluzký asfalt, k tomu rýhy a asfaltoví „hadi“ – asi kombinace všeho a trocha smůly nahoru…
Najíždíme na dálnici a stále v mírném dešti pokračujeme na Brenner. Z počátečních 100km/h se po Jirkovém ujištění se, že je vše OK, dostáváme na obvyklých 140km/h a zastavujeme až u Bressanone. Dáváme kafe a mezitím snad finálně přestává pršet. Chvilku si pohraváme s myšlenkou ještě se vrátit k původnímu plánu a přejet ke Cortině a dál do Ravascletta. Vzhledem k faktu, že tím směrem je stále černo a taky jsou už dvě hodiny, tak ji definitivně zavrhujeme a vyrážíme na Brenner. Tam sjíždíme z dálnice a jdeme si prohlédnout městečko (no dobře, taky je tu keška 🙂 ). Nejprve ale, snad už definitivně, sundáváme nepromoky. Městečko nás moc nenadchlo, tak po nějaké půl hodině zase zvedáme kotvy.
Snažím se vyhnout placenému Europabrücke a neopakovat chybu z roku 2009, kdy jsme taky sjeli z dálnice před Brennerem a najeli na ni zpět přesně před mýtnicemi 🙂 . Tento nájezd si pamatuji a mám zato, že je poslední před mostem. Chyba lávky, ten další je taky, což zjišťuju, až když k němu odbočím a vidím mýtnici. Tentokrát se ale stíháme otočit (sice to moc košer nebylo, ale snad nás nikdo neviděl 🙂 ). Vrátíme se na starou silnici a pokračujeme tudy, přichází pěkný zatáčkovitý úsek, ale kompletně pod 50-kou a měří tu i policajti. Najednou před a nad sebou konečně vidíme impozantní Europabrücke,
takže nemůžu nezastavit a nezvýšit dnes zatím velmi skrovný počet fotek. Když chci zpět na silnici, jede zase nějaké auto, tak rychle najedu ještě před ním, ať mě pak nebrzdí (ani na blinkr nebyl čas). Jakmile tam jsem, koukám do zrcátka a zjišťuju, že to jsou policajti. Trochu mě to znervóznilo, ale je to naštěstí nechalo v klidu.
Těsně před Innsbruckem se tedy vracíme zpět na dálnici a míříme na Salzburg. Na benzince u Wörgl děláme poslední větší zastávku, chvilku si sedáme na zahrádku místní restauračky, vychutnáváme kafe a něco teplého k snědku na až příliš hřejícím sluníčku. Všímáme si, že jeden z gumicuků držících Jirkův kufr na mém sedle trochu sjel, takže ho vracím na původní místo. Moc úspěšně ale ne, protože když zase vyjedeme, tak po pár kilometrech, při projíždění opravovaným úsekem, na každém hrbolu cítím, jak se mi celý kufr víc a víc tlačí do ledvin. Na nejbližším parkovišti zastavuju a inkriminovaný gumicuk celý převazuju, od teď už zase kufr drží jak má. U Mondsee zase dotankováváme, moc se nezdržujeme, uděláme jen pár tradičních fotek s plachetnicemi na zezeře a frčíme dál. Každý kilometr, který ujedeme za světla, se bude hodit.
Při dalším tankování u Melku se stmívá
a kolem St. Pölten už projíždíme v naprosté tmě. Sjíždíme na S33 na Stockerau a Korneuburg. Po setmění a v minimálním provozu na mě začíná doléhat únava. Abych se nějak vzpružil, snažím se si v helmě zpívat. Zjišťuju ale, že jsem zapomněl snad všechny texty – takovou „bednu od whisky“ jsem se snažil dát do kupy nejmíň 50km 🙂 . Potmě a v minimálním provozu projíždíme dálničními spojkami u Vídně a stáčíme se na Mikulov. Od místa, kde u Mistelbachu končí dálnice jedeme v souvislé řadě aut až do Poysdorfu, kde máme naplánované poslední tankování.
Je už skoro půl dvanácté, takže musíme vzít zavděk samoobslužné Avanti hned na kraji Poysdorfu. Díky tréninku ze Švýcarska bez problému doplňujeme nádrže a protože se u Pohořelic rozdělíme, tak se i po těch pěti společně strávených dnech loučíme. Sedáme do sedel, startujeme, teda ostatní startují, já slyším jen cvaknutí a nevěřícně zírám na hasnoucí kontrolky budíků. Do prčic, to snad není možný. Okamžitě se mi vybavuje vzpomínka na rok 2008, kdy mi taky na dovolené (ale tehdy na Lichtenštejnsko-Rakouských hranicích) odešel stator alternátoru a tím i dobíjení baterky. No nic, chvíli před půlnocí tady nebudu nic zkoumat, zkusíme to roztlačit a budu doufat, že i když by to bylo zase dobíjení, dojedu nějak až domů. Jako naschvál není kolem žádný kopeček, tak mě kluci zkouší roztláčet sem a tam přes benzinku, ale ta potvora ne a ne chytnout. Až asi na desátý pokus se zadařilo, tak na kluky a Kristi jen mávnu a uháním domů. Když pustím blinkr, tak do jeho rytmu pohasínají ostatní kontrolky, takže to vypadá fakt na dobíjení. Valím tedy bez používání blinkrů, v co nejvyšších otáčkách a pokud možno ani nebrzdím, aby se nezapínalo brzdové světlo. Snad to těch 60km vydrží.
Projíždím hranice, pak kolem Mušova a už je mi trochu líp, domů už to mám kousek. U Pohořelic se rozhoduju raději jet po dálnici, abych se nemusel motat přes vesnice. Jak si tak jedu těch 160, najednou blik – a zhaslo mi světlo… Za pět sekund blik – a zase svítím. Sakra, to už jde do tuhého. U Bratčic sjíždím z dálnice a jak musím zpomalit na křižovatce, začíná všechno hasnout. Tůruju motorku do otáček a jedu dál. Už začíná cukat i motor. V Němčičkách se rozhoduju, že nechám motorku u švagrové, ale když odbočím do jejich ulice, tak si to zase rozmyslím, mají malé děcko, je po půlnoci a motorka zrovna jede bez škubání, zkusím ještě ty 4km dojet. Vrátím se na hlavní, ujedu sotva 300m a chcípá motor. A jsme v pérdeli, pane hrábě, bleskne mi hlavou. Zkouším ještě párkrát zmáčknout a pustit spojku a škub – motor chytá a vyráží prudce vpřed. Na vytočenou dvojku prolítám Pravlov a vyjíždím i poslední kopec do Kounic – už je to dobrý, odtud to už kdyžtak v klidu i dotlačím. Dole na náměstí v parku jako obvykle sedí místní omladina, slyšeli mě určitě už od Pravlova a jsem pro ně rebel, kterej schválně jezdí se řvoucí mašinou v noci po městě – pár z nich stojí u silnice a ukazuje ať zavrkám s plynem 🙂 . Vy volové, já tady bojuju o každej metr, kterej nebudu tlačit a ne pro vaše pobavení 🙂 . V 0:20 zastavuju u garáže a na budících už nesvítí displeje, kontrolky, jen slabounce podsvícení. Tak to bylo o fous…
Celý výlet hodnotím jako podařený, najeli jsme 2361km, počasí mohlo být určitě lepší, ale počítali jsme s horším, takže to vlastně bylo v pohodě 🙂 . Alespoň je důvod se do Švýcarska vrátit, obzvlášť oblast kolem Andermatt za to rozhodně stojí. Díky všem zúčastněným za udržování pohody a trochu se bojím, co kdo vymyslí příští rok 🙂 .
A pokud někoho zajímá, co bylo s mojí motorkou, tak to byl opravdu zase stator – před čtyřmi lety jsem sehnal opravený a na něm se teď upálil jeden z drátů, přesně v místě napojení starého vedení na nové. Takže s opravou už nebudu riskovat a objednal jsem raději nový…
Bolek
Komentovat