Kontakt

autor tohoto webu:
bolek@fotomoto.cz

Řecko, Albánie, Makedonie 2019

Krátce před Vánocemi 2018 jsme se téměř v kompletní sestavě sešli u Jany s Kamilem. A prakticky hned po promítnutí videa z tehdejší motodovolené jsme se začali domlouvat na plánu pro rok 2019. Prakticky jednohlasně jsme se shodli na pokračovaní objevování krás Balkánu a taky už konečně dojet okouknout ty řecké kláštery Meteora 🙂 . Jak jsme se rychle shodli na destinaci, tak byl problém vymyslet termín, který by vyhovoval všem. Po vyloučení všech kolizních dat nám nakonec jako jediná rozumná možnost zbyla druhá půlka srpna a vypadá to, že oproti minule přidáme zase jeden den navíc a ježděním na Balkáně strávíme celých 7 dní 🙂 (mimo cestu tam a zpět).

Půl rok utekl jak voda, odjezd se blíží a nastal tak čas dohodnout alespoň místo, kde se potkáme s kluky, kteří vyrazí o den až dva dříve a hlavně tam budeme moci nechat zaparkované auto s vozíkem. Ano, i letos pojedu s Kamilem a Janou autem s vozíkem a ušetříme tak celkem 2-3 dny dovolené, o které bychom jinak museli zkrátit pobyt na Balkánu. Zkoušel jsem psát do kempu u Ohridského jezera, Kamil pro změnu známé ze Srbska, ale nikdo nám neodpověděl. Zkusil jsem se proto podívat na Booking a našel V Makedonii téměř u hranic se Srbskem sympatický penzion s vinařstvím – Kokino Winery and Hotel. S domluvou na parkování nebyl problém (chtěli 5€ za noc), takže jsme rovnou zarezervovali i přenocování pro kluky, s tím, že až se po sedmi dnech budeme vracet, přespíme tu pravděpodobně všichni. Rozhodli jsme se totiž, že se tentokrát před celodenní zpáteční cestou raději alespoň trochu prospíme.
Poslední věcí, kterou jsem před odjezdem musel vyřešit, byly pneumatiky – nakonec jsem pořídil sadu Mitas E07+ a cca 14 dní před odjezdem jsem přezul. Chtěl jsem na nich před dovolenou ještě něco najet, ale člověk míní, zdraví mění – “chytly” mě záda. Když se mi druhý den “blokly” a bylo jasné, že to samo neodezní, zaběhl jsem (no, odbelhal jsem se) k doktorce. Pravda, když jsem ji říkal, že se nemůžu hnout, ale že za 10 dní odjíždím na motorce na Balkán, nedívala se na mě úplně s pochopením. Takže injekce, prášky, neschopenka a doufat. Naštěstí to druhý/třetí den trochu povolilo, ne tedy, že by to přestalo bolet, ale aspoň jsem se mohl hýbat. Den před odjezdem jsem ještě potřeboval odvézt Monču s Honzíkem do lázní – nechal jsem se tedy po sedmi dnech uschopnit a tuto cestu do Luhačovic pojal jako zátěžový test. Povedlo se, a tak jsem si řekl, že snad zvládnu i moto dovolenou.

čtvrtek večer – pátek ráno 15.-16.8.2019 (Bratislava, Bělehrad, Kumanovo) 1112 auto km
Den odjezdu je tu. S vidinou minimálně 15-ti hodinové cesty jsme naplánovali odjezd na čtvrtek kolem poledne. Jako loni s námi autem jede i Lenka, která se k Martinovi přidá až v Makedonii. Martin s Milanem nakonec vyrazili už v úterý, ve středu večer je ještě v Maďarsku dojel Peky a mají tak na dnešek před sebou cca 600km. Nás čeká skoro dvojnásobek a navíc náš plánovaný odjezd tradičně nabral “lehký skluz” ( Jana ještě musela neplánovaně před polednem k zubaři s uraženým zubem). Po lehčích problémech s kurtováním (holt moji Tenerku jsme ještě neměli natrénovanou) a hledáním jednoho interkomu kolem páté vyrážíme. Já navíc vybaven náloží prášků “kdyby se Vám to tam zhoršilo” a k tomu pořádně namazaný Medistikem – přípravkem, který pomáhá, ale také silně “voní”. V malém prostoru auta tak za chvilku “voní” všechno a všichni 🙂 .
Víme o problémovém hraničním přechodu HU-SRB Subotica, kde není problém strávit čekáním 3 ale i 7 hodin, takže máme v záloze malý přechod Hercegszántó / Bački Breg na Maďarsko-Chorvatsko-Srbském trojmezí. Po cestě koukneme do Waze na aktuální situaci a rozhodneme se. Když u Gyoru spustím Waze, okamžitě nás navádí pryč z dálnice. Předpokládám, že je to kvůli zácpám kolem Budapešti a sjíždíme. Po nějakých 15-ti kilometrech mi to nedá a zjišťuji, že důvodem pro sjezd z dálnice bude spíš nezadání jedné z mnoha maďarských dálničních známek ve Waze… No nic, Kamilovi se otáčet nechce, tak volíme rovnou směr náhradní hraniční přechod – místo původně plánovaných 100km mimo dálnice tak nakonec jedeme téměř 200, ale zato hranice do Srbska překračujeme téměř plynule.


Kolem jedné ráno najíždíme na srbskou dálnici a já střídám Kamila za volantem. Ujedu sotva pár kilometrů, dojíždím kamion, nechám projet auto v levým pruhu, podřadím, přejedu do levého, na úrovni kamionu řadím pětku… a řadící páka mi zůstane v ruce! V převodovce zůstal neutral – zpomalujeme a já bezmocně v zrcátku sleduju za mnou se přibližující se světla… “Kamile!!!” Kamil otevře oči, koukne na řadící páku v mé ruce, pronese “jó, to nic, to se stává” a s klidem ji naučeným chvatem vrátí zpět na své místo…. 🙂
Na můj vyděšenej výraz odpoví “Co se divíš? Sedíš v italským autě”!
No nic, ještě se mi to stalo jednou v Bělehradě, ale to už jsem byl psychicky připravenej. Dále už cesta probíhala poklidně, dokonce jsme měli čas udělat malou odbočku z dálnice a já si tak mohl odlovit první (a jedinou) srbskou kešku. Další dobrá zpráva je, že moje záda jsou +/- v pohodě. Naopak nepříjemně nás překvapila kolona na Srbsko – Makedonských hranicích, kde jsme ztratili cca 45 minut, ale i tak jsme kolem deváté úspěšně dorazili do penzionu Kokino, kde už nás kluci netrpělivě vyhlíželi.

pátek 16.8.2019 (Kumanovo, Prilep, Florina, Kastoria, Nestorio) 330 km
No nic, sundáme motorky, posnídáme a můžeme vyrazit. Dnešek bude v podstatě o tom dostat se do Řecka a ideálně se co nejvíc přiblížit k nejhlubšímu kaňonu na světě – Vikos. Z Kumanova vyrážíme okreskami na Sveti Nikole a Veles. Silnice prochází zvláštními zvlněnými a vyprahlými pahorkami, zkoušíme na jeden vyjet, ale cesta, kterou jsme se vydali, vede někam do polí. Byly by to určitě dobré záběry z drona, ale jsme teprve na začátku a trošku spěcháme – takže jindy.


Pokračujeme podél dálnice na Rosoman, kde se konečně dostáváme do kopců a můžeme se i pěkně svézt v zatáčkách. Po sjezdu z hor se před námi otevírá pěkný pohled na město Prilep, to objedeme a po široké A3 dorazíme do posledního většího makedonského města Bitola. Odtud už je to jen skok na hranice a po překonání nezbytných hraničních formalit jsme v Řecku. Posouváme hodinky o hodinu dopředu a domlouváme další postup.
Jedeme okreskami na Florinu a odtud se stáčíme na jih do hor kolem Vitsi (2123mnm), k městu Kastoria. U něj leží stejnojmenné jezero, takže bychom tam snad mohli sehnat nějaké ubytování. Kousek za městečkem Ydroussa projíždíme kolem hráze přehrady, v kopci na úbočí je vidět i nějaká cesta. Chvilku zvažuji, jestli nezastavit a neudělat si odbočku, ale pak si říkám, že ostatní by asi byli proti a jedu dál. Po pár kilometrech vidím v zrcátkách, že nám chybí Maďa a Kamil, tak zastavuju a čekáme. S Milanem a Pekym si říkáme, že ta přehrada byla zajímavá, když v tom přijíždějí ostatní. Kamil rozčíleně gestikuluje – “proč jsme nezajeli k té přehradě??”. Zjišťujeme, že chtěl na nás zatroubit, ale následkem předešlého pádu při otáčení se v kopci (“Garmin zkratka”) jejich klakson vydával jen slabé kníkání. Asi bychom měli konečně spárovat ty interkomy.
No nic, otáčíme se a jedem kouknout na přehradu. A stálo to za to – chvilku vychutnáváme panoramata a pak zjišťujeme, že se dá vjet i přímo na hráz. Ideální čas na vyzkoušení drona. Pan režisér vydává pokyny odkud kam a jakou rychlostí máme jet a už si to štrádujem po hrázi sem a tam. Když potřetí jedu kolem zde trénujících běžkyň na kolečkových lyžích, tak už se na mě dívají vyloženě podezřívavě… 😉

Ale čas běží, takže razíme dál. Cesta začíná stoupat a příjemně se kroutit – prostě perfektní úsek, po kterém zrychleným tempem vyjíždíme až k hoře Vitsi. Konečně mi na Mitaskách mizí “chlupy” i po stranách pneumatik – byl to fakt pěknej úsek. Nahoře je nějaká vojenská základna a všude zákazy focení, takže zastavujeme jen u kostelíku kousek níže a poté začínáme klesat ke Kastorii.
Po pár kilometrech se v dálce ukáže jezero a nastal tak čas najít ubytování. Zkoušíme Booking.com a kupodivu v Kastorii nic rozumného nenacházíme – holt pro sedm lidí se už hledá tíž. Jako jediný nás zaujal Guesthouse Ahillion v Nestoriu – sice není u jezera, ale o zhruba 20km dál, zato je to ale směrem ke kaňonu Vikos, takže bychom si ušetřili něco ze zítřejší trasy. Druhou možností je zajet na slepo k jezeru a zkusit se poptat v penzionech, které tam určitě budou. Nikomu se nám nechce vláčet se teď večer (už se stmívá) od jednoho ubytování k druhému, takže Kamil bookuje Guesthouse a vyrážíme k Nestoriu.
Tam Kamil převezme vedení a jeho telefon nás bere na poznávací projížďku po nejužších a nejstrmějších zákoutích tohoto městečka. Po otáčení se na úzké kamenné dlažbě se sklonem nejmíň 45° se už za ním tak slepě neženu a raději vždy vyčkávám, jak další pokus dopadne. No, nakonec v navigačních dovednostech protentokrát vítězí můj Garmin a zdárně dojíždíme k cíli. Pan domácí o nás ví, pokoje jsou dostačující, tak není co řešit. No vlastně je – jestli se půjdeme najíst hned tak jak jsme (je už po desáté večer), nebo se napřed vysprchujeme a budeme riskovat, že už nic neseženeme. Hlad vítězí a my se vydáváme směrem, kterým nás poslal pan domácí. Je to do kopce, ale prý za 300m je centrum s mnoha obchody a restauracemi. Po zhruba kilometrovém výstupu do nekončícího kopce to už někteří chtějí vzdát a vrátit se ohřát si něco na pokoji, ale vytrvali jsme a skutečně jsme našli něco jako náměstíčko. Byly tam zhruba 3 podniky, ale nevypadalo to, že by někde vařili. Nakonec ta nejmíň pravděpodobná možnost byla trefa do černého – v nenápadném baru kousek pod náměstím se nás ujala sympatická holčina, pro kterou (a její rodinu) nic nebyl problém. Pivo mají, její máma roztopí gril a udělají nám na co máme chuť.
Kolem půlnoci se dostaneme zpět do penzionu a projevuje se únava z náročných posledních 48 hodin – po příchodu ze sprchy dle vyprávění kluků usínám dřív, než doléhám na postel…
mapa 1. den:

sobota 17.8.2019 (Vikos, Kastraki) 310 km
Ráno po snídani balíme a v dobrém čase vyrážíme na jih. Jedeme slušnou zakroucenou okreskou a hned za Nea Kotili narážíme na pěknou vyhlídku na okolní hory. Je tu i přístřešek a tak Kamil opět vytahuje drona a mimo focení i něco málo natáčíme. No, nakonec tu strávíme skoro hodinu, ale proč ne, koneckonců kvůli tomu tady jsme. Postupně sjíždíme až k o řád “vyšší” silnici E020 a pěknými, rychlými zatáčkami míříme k městu Konitsa, kde by snad měla být benzinka. Obzvlášť Kamil ji vyhlížel už velmi netrpělivě.
Sláva, benzinka existuje a můžeme se tak chvilku schovat před slunkem (už je zase pekelné horko) a trošku se i osvěžit – ale opravdu jen trošku, protože tu k pití mají jen patřičně předražené dvoudecové limonády, ve větším balením jen vodu. Na druhou stranu pánbůh zaplať aspoň za toto, protože někde neměli ani to a shánět otevřený obchod mimo turistické destinace je problém…
No nic, je čas zvednout kotvy, kaňon Vikos už je nedaleko. Ale ještě než definitivně opustíme Konitsu, zaujme mě nedaleký starý kamenný most – jedeme se tam podívat. A tato zajížďka stála za to – parádní kamenný most přes řeku Aoos, hned vedle vodopád, prostě krása nesmírná 🙂 . Někteří z nás se nespokojili s procházkou po mostě a museli okoštovat i teplotu vody broděním ke zmiňovanému vodopádu. No prostě další hodina pryč a stále máme před sebou slušnou porci km.


Jako první cíl v okolí kaňonu Vikos volím skalní jezírka nad tradiční řeckou horskou vesnicí Papingo. Vede k ní úzká a klikatá cesta, která nás provede vesničkou Aristi (ta je místy tak úzká, že v jednom místě se jezdí kyvadlově podle semaforu), pak klesáme až k řece Voidomatis / Vikos, kterou přejíždíme po rovněž úzkém mostku a zase stoupáme serpentinami až do vesničky Papingo. Tuto pěknou, ale turisty zamořenou vesničku projedeme a zanedlouho už parkujeme mezi desítkami aut lidí, kteří mají stejný cíl jako my. Začínám tušit, že z pohodového vykoupání, nebo dokonce uvaření si obědu nebude nic, ale necháme se překvapit. Což o to, místo je to fakt pěkné – kaskádové jezírka vymleté v kamenném podkladu, ale těch lidí. Navíc voda je z hor a tedy ledová. Nicméně Kamila s Pekym to neodradilo a svoje těla tu spolu s několika dalšími odvážlivci ochladí.

Tak popojedem. Sedáme na motorky a vydáváme se na zpáteční cestu, s tím, že zkusíme najít místo se stínem, kde bychom si uvařili něco k snědku. To se nám daří až kousek za Aristi, kde ve stínu mohutného stromu poobědváme. Taky se tu domluvíme, že vzhledem k obrovskému vedru (a už pokročilejší hodině) obětujeme zajížďku na další (snad hezčí) výhlídku na Vikos a raději zkusíme dojet ještě dnes ke Kalambace, abychom zítra stihli východ slunce nad kláštery Meteora. Vzbudíme Janu (kterou zmáhá nějaká choroba) a vyrážíme horskými silničkami na východ. Cestou potkáváme mnoho více či méně zachovalých tradičních kamenných mostů všech velikostí, u dvou z nich se i zastavujeme a podrobněji si je prohlídneme. Obzvlášť tříobloukový Plakida – Kalogeriko je nádherný.

Po ujetí pár desítek kilometrů je jasné, že těmito silničkami, kdy zatáčku střídá serpentýna a nejdelší rovinka měří 30m, nemáme šanci za světla dojet nejen do Kalambaky, ale ani nikam rozumně poblíž. Krátká bojová porada a dohodneme se, že využijeme zhruba 30-ti kilometrovou dálniční zkratku. Měníme tedy směr na Miliotades, tam dotankujeme a pak sjedeme na dálnici A2. Tu po projetí několika tunelů a dvou mýtných bran (dohromady cca 3€ za motorku) opustíme a pokračujeme po E06 (E92) směr Kalambaka. Na mapě to vypadá jako silnice vyšší třídy, nicméně tou je asi jen významem – v reálu jde o zakroucenou a poměrně nepřehlednou silničku se silným provozem. Předjíždí se blbě i na motorce a při našem počtu se za chvíli roztrháváme. Před Kalambakou na sebe počkáme a s pomalu zapadajícím sluncem jedeme shánět ubytování.
Víme tu o kempu v městečku Kastraki – parkujeme před ním a rozdělujeme se. Já s Milanem se jdeme zeptat do kempu, jestli třeba nemají nějaké chatky, kluci se zkusí pozeptat v okolních hotýlcích. V kempu mají volná jen místa pro stany, ale kluci v protějším hotýlku domluvili dva dvoulůžkáče + třílůžák za rozumnou cenu, takže je rozhodnuto. Rychle osprchovat a vyrážíme do protějšího kempu aspoň na večeři. U stolu googlujeme v kolik zítra vychází slunce – cca 6:40 místního času, to vypadá zvládnutelně, takže se domlouváme, že ti, co chtějí vstávat, se sejdou v 6:20 u motorek.
mapa 2. den:

neděle 18.8.2019 (Kalambaka, Ioannina, Filippiada, Ammoudia) 275 km
Nakonec se za šera u motorek potkáváme všichni. Pan domácí nás radostně zdraví, ale poté co mu Peky říká, že ještě neodjíždíme, se jeho výraz mění na lehce naštvaný. Do devíti prý musíme uvolnit pokoje. No, to snad zvládneme. S menším zpožděním vyrážíme a po necelých 4km parkujeme na jedné z mnoha vyhlídek na kláštery Meteora. Uděláme pár (hodně) fotek, vyslechneme pěknou zvonkohru z blízkého kláštera a přesuneme se na další vyhlídku, a pak na další a na další… Jak se slunce dostává výš na obzor a osvětluje větší a další kusy skal, údolí a klášterů, tak se dokonce vracím na předchozí místa a fotím je znovu, protože prostě vypadají jinak. Zkrátka dvě hodiny uběhly jako voda a je čas vrátit se na pension pro věci.


Sbalíme se, nabalené motorky necháme před pensionem a jdeme zase naproti do kempu na snídani. No, za 6€ na osobu (prý full breakfast) jsme se už určitě najedli lépe a více, ale co už… Dnes bychom chtěli dojet na pobřeží kousek pod Pargou, kde se momentálně rekreuje Janina kamarádka. Po studování mapy se nakonec rozhodneme pro návrat včerejší trasou k Ioannině (do Lingiades, kde je prý mimo pěkné vyhlídky na jezero i památník 92 místních řeků popravených nacisty) a pak někudy k moři.
Chtěl bych ještě udělat pár rychlých fotek klášterů za plného slunce, tak využiju chvilku, kdy všichni čekáme na dotankování u místní pumpy s jediným stojanem a vyrážím zase nahoru na zrychlenou fotozastávku. Na zpáteční cestě potkávám zbytek bandy, takže můžeme plynule pokračovat na Kalambaku a po E92 pak míříme k dálnici. Provoz je ještě o dva stupně hustější než včera a při předjíždění se za chvilku opět roztrháváme. Pár kilometrů před dálnicí zastavuji v jedné vesnici na plácku u silnice, abychom se zase všichni sjeli. Při čekání na Martina s Lenkou zjišťujeme, že stojíme před Kafeterií – bereme to jako znamení a jdeme na kafe. Děda, který to tu vede, mluví jen řecky a dělá mu problém pochopit i počet káv ukázaný na počtu jedné ruky, nakonec nám ale požadované nápoje s úsměvem přinese. Jako bonus dostáváme i sklenice vody, sice jen šest pro sedm lidí, ale podělili jsme se.
Teplota už zase atakuje čtyřicítku a my valíme dál. Po krátkém dálničním intermezzu sjíždíme zpět na E06 a příjemně zakroucenou silničkou se dostáváme k jezeru Pamvotida. Následuje výjezd ke slíbené vyhlídce v Lingiades. No, měl jsem trošku jinou představu, ale pěkná vyhlídka tam byla. Bohužel památník (postaven na památku 92 místních obyvatel, většinou starých lidí, žen a dětí, zavražděných nacisty jako odplata za zabití německého důstojníka řeckými partyzány) je prakticky součástí zahrádky restaurace, kde právě probíhá nějaká svatba, či co, takže je tu víc lidí, než bychom si přáli.

Spočineme tak ve stínu stromů v přilehlém parčíku a nakonec si tu i uvaříme.
Kolem půl třetí zvedáme kotvy a volíme trasu po E05 na jih. Je potřeba proplést se ucpanou Ioanninou a poté přežít dlouhé roviny v silném provozu. Naštěstí po nějakých 20-ti km se silnice začíná trochu kroutit a občas je i na co se dívat kolem. Míjíme ukazatel na muzeum první a druhé sv. války, docela bych se tam rád podíval, ale jsem přehlasován, že je moc horko. Trochu mě to mrzí, ale co už. O pár kilometrů dál si alespoň fotím zajímavý kříž ve skalním oknu, Peky si mezitím všímá ukazatele k starému římskému akvaduktu. Tento cíl už zaujal víc účastníků a jedeme se tam podívat. Nacházíme celkem pěkné pozůstatky římského akvaduktu antické Nikopolis, kterými protéká říčka. Kamil s Pekym neodolají a koupou se. Mně se z motohader vyslíkat nechce a jedu se raději podívat na nedaleký klášter Panagia Pantanassa, kde se později zase všichni potkáme.
Pokračujeme směrem na Filippiada, Louros a poté podél pobřeží Jónského moře na sever až do letoviska Ammoudia. tam dorazíme kolem šesté. Zastavím nazdařbůh někde +/- v “centru” a než se stačíme rozkoukat, je tu Janina kamarádka Katka. U nich v hotelu prý nic volného nemají, takže tvoříme dvě skupiny a jdeme se poptat po okolí na ubytování. My s Pekym štěstí nemáme, ale volá Jana, že našli hotel, kde nás jsou ochotni na jednu noc ubytovat. Cena sice lehce vyšší, než jsme zvyklí (70€ za dvojlůžák, 85€ za trojlůžák), ale za to se snídaní. Jen musíme vypadnout do devíti. Bereme to. Na “našem trojlůžáku” jsem jako první a vidím, že je tu manželská + jedna sólo postel. Vítězoslavně si ji zabírám. Pocit uspokojení mi vydrží jen do té chvíle, než si všimnu, že přímo nad ní je klima… No snad kluky přesvědčím, že ji v noci vypneme, nebo se s mými bolavými zády ráno nezvednu. Pak si na ni sednu a zjišťuju, že “postel” je jen mobilní skládací přistýlka s matrací tenkou a měkkou tak, že úplně cítím, jak se mi plotýnky rozeskakují už teď. Naštěstí Milan, když se dostatečně nasmál mému zděšení, se nabídl, že si se mnou místo vymění. Šance, že moje záda přežijí do dalšího dne, opět vzrostla.
Jdeme zkusit moře a cestou zpět se zastavíme na lehkou večeři v bistru. Po dlouhých letech si zase dávám pravý pita gyros a chutná výborně. Byli i tací, kterým jedna porce nestačila a přiobjednávali a přiobjednávali… Koupel v moři s následným vysedáváním na průvanu v bistru měla za následek ozývání se mých zad, tak si je na následnou večerní návštěvu hospody pořádně namažu Medistikem. Nechápu, co zase všichni mají, vždyť je to taková “příjemně opojná” mentolová vůně 🙂 . No, ještě že jsme seděli venku…
mapa 3. den:

pondělí 19.8.2019 (Parga, Igoumenitsa, Butrint, Delvinë) 177 km
Ráno důkladně využijeme zaplacené snídaně formou bufetu a krátce po deváté už frčíme směr Parga. To je moje i Janina srdeční záležitost – byli jsme tam před nějakými 18-ti lety na společné dovolené, poprvé v Řecku… No jo, letí to. Nacházíme parkování blízko centra a za chvíli už šlapeme schody ke staré benátské pevnosti s hradem nad městem. I přes obrovské vedro se nakonec všichni setkáváme na vyhlídce na nejvyšším bodě hradu a užíváme si parádní pohledy na Pargu, pláž Valtos a daleké okolí. Na zpáteční cestě se zastavíme na kafe ve stylové kavárničce s výhledem pro změnu na městské pláže, nakoupíme nějaké suvenýry a po třech hodinách jsme zase zpět u motorek.


Dalším dnešním cílem je zátoka u přísatvu Igoumenitsa. Peky našel, že by tam měl být nějaký ostrůvek s malým kostelíkem a mohlo by to být pěkné třeba z dronu. Z E55 tedy u Igoumenitsy odbočujeme na úzkou cestu kolem pobřeží, po které dojedeme až k zavřené bráně nějaké firmy. Dále se jet nedá a ostrůvek vidět není. Tak nic, když už jsme tady, tak si tu aspoň ve stínu dáme něco k snědku a pozorujíce proplouvající trajekty si tu chvilku odpočineme. Maďa zjišťuje, že mu na GS chybí jeden ze tří šroubků, které drží zadní blatník a ten se tak nekontrolovaně klepe. Provizorně to opravuje pomocí stahovacích pásek a můžeme jet dál. Propleteme se ucpanou Igoumenitsou a silným provozem přes Ragi míříme k hraničnímu přechodu Qafe Boti do Albánie. Na řecké straně trávíme cca půl hodiny, na albánské jen pár minut.
Welcome to Albania. Před námi je další z Pekyho tipů – Národní park Butrint se stejnojmenným starověkým městem, zapsaném na seznamu světového dědictví UNESCO. Z pěkné SH97 po pár kilometrech sjíždíme na SH98 a okamžitě poznáme, že už nejsme v Řecku – kvalita silnice se dramaticky zhoršila. Najednou zjišťuju, že za mnou nikdo nejede, zastavím na prvním plácku, po chvilce dorazí Kamil s Janou a Peky, ale zbytek nikde. Raději to po pár minutách obracím a jedu se podívat, co se stalo. Narazím na ně po cca kilometru. Maďovi se definitivně ulomil provizorně připevněný blatník a navíc mu vlítl do zadního kola, které zablokoval. Naštěstí v malé rychlosti, takže bezpečně zastavili, s Milanovou pomocí znehodnocený blatník vyprostili a bez znatelných škod mohou pokračovat dál.
Odbočujeme na Xarrë a jsme na silnici ještě o třídu níže. Zvláštní krajinou plnou malých políček dojíždíme až k benátské pevnosti, odkud jezdí přívoz k archeologickému nalezišti Butrint. Za přívoz se platí 2€ za motorku. Zatímco maníkovi, který nás kasíruje, vysvětluju, že nás není 6 ale 5 motorek a tím pádem mu dám 10 a ne požadovaných 12€, tak se dostáváme na druhou stranu. Maník koukne na naše motorky a něco říká albánsky, když nevidí odezvu, tak anglicky dodá dávejte si pozor na motorky. Jak to dořekne, tak je tu náraz, že všechny motorky poskočí na bočácích. Naštěstí žádná nespadne. Přívoz totiž “brzdí” prostým nárazem do mola… V areálu naleziště mají být pozůstatky starověkého města, podobné starověké Tróji. Maďa s Milanem prohlásí, že je takovéto památky moc neberou a dobrovolně budou hlídat motorky. Nakonec se k nim přidá i Lenka, takže 6€/os za vstup platíme jen já, Peky a Jana s Kamilem. A stálo to za to. Jde o procházku lesem, kde relativně blízko u sebe leží zbytky tu amfiteátru, tam baziliky, brány a pod. Na nejvyšším bodu je pěkně opravená pevnost s muzeem v podzemních prostorách. Jsme v půlce prohlídky a vzhledem k teplu jsme si řekli, že by bodlo něco k pití. Míříme k jedinému zdejšímu stánku a objednáváme 3 piva a malou Fantu. Obsluha po nás chce 18€. Cože?? V Albánii za jedno lahvové pivo 5€? Obsluha říká: ne 5, ale 4,90! Tak to ne – co je moc, to je moc, takové okrádání turistů podporovat nebudeme a odcházíme bez pití. Protože už máme černé svědomí, že na nás zbytek výpravy už poměrně dlouho čeká na parkovišti, zbytek prohlídkové trasy už absolvujeme zrychleným tempem. Nejvíc jsme se těšili na mozaiku, která je prakticky na každém propagačním materiálu, ale ouha, po příchodu k ní zjišťujeme, že je kvůli její ochraně zasypána pískem…

Po více než hodině jsme zpět u motorek a vyrážíme dál. Chtěli bychom najít ubytování někde u Blue Eye – vývěru silného krasového pramene, který je dalším bodem na našem itineráři. Ještě v Řecku na EU roamingu jsme na booking.com našli hotýlek v Mesopotam, který by měl mít volno. Pokračujeme tedy na Ksamil, tady se prokoušeme zácpou, objedeme Sarandë a po SH99 míříme na sever. Vybavuji si jednu scénu – jedu za černým báwem, předjet nejde, najednou začne zpomalovat a z pravého okénka se do půl těla vysouká holka. Pro jistotu taky zpomalím a sleduju, co se bude dít. Borec s báwem zajede víc ke kraji, holka se jednou rukou drží střechy auta, zatímco druhou vytahuje z auta pytel s odpadky, který vzápětí basketbalovým způsobem odhazuje do otevřeného kontejneru na krajnici 🙂 . Kdo by se zdržoval zastavováním…
Dostáváme se do Mesopotam a shodou okolností zastavuji přímo před námi vyhlídnutým hotelem. Ale ouha, mají volný jen jeden pokoj. Jiný podnik tu prý nikde není. Kamil si vzpomíná, že na Bookingu snad viděl ještě něco v nedaleké vesnici Finiq, tak se vracíme, projíždíme jí, ale je tu jen bar. Zkoušíme se ptát na ubytování, ale posílají nás zpět do Sarandë. Mají tu ale wifi, tak žhavíme ty internety a na Bookingu objevujeme pension Villa Perikli v Delvinë. Je to sice zajížďka dalších 12km, ale posíláme rezervaci a jedeme tam. Delvinë je už velikostně město a navigace nás dle adresy z Bookingu vede na náměstí. Tam ale žádný pension není. No nic, jdeme se s Kamilem pozeptat po okolí. V uličce o kus níže nás posílají k jednomu z domů. Naprosto neoznačený a hlavně tu probíhají nějaké stavební práce – ze tří pater jsou minimálně dvě rozestavěné. Začínáme chápat, že rezervace z booking.com je nám tu k ničemu – tady se zjevně informace o obsazenosti neaktualizovali už pěknou dobu. Po chvilce halekání (protože zvonek tu taky není), zkusíme jít dovnitř a potkáváme zřejmě paní majitelku, která ale neumí anglicky. Po chvilce pantomimy paní pochopí, že chceme přenocování pro sedm lidí, ale ukazuje, že je to moc, že má jen pokoj pro dva. V tom přijde její muž, který už anglicky mluví a potvrdí nám že mají volný jen jeden dvoulůžák (a to vypadá, že je to pokoj, ve kterém normálně žijí) ale jestli chceme, tak nám pro zbylých 5 lidí zařídí ubytování jinde. To se nám moc nelíbí a jdeme to probrat s ostatními. Rozdělovat se nikomu nechce, ale Jana říká, že jeden klučík z chumlu děcek, který se mezitím kolem naší skupiny vytvořil, říkal něco o hotelu. Ptám se ho, on kýve, pronese “hotel” a ukazuje, ať jdeme za ním. Tak si s Kamilem dáváme další pěší výlet za klučinou, který jede na kole a celou dobu se na ulicích zdraví s každým, koho potká. Buď se tu všichni znají, nebo je to známá firma. Tak jako tak nás zavede o pár ulic nad náměstím k úplně nenápadnému domu, ze kterého se opravdu vyklube Hotel Bar Restorant Alizoti. Jdeme se podívat dovnitř a jo, vypadá to čistě, není co řešit. Cena 10€ za osobu (včetně snídaně), parkování vzadu za domem, ale majitel se dušuje, že zaručuje naprostou bezpečnost.
Tak jo, klukovi dáváme dvě eura za dobrej tip a vracíme se pro zbytek tlupy. Den zakončíme žranicí, kterou nám na večeři připravil majitel hotelu. U motorek máme zaparkované policejni auto, takže s tou garancí bezpečnosti to asi majitel myslel vážně 😉 . A když při placení místo požadovaných cca 65€ necháváme 70, donese nám s poděkováním ještě jednu rundu piv na účet podniku. Jo, tady se nám líbilo.
mapa 4. den:

úterý 20.8.2019 (Blue Eye, Sarandë, Orikum, kemp Vlora) 168 km
Bohatá snídaně měla jedinou vadu – nebylo k ní kafe, ale tento nedostatek jsme promptně vyřešili návštěvou kavárny na blízkém náměstí. Když se po desáté konečně všichni setkáváme nabaleni u motorek, zjišťuje Milan, že má nějaké měkké zadní kolo. Zjevný problém nenacházíme a úplně na ráfku není, tak holt zkusíme dojet k nějaké benzince a dofoukat. Míjíme dvě benzinky a dva servisy, kde buď nemají kompresor, nebo vhodnou koncovku. Až ve třetím servisu jsme uspěli. Milan dofoukává a vyprosí si i trochu jarové vody na zkontrolování potenciálních děr. Nojo, je tam. Do té doby laxní majitel servisu zbystří, zavětří kšeft, donese knot a za chvilku můžeme pokračovat.
Jedeme se podívat na známé Blue Eye a vzhledem k tomu, že je skoro poledne, tušíme , že tam úplně sami nebudeme. Skutečnost ale předčí nejhorší očekávání. Už od odbočky z hlavní cesty na šotolinu (tj zhruba ještě 2 km od cíle) jsou všude kolem odstavená auta a mezi nimi se nastřídačku s protijedoucími popojíždí ve štrúdlu aut. Ani s motorkama se moc předjíždět nedá. Na hrázi platíme 1€/motorka a ve stejné koloně pokračujeme stále více rozbitější cestou až k finálnímu parkovišti. Po zaparkování se zapojíme pro změnu do souvislého zástupu lidí, který nás vyplivne u Blue Eye. Vývěr samotný je určitě pěkný – je tak silný, že tu v podstatě ze zemně prýští rovnou hotová řeka, samozřejmě krásně smaragdově modro-zelená. Jen ty desítky a stovky lidí všude kolem. Peky se jednoho prodavače ve stánku ptá, jestli je dnes nějaký svátek, že je tu tolik lidí – odpověď zní “ne, to je tu každý den…”. To není nic pro nás – po 5-ti minutách už jsme zase na cestě zpět k motorkám. Na příjezdové cestě mezitím chaos ještě zesílil, situaci se tu pokouší řídit nějací chlápci v uniformách s píšťalkami, ale moc se jim to nedaří. Teploměr na Tenerce ukazuje 46°C, ventilátor ani nevypíná a my tou hrůzou poskakujeme další půl hodinu zpět na silnici. Takže rada – pokud na Blue Eye, tak brzo ráno, nebo večer.


Sláva, jsme na asfaltu a můžeme se aspoň trochu ochladit náporem vzduchu. Po dotankování v Sarandë konečně najíždíme na SH8, což je chválená pobřežní magistrála mezi Sarandë a Vlorë. Cesta se začíná kroutit a po chvíli se otevírají i hezké výhledy na Jónské moře a pláže na pobřeží. Je ale potřeba nepřehánět kochání, protože to tu místy solidně klouže. Na jedné z vyhlídek zastavujeme a Kamil po delší době provětrává i drona. Pár kilometrů před Himarë pak sjíždíme k hradu Porto Palermo. Je to zajímavá trojúhelníková stavba ve stejnojmenné zátoce, s malou pláží a kotvištěm menších lodí. Při parkování si opět Milan vybral černého Petra a při přejíždění nenápadného kamene chytne spodkem a jeho Multistrada tím rázem získává zvuk závodního speciálu. Což Milana kupodivu netěší a místo převlékáni do plavek začíná rozbalovat nářadí. Kde je problém je jasné po sundání krytů – povysunul se výfukový svod. Ale s nápravou to bylo horší – bylo potřeba rozebrat a zase znovu složit kompletní výfukovou soustavu od příruby po koncovku. Nakonec to ale s Maďovou a Pekyho pomocí zvládli. Mezitím ostatní zvládli prozkoumat okolí a hlavně obě pláže – jak z moře, tak ze vzduchu. Koupel v moři jsme si nakonec užili všichni.

Po páté se vydáme zpět na cestu, projíždíme Himarë a jak se blížíme k horám okolo Llogarského průsmyku (Qafa Llogara), tak začínáme nabírat výškové metry. V blízkosti finálních serpentýn, stoupajících do 1027mnm, se také nachází hranice mezi Jónským a Jaderským mořem. Zastavujeme na vyhlídce u zchátralé budovy, kousek níže by měl být jeden z větších bunkrů, které jsou tu opět rozesety po celém pobřeží. Fotíme, najednou se ozve divný zvuk a s Pekym se trhá betonový blok, na kterém stojí, a společně se řítí dolů. Naštěstí jen necelý metr a ani mu nohy nezavalí kusy suti, takže vyvázne bez následků. Radši nemyslet, kdyby to nebyl “jen” metr a stalo se to na plácku o pár metrů dál, kde už je pod ním jen prudký svah k pobřeží. Milan si pár metrů odtud fotí motorku na podobném betonovém plácku a to by člověk neřekl, jakou rychlostí je schopnej přeparkovat… 🙂 . Zastavíme se ještě na horní vyhlídce, v průsmyku se zase všichni sjedeme a pokračujeme společně na Orikum.

Tam jsme před půl osmou a rozhodujeme se, že je čas hledat ubytování. Navigace ukazují nějaký penzion u moře, tak se tam jedeme podívat. Je sice pěkný, ale plný. Přátelský recepční nám dává typy na další dva podniky v blízkosti, nebo se prý máme zeptat ve městě. Objíždíme je, ale všude nám tvrdí, že mají plno. No nic, budeme muset zkusit něco ve městě. Přesouváme se ke čtvrti, která vypadá, že tam jsou domy s apartmány a vydáváme se na pěší průzkum. Problém je, že i když tu zjevně rekreační domy jsou, tak to jsou klasické domy s apartmány bez recepce a není se tedy koho zeptat. Konečně s Kamilem narážíme na barák, před kterým je bar a v něm starší maník. Bohužel nerozumí anglicky, jen italsky. Kamil oprašuje slovíčka z četných dovolených v Lignanu a ptáme se na ubytování pro sedm lidí. Volno nemá, ale alespoň má snahu nám pomoct. Pomocí překladače v mobilu nám píše, že zavolá kamarádovi. Ten prý pro nás ubytování má a za 5 minut přijede. Jdeme to sdělit ostatním a vidíme, že se u nich mezitím zastavil jiný místní a také nám nabízí ubytování. Nastává vzrušená výměna názorů (prakticky hádka) mezi “naším” a “jejich” dohazovačem. A do toho přijíždí onen kamarád “našeho” dohazovače. Bohužel taky nemluví anglicky. Trapnou situaci řešíme tak, že já s Kamilem se jedeme podívat s naším maníkem a kluci se jedou podívat s tím jejich. Jedeme “po albánsku” bez helem, které jsme nechali u holek a maník nás provádí celým městem až do okrajové čtvrti na opačné straně. Vtipné je, že pár desítek metrů od jeho domu vidíme zaparkované motorky kluků. Nicméně nabízené ubytování sestává z ložnice s manželskou postelí a obyvákem se dvěma rozkládacími gauči. Sedmý by spal na zemi. No nic, rozloučíme se s tím, že se poradíme s přáteli a když se rozhodneme, tak se vrátíme. Kluci už jsou taky pryč, takže se potkáváme až zase u holek. Druhé ubytování bylo ještě horší než to naše – jen 5 lůžek. Ale co jsme byli pryč, tak se u čekajícího zbytku výpravy zastavil další člověk a říkal, že pokud máme stany, tak má o pár kilometrů dál pěkný kemp přímo u moře. Že by konečně přišli ke slovu ty stany a spacáky, co s sebou vezeme? Jsme už unavení sháněním, navíc se mezitím setmělo, takže jsou všichni pro.
U značky Camp Vlora odbočuju z hlavní, ale podle navigace by měl kemp být o kousek dál. Cesta nás ale vede k moři a přijíždíme ke kempovacím místům u plážové restaurace. Že by to bylo ono? Do minuty je u nás recepční, ptám se, jestli je to kemp Vlora – prý ne, ale že oni jsou také kemp – Cekodhima camping. No co, sociálky a sprchy tu jsou, do restaurace pár metrů a navíc jsme tu skoro sami – zůstaneme tady. Platíme 5€/os, rychle postavit stany, vysprchovat a hurá do restaurace – zahnat hlad, ale hlavně uhasit žízeň po dalším žhavém dni. Když si Lenka objednává litrový džbánek vína a chce k tomu jen jednu skleničku, tak dokonale odbourává číšníka – ten nevěří vlastním uším a říká, že tady si ženy dávají max jednu sklenku, po druhé se už vrhají oblečené do moře 🙂 . Leňa původně počítala, že ji s vínem pomůže Martin, ale po této vsuvce se “zatla” a Albáncům ukázala, že moravské ženy se toho nebojí. Byl to veselý večer…
mapa 5. den:

středa 21.8.2019 (Vlorë, Fier, Belsh, Elbasan, Ohridské jezero) 196 km
Ráno se budím a kontroluju, co noc na karimatce udělala s mými zády – kupodivu dobrý, možná lepší karimatka než proleželá matrace v některých ubytováních. Do snídaně je ještě čas, tak se různě poflakujeme po kempu, někdo si dává ranní koupel v moři, někdo fotí… K snídani si u hodně kysele se tvářící servírky objednáváme tradiční omeletu, tady vytuněnou párkem, pak sbalíme náš stanový tábor a hurá do sedel. Radost nám vydržela jen pár minut, než se dostaneme do monstrózní zácpy ve Vlorë. Po průjezdu tohoto pekla, uvařeni ve vlastní šťávě, se jedeme trochu ochladit na dálnici.Z té po nějakých 20ti km zase sjíždíme a míříme na Berat – město “tisíce oken”. Chceme se tam nakouknout a případně se ještě zajet podívat do kaňonu Osum. Jenomže hned v prvním větším městě (Fier) beznadějně uvízneme v další zácpě. Po 20-ti minutách popojíždění už toho mám dost a navrhuji vynechat Berat i s kaňonem Osum a raději zamířit mimo hlavní cesty někam na sever. Schváleno.
Z Fier tedy vyjíždíme po SH4 na Lushnjë, odkud po silničkách bez číselného označení pokračujeme přes Karbunarë směrem na Belsh. V jedné osadě (která na žádné běžné mapě ani nemá jméno) zastavuji abych zjistil, jak je na tom kdo s tankováním a jestli nedáme pauzu na jídlo. Zjišťuju, že pár metrů od nás je benzinka – Kamil říká, že mu takové vesnické tankování nevadí a že když už tady jsme, tak natankuje. Přesuneme se tedy ke stojanům a za chvilku k nám z přilehlého baru přibíhá paní, že benzinka je nefunkční. Bohužel mluví jen albánsky a opět italsky, takže komunikace lehce vázne, ale o to víc se nám snaží být nápomocná. I když ukazujeme, že benzín tak nutně nepotřebujeme, za chvilku dorazí její děti s dvěma petkama s benzínem. Vynoří se i pár chlapů a ptají se, kam jedeme. Říkám Belsh, Elbasan – tak to prý jedeme správně. Ještě se zkouším ptát “asfalto?” Maník říká “yes, asfalto”. Pak dodá něco jako “no tutto asfalto, ééé asfalto”. Přebral jsem si to jako že někde není asfalt úplně parádní, ale je. Když už tu stojíme, zašli jsme si k nim na kafe a něco k pití, jako pozornost jsme dostali hrozny, zase příjemná zkušenost.


Moc se nám nechce, ale musíme dál. Jedeme po úzké klikaté silničce mezi poly a remízky, asfalt slušný… když v tom za jedním horizontem bez varování skončí a já vletím do rozbité polňačky s velkými volnými kameny. Skoro jsem si musel měnit trenky. Rychlá kontrola navigace, jestli jsem nějak nezabloudil, ale vypadá to, že jedeme správně. Pak si uvědomuji, že ono “no tutto asfalto” bude nejspíš znamenat, že asfalt není na celé trase – holt to chce pro příště nastudovat i italské fráze. Offroad vložka trvala jen cca 1 km do vesnice Cerragë, kde se napojujeme na slušnou SH68 do Belsh, následně SH58 do Cërrik a konečne po SH70 dojíždíme do Elbasan.
Na benzince mimo dotankování řešíme, kam budeme pokračovat. Můžeme buďto zvolit jednoduchý přejezd k Ohridskému jezeru a tam najít ubytování, nebo zkusit zkratku z Librazhd na sever do Shupenzë. Což je cca 60km pravděpodobně šotoliny neznámé kvality, s tím že budeme hledat ubytování zase večer v nepříliš pěkné oblasti kolem Debaru. Vzhledem k tomu, že jsme uvaření a unavení, volíme raději jednodušší variantu, možná i s vidinou vykoupání se v Ohridském jezeře. Jedeme tedy po SH3 na východ. Většina trasy vede údolím řeky Shkumbini a je i na co se dívat. Jen je to zase hlavní trasa, takže silnější provoz a tady už i kamiony, které to v kopcích dost špuntují. Zhruba v polovině cesty stavíme na jídlo v Taverně Ambiente a trávíme tu osvěžující hodinku na zahrádce ve stínu stromů.
Po dalších 30-ti km začínají stoupací serpentýny k průsmyku Qafa Thanës, které nám “zpestří” blbec v bílém Audi, který se nechce nechat předjet a do serpentýn si nadjíždí až do sousedního pruhu. Navíc je tu extrémě klouzající asfalt, takže je potřeba nasadit nejvyšší opatrnost. Ale předjet jsme ho museli 🙂 . Jak se na vrcholu průsmyku přehoupneme na druhou stranu, otevřou se nám nádherné výhledy na rozlehlé Ohridské jezero a majestátní pohoří Galičica na jeho protějším břehu.

Pod průsmykem pak vidíme směrovku na kemp u vody, proběhne krátká porada a jedeme se tam podívat. Vypadá to na větší a relativně luxusní kemp. Zastavíme před branou, že se zajdeme zeptat, když v tom si všimneme, že na nás kousek dál na cestě mává nějaká mladá holka. Chvilku si děláme srandu, na koho z nás asi tak mává, ale nakonec se k ní jedu podívat. Říká, že jestli hledáme ubytování, tak tu mají malý rodinný kemp s restaurací – Camping Fish Restaurant Korca. Dokonce mají i volné pokoje (7€/os), takže bychom ani nemuseli stavět stany. Jdeme se podívat na pokoje – no, jsou malinké a v “albánském” stylu (rozuměj v koupelně záchod, vedle umyvadlo, ve kterém je volně položená sprchová hadice, uprostřed díra na odtok vody a u dveří otevřená elektrická krabička s obnaženými dráty), ale vypadá to čistě a na tu jednu noc… Bereme to. Šéfuje tomu otec oné holčiny, nemluví anglicky, ale ukazuje, že má problém se zády a nemůže moc chodit. Peky mu říká, že já mám taky bolavá záda, což on pochopí, že jsem doktor a chce po mě, abych ho prohlédl. Když mu vysvětlím, že opravdu doktor nejsem, tak je viditelně zklamaný 🙂 . Proběhne nějaké to koupání v jezeře a už je čas na večeři. Kuchař nám už od našeho příjezdu ukazuje a vychvaluje čerstvé, právě ulovené ryby, takže několik z nás nakonec podlehne a objednává si “tradičně upravenou” porci ryb pro 4 osoby. Já se držím klasického kuřecího steaku a dělám dobře. Teda ne, že by ty ryby nebyly dobré, ale moc toho nebylo a prý ani chuťově nic vyjímečného. Každopádně na terase u vody se sedělo dobře a vydrželi jsme tam celkem dlouho.
mapa 6. den:

čtvrtek 22.8.2019 (Struga, Debar, Mavrovsko jezero, Kumanovo) 281 km
Před snídaní se ještě někteří z nás stačili vykoupat v jezeře. Poté, co jsme objevili ve vodě se pohybující hady, už kupodivu nikdo moc chuť na koupání neměl.


Po snídani dostáváme souhrnný účet za ubytování, večeři, snídani a pití. Hmm, částka 200€ nás trošku zaskočila – v Řecku by to bylo přiměřené, ale v Albánii… No nic, vzhůru do sedel a vracíme se do průsmyku Qafa Thanës, odkud míříme k Makedonské hranici. Její překročení nás zase stojí 30-40 minut na prudkém slunci, ale co naplat, musíme to vydržet. Klesáme až k městu Struga a vydáváme se po R1201 na Debar. Jedeme tak v protisměru naší loňské cesty a můžeme si připomenout tehdejší zážitky u přehrady Globočica, nebo piknik “u márnice”. V Debaru se napojíme na R1202, směr Mavrovo jezero.
Ještě než tam ale pěkným údolím říčky Radika dojedeme, zastavíme se u posledního většího cíle naší dovolené. Je to klášter Sv. Jana Bigorského (Bigorski Manastyr Sv. Jovan Krstitel) – podle mnohých nejhezčí ortodoxní klášter v Makedonii. Po zaplacení malého vstupného (tuším 2,5€?) musím uznat, že internetové zdroje nelhaly. Obzvlášť prostor s ikonami a relikviemi byl nádherný. V motooblečení jsme mezi ostatními návštěvníky trochu vynikali a možná i proto za mnou přišel jeden mnichů, ukázal nám, kde jsou nejvzácnější artefakty a chvilku jsme si povídali – odkud jsme, co jsme projeli a pod. Pak nám popřál šťastnou cestu a zase dál hlídal pořádek v nejvzácnějších prostorách kláštera. I venku bylo co obdivovat – ať už zvonici, pěkný výhled (mimo jiné na velkou mešitu na protějším kopci), či květinovou výzdobu.

Po návštěvě kláštera jsme usoudili, že už je čas na oběd a mohli bychom zlikvidovat poslední zbytky jídla, co si vezeme s sebou. Nedaleko jsme viděli u silnice kryté posezení, tak jsme zamířili tam a udělali si polední siestu. Do Kumanova to máme nějakých 160-170km, tak se s plnými žaludky vydáváme zase na cestu. Stále pěknými údolími pokračujeme až Mavrovskému jezeru. Cesta by to byla pěkná, kdybychom nebyli unavení, nebylo vedro a hlavně kdyby tu nebyl takový provoz – opět se špatně předjíždělo a po chvilce jsme se zase totálně roztrhali. U jezera jsme jen s Pekym udělali pár fotek, ostatní ani nechtěli zastavovat. Od Gostivaru už vede do Skopje dálnice, tu jsme ale měli v plánu v tomto úseku vynechat a najet na ni až před Skopje – to se nikomu centrem projíždět nechtělo. Podle plánu jsme tedy projeli Gostivar a po R2233 mířili na sever. Brzy jsme ale na (ne)využití dálnice změnili názor – popojíždění v nekonečných kolonách a omezeních nás přesvědčilo k najetí na dálnici už před Tetovem a tak jsme se po dlouhé době mohli alespoň trochu schladit při jízdě rychlostí vyšší než 40km/h. Za Skopje jsme sjeli na R1104 a přes Arachinovo zamířili na Kumanovo. Průjezd kolem hořící a kouřící skládky, společně se zákeřnými retardery, houfně se vyskytující v každé vesnici, nám “zpestřil” finální úsek naší cesty. Retardéry tu jsou prostě betonové, nebo asfaltové, celkem vysoké hrby, které nejsou nijak barevně odlišeny od normální silnice. A jak člověk nedává pozor, tak je při jejich přejetí hodně překvapený… Nicméně před půl sedmou jsme úspěšně v Kumanovu a parkujeme před “naším” penzionem Kokino. Multipla i vozík tu stojí, takže vše dopadlo dobře. Tak rychle naložit Caponorda s Tenerkou na vozík, vysprchovat se, převlíct a vyrazit na poslední společnou večeři (auto posádka vyráží po 4-té ráno na zátah domů, kluci si to rozloží do dvou dnů).
mapa 7. den:

pátek 23.8.2019 (Kumanovo, Bělehrad, Budapest, Bratislava, domů) 1138 auto km
Budíček ve 4:00, dole v penzionu jsme si aspoň udělali kafe (když už prošvihneme zaplacenou snídani) a vyrážíme. Měli jsme trochu obavy hned z prvních hranic do Srbska, ale ty jsme přejeli celkem v pohodě. Následoval nudný dálniční přesun. Jak jsme se blížili k Bělehradu, provoz houstnul – na dálnici bylo z 10-ti aut 8 s německou značkou – z 95% němečtí Turci (Turci mluvící špatně německy nebo Němci, mluvící dobře turecky?). No nic, každopádně všichni jedoucí stejným směrem jako my. Pomalu se ani nedá zastavit na benzince, protože všechna odpočívadla jsou jich plná.
Při popojíždění kolonou v Bělehradu se rozhodujeme, že vzhledem k tomu, co kolem vidíme, nemá smysl jezdit přes dálniční přechod Subotica. Opět u města Vrbas tedy opouštíme dálnici a přes Sombor míříme zase na přechod Bački Breg / Hercegszántó. Tentokrát tudy projíždíme ve dne a na rozdíl od prvního nočního přejezdu tu ztvrdneme zhruba třičtvrtě hodiny. Fronty nejsou ani moc dlouhé, ale celníci to berou důkladně – prakticky každé “německé” auto důkladně prohlížejí, včetně vytahování osobních věcí z tašek a kufrů. A když je ten kufr, který chtějí vidět, na úplném dně zavazadlového prostoru, tak to chvilku trvá. Není tak nouze o scénky, kdy do ruda rozzuřený šofér po strop naloženého auta vztekle hází kufry na zem a po kontrole se snaží zase vše narvat zpět… Nám se tato důsledná kontrola naštěstí vyhnula a tak můžeme pokračovat na Baja a po dálnici M6 na sever. Pak už nás čeká jen jedna kolona za Budapeští, kdy se na 15 minut provoz úplně zastaví, ale potom už dojedeme bez problému až domů. Sundat motorky z vozíku, rozloučení s Janou, Kamilem a Lenkou a kolem deváté jsem doma.

*****
Sakum prásk jsme na samotném Balkáně najeli cca 1750km a bylo to fajn. Ponaučením je, že v srpnu je v Albánii lepší se vyhnout pobřeží – hrozně přelidněno. A i v Albánii je už nutné na “profláklá” místa jako třeba Blue Eye jezdit brzy ráno, nebo naopak večer, jinak z toho člověk nic nemá. Jízdně mě příjemně překvapilo Severní Řecko – v horách prázdné silnice a desítky kilometrů nekonečných zatáček, to bych si někdy i zopakoval. Na závěr jako vždy poděkování všem účastníkům zájezdu!

mapa Balkán:

Bolek

Komentovat

Můžeš použít tyto HTML tagy

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

  

  

  

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..